Nikolas Jako malá jsem pohádky milovala. Ne indonéské, ale české. Mou nejoblíbenější pohádkovou knihou (alespoň jak to vidím teď zpětně já – máma by mi to možná vyvrátila) byl Míček Flíček od Jana Malíka a obrázky od Heleny Zmatlíkové. Dál si taky vzpomínám na krásnou Hrubínovu Pohádku o Květušce, u které jsem se ale i bála, protože na chudinku malou Květušku měla spadeno zlá Zimnice. České pohádky jsou nádherné. A není to jen tím, že jsou to vzpomínky na naše naivní dětství, ale taky jejich strukturou. Jsou milé, nápadité a většinou končí ponaučením, které je určitě zrovna v tomto žánru nesmí chybět. A i když jsem se jako malá u některých i trošku bála (například právě u Květušky), nikdy to nebyl tak hrozný strach, jako by ve mně nejspíš vyvolaly pohádky z druhého konce světa, Indonésie.
Četla jsem sice jen tři knížky, a to navíc v českém překladu a úpravě, ale pokusím se vám přiblížit, jak takové pohádky vypadají, jak se od těch našich liší a proč mi nad nimi zůstává rozum stát.
Indonéské pohádky mají často podobnou tématiku – zvířata měnící se v lidské bytosti, postavy s nadpřirozenými schopnostmi a také různá vysvětlení (například proč některé zvíře je nějak zbarvené, proč některý pták nezpívá a tak dále).
Většinou jsou docela krátké a občas ani neobsahují nějakou hlubší pointu. Nebo alespoň já jsem při čtení měla tento pocit – zůstala jsem hledět na poslední často užívanou větu A to je konec. a nechápavě jsem v ději hledala něco, co bych si v sobě mohla zanechat. Lidé se tu nejspíš také nesnaží vyprávění nijak cenzurovat. Všechno běží tak, jak to ve skutečnosti je. Pokud se někdo pozvrací nebo někdo někoho zabije, v pohádce je to důsledně napsáno.
Proč kazuár nemůže létat (zvířecí bajka)
Papuánci v Západním Irianu vyprávějí, že kazuár uměl dříve létat, ale jednoho dne potkal tukana, který ho vyzval, aby šli spolu hledat ovoce. Protože tukan sklidil ovoce mnohem méně a měl hlad, začal kazuárovi závidět. Navrhl mu, aby závodili ve škubání peří. Ten, kdo dřív druhému peří oškube, dostane jeho ovoce. A navrhl, že začne jako první. Během chvilky vyškubal kazuárovi všechno peří. Od té doby kazuárové nemohou létat a nedostanou se na ovoce na větvích. Musí jíst ovoce ze země. (Zorica Dubovská)
Pohádky většinou vznikaly před mnoha a mnoha lety, kdy si předkové neuměli vysvětlit různé přírodní jevy. A fantazii se meze nekladly, takže se můžeme setkat i s různými podivnými tvory, jako jsou obři, upíři nebo příšery. Důležité také je, že všichni věřili na duše zemřelých, které se nemohli od našeho světa oprostit.
Kromě toho se často vyprávěly příběhy i o stvoření světa, tvaru země a podobném. Například Minangkabauci tvrdí, žee země spočívá na rozích velké krávy, která ji musí nést, dokud budou žít na zemi lidé. Aby poznala, jestli se tak ještě děje, jednou za čas se otřese (zemětřesení) a jakmile lidé začnou naříkat a prosit, zase se na nějakou dobu uklidní.
Proč se lidé Murut tetují
Poblíž vesnice Murut žil krokodýl s ženou, která se chystala snést vejce. Nešlo jí to ale a poslala krokodýla pro pomoc. Ten přišel do vesnice Murut, poprosil o pomoc jednu ženu a i když se ho bála, nakonec mu pomohla. Jako odměnu jí krokodýl slíbil, že její lid bude mít na rameni nebo na nohou tetování a podle toho je krokodýlové poznají a nikdy jim neublíží. (Blanka Remešová)
Zajímavé je, že na většině míst se lidová slovesnost dochovávala jen ústně. Lidé z kmenů (například na Irianu) měli sice vlastní jazyk, ale ne písmo. Pointa tu ne vždy je a konec nebývá vždy šťastný.
Ditut ve válce
Jednoho dne oznámil Ditut své matce, že jde do války. Ta mu připravila na cestu rýži a natrhala mu dostatek banánů a durianu. Když odešel, zaslechla podivné zvuky a vzpomněla si na syna. Strachovala se o něj. Pak se zvuky ozvaly znovu a znovu a ona si pokaždé na syna vzpomněla a bědovala, co asi zrovna dělá. Ráno se rozhodla, že si připraví jídlo. Vylezla na půdu, kam dala zbytek ovoce. Když otevřela víko zásobnice, našla v ní Fituta, který se cpal ovocem. Celou zásobnici shodila i se synem dolů a začala mu nadávat “Pořád na tebe myslím, nespím a představuju si tě v boji. A ty zatím ze mě děláš blázny! Proklínám tebe i tvou duši!” To už se ale sud dole zastavil a Ditut se z něho snažil vylést. Byl celý špinavý od vlastních výkalů a nechutně páchl. Matka ho pozorovala a napadlo ji, že by mohl v té zásobnici zůstat a umřít. A také se tak stalo. A to je konec. (Blanka Remešová)
Nezbývá mi, než pohádky doporučit. Je to zajímavé čtení a jsem moc ráda, že máme u nás v republice nadšence, kteří pohádky sesbírali a vydali. Pokud nebudete vědět, co si v knihovně půjčit, vyzkoušejte jednu z uvedených knih, určitě se vám taky zalíbí.
Zdroje:
REMEŠOVÁ, Blanka. Stvoření Ranga Dunga : Pohádky a příběhy lovců lebek z Bornea. vydání první. Praha : Argo, 2003. 108 s. ISBN 80-7203-491-X.
OLŠA, Jaroslav. Závistivý lidojed a pták nepták : Mýty a pohádky z Nové Guineje. vydání první. Praha : Argo, 2008. 155 s. ISBN 978-80-257-0006-8.
DUBOVSKÁ, Zorica. Indonéské lidové pohádky. Praha : Odeon, nakladatelství krásné literatury a umění, 1966. 235 s.
Všechny uvedené pohádky jsou jen výtah z originálů.
1 comment
Tento komentář byl odstraněn administrátorem blogu.