o autorce
Mé jméno je Nikol, ale na internetu jsem častěji pod přezdívkou Nikolas. Vystudovala jsem bakalářský obor Etnologie se specializací indonesistika na Univerzitě Karlově v Praze a magisterský obor Asijská studia se zaměřením na indonéský jazyk a kulturu na Univerzitě Palackého v Olomouci. Indonésie je mojí největší vášní a láskou. Díky následujícím pár odstavcům mě můžete poznat trochu blíže.
Pocházím z Brna, ale v posledních letech mám mnohem bližší vztah k daleké Indonésii. Narodila jsem se v roce 1990, což byl zrovna podle čínského kalendáře rok koně. Možná právě proto mi byla dána do vínku láska k cestování. Stejně jako onen kůň jsem praktická a nezávislá a mám ráda výzvy. A bohužel jsem i trochu tvrdohlavá (nebo spíše bohudík – při cestování i na mé cestě životem mi to totiž mnohdy velmi pomohlo neustoupit ze svých plánů).
Vyrostla jsem v rodině “necestovatelů”, ale život mi pomohl nasměrovat můj strýc, který má taky k Indonésii velice blízký vztah. Poprvé jsem se do zahraničí sama dostala v roce 2006, kdy jsem na tři týdny odjela do Londýna. Byl to důležitý okamžik, protože jsem si vyzkoušela, jaké to je trávit celé dny sama v cizí zemi. V roce 2008 jsem se podívala do Střední Ameriky a v tu dobu už jsem měla jasno, že v budoucnosti musím začít pořádně cestovat. Dlouho jsem však přemýšlela nad tím koutem světa, který byl pro mě tím pravým.
Do Indonésie jsem se poprvé dostala v roce 2010 jako turistka. Za měsíc jsme se strýcem projeli ostrovy Sumbu, Flores a Bali. Právě Sumba způsobila, že jsem se bezhlavě to této země zamilovala. Hned po návratu jsem přemýšlela, jak se do Indonésie dostat znovu. Asi mi pomohl některý z hinduistických bohů – zrovna v tu dobu se totiž v Praze otevřel po čtrnácti letech již zmiňovaný etnologický obor. Brala jsem to jako jasné znamení a podala si přihlášku.
Podruhé jsem se do souostroví vrátila o dva roky později, v létě 2012, na dvouměsíční stáž na českém velvyslanectví v Jakartě. Měla jsem štěstí, protože jsem byla jedna z prvních stážistek a navíc jsem si, aniž bych to tušila, vybrala stejný termín jako bývalý prezident Václav Klaus, který přiletěl do Indonésie na státní návštěvu. Během těchto dvou měsíců jsem měla možnost trochu více poznat indonéskou mentalitu, chod zastupitelského úřadu, ale také jsem si odnesla nezapomenutelné zážitky na setkání s Václavem Klausem a jeho manželkou, s bývalým prezidentem Východního Timoru José-Ramoz Hortou a dalšími zajímavými a inspirativními lidmi. Zlepšila jsem si svoji indonéštinu, angličtinu i etiketu.
Potřetí jsem do Indonésie zamířila o rok později, tentokrát s velkým kufrem a zpáteční letenkou za jedenáct měsíců. Školní rok 2013/14 jsem strávila na Universitas Udayana v Denpasaru v rámci stipendijního programu Darmasiswa. Mým oborem byla indonéština. Během tohoto pobytu jsem začala více cestovat a pak jsem měla možnost se znovu do své milované země vrátit v dubnu 2015.
Bylo jasné, že Česká republika mě nikdy nemůže udělat tak šťastnou jako právě Indonésie. Netrvalo dlouho a moje srdce si kromě této exotické země získal také jeden její občan, optimistický chlapík, Sundánec, původem z Jakarty. A tak jsem se v listopadu 2015 provdala na západní Jávě. Zažila jsem, jaké to je opravdu žít v místní komunitě mezi silně věřícími lidmi a začala jsem vnímat, jak moc se ještě o Indonésii musím naučit. Pochopila jsem, že pobývat v cizí zemi jako turistka / studentka nebo jako manželka je něco naprosto odlišného. Začala jsem se poprvé opravdu začleňovat do místní společnosti, což dodnes beru jako velké štěstí, ale také výzvu, kterou jsem otestovala sama sebe. Bohužel, manželství vydrželo jen pár let. Momentálně jsem tedy rozvedená, ale můj zájem o Indonésii tím rozhodně nijak neklesl. Naopak. Pokračovala jsem v psaní článků, dělala cestovatelské přednášky, začala psát indonéskou učebnici, pomohla spoustu Čechům užít si Indonésii bez cestovky, založila si Youtube kanál v indonéštině (s českými titulky) a po pár letech v Indonésii si alespoň trochu užila naši rodnou hroudu.
Kvůli covidu jsem nakonec neplánovaně zůstala “doma” v ČR více než rok a půl a rozhodla jsem se tento čas využít studiem magisterského oboru. Zároveň jsem si v roce 2019 našla v Indonésii přítele, se kterým jsme po celou dobu pandemie udržovali vztah na dálku. V listopadu 2021 jsem se konečně vrátila zpět tam, kam patřím. A to konkrétně na ostrov, kde celý můj příběh začal – na Sumbu. Momentálně zde s přítelem žijeme a snažíme se vzájemně poznávat naše odlišné kultury, díky čemuž se obsah mých článků pomalu, ale jistě, začíná víc zaměřovat právě na ostrovy Východní Nusa Tenggary a postřehy ze života mezi místními.
Jsem závislá na nezávislém cestování, přičemž nejraději jezdím sama, stopem a přespávám u kohokoli, kdo se mě ujme. Mám ráda fotografování, psaní cestopisných článků a posedávání u krajnice s místními, kteří popíjejí kávu a kouří voňavé hřebíčkové cigarety.
Kam dál? Vyhledejte si téma, které vás zajímá!
Nejčastěji hledáte: Bali, průvodce, cestovní plán, Nusa Penida, indonéština, pláže Indonésie, kam do Indonésie, Lombok
Nejnovější články:
Možná jste se rozhodli, že se vydáte do Indonésie, ale ještě přesně nevíte kam. Toto souostroví je tak rozhlehlé a rozmanité, že si člověk mnohdy při projíždění fotek, článků a nabídek cestovních kanceláří …
Jestli jste někdy slyšeli nějakou anekdotu v cizím jazyce, určitě mi dáte za pravdu, že pochopení vtipu není jen o tom, jak dobře ovládáte jazyk, ale taky o porozumění dané kultuře. To, nad …
V posledních letech se cestování do provincie Východní Nusa Tenggara, neboli Nusa Tenggara Timur (NTT) stává čím dál více populárním. Ostrovy východně od Bali a Lomboku lákají především baťůžkáře, ale sem …
Pokud vás zajímá historie a pojedete na Bali na delší dobu, pravděpodobně budete rádi za tipy na místa, která nejsou mezi turisty tolik známá, a která mají zvláštní atmosféru. Prostě místa, která …