Příběhy z cest

Stopem z Kupangu na Východní Timor

Jedna z věcí, které mi během pandemie a mého pobytu v Česku chyběly, bylo stopování po Indonésii. A když jsem se do souostroví vrátila a potřebovala si kvůli vyřízení nových víz odskočit za hranice, byla cesta stopem na Východní Timor jasnou volbou.

Jak jste už asi zaregistrovali, přestěhovala jsem se na ostrov Sumba v provincii Východní Nusa Tenggara. Odtud je to na Východní Timor kousek. Musela jsem jen přeletět do města Kupang na západní části ostrova Timor, což je přibližně hodina letu.

Na letišti si mě vyzvedl můj kamarád Kris, kterého jsem poznala, když jsem po Timoru cestovala naposledy. Měla jsem v plánu přespat v tomto provinčním městě jednu noc, abych měla dostatek času vyřídit si PCR test nutný pro vstup do sousední země. Kris a jeho starší sestra mě vzali na pěkné městské pláže Kelapa Lima a Warna. Byla jsem překvapená, jak se za ty čtyři roky změnily k nepoznání – dříve byly takové nevýrazné a docela zanedbané, ale dneska tam uvidíte spoustu laviček, warungů, vysázených okrasných palem, opravené chodníky a spoustu místních, kteří se tu rádi schází na západ slunce.

Pokud nechcete číst, můžete se také podívat na video z mé cesty, s českými titulky:

Ubytovala jsem se v malém hotýlku na kraji města a byla jsem překvapená, že za pokoj s klimatizací chtějí jen 120.000 IDR (asi 200 Kč). Původně jsem chtěla vyrazit na cestu až další den a sehnat si náklaďák sama – to byl taky důvod, proč jsem hledala ubytování mimo centrum. Jenže od doby, co chodím s indonéským policistou, už bohužel takovou volnost v cestování nemám. Stručně řečeno, moje zkušenosti z cestování po celé Indonésii, které jsem nasbírala během posledních deseti let, v očích mého přítele nemají žádnou váhu, protože – logicky – jako policista vidí všechno to nebezpečí, které “číhá” na každém rohu. Pořád bych sice dala ruku do ohně za to, že Indonésie je pro cizinky bezpečná, ale nemá cenu se hádat s někým, kdo vidí nebezpečí na každém rohu. Tím bych chtěla říct, že tento stopovací výlet se liší od mých předchozích, protože, jak uvidíte sami, mi můj přítel do mé cesty zasahoval i na dálku. 🙂

Vzhůru na cestu

A první takový zásah nastal ještě ten večer, kdy jsem měla v plánu přespat v Kupangu. Můj přítel totiž přes svého kolegu sehnal řidiče, který měl jet až do Dilí, hlavního města Východního Timoru. Dostala jsem na něj telefon a po krátkém hovoru bylo jasné, že v hotýlku s klimatizací přespávat nebudu. Řidič mi řekl, že sám se sice na cestu ještě nechystá, ale jeho kolegové ano, a že mě vyzvedne v hotelu a odveze na místo, odkud budou brzy vyrážet.

A tak jsem si sbalila čerstvě vybalený batoh, přenechala zaplacený pokoj Krisovi (aby si ten místní kluk taky trochu užil tu klimatizaci, kterou většina místních doma nemá) a sedla na motorku k onomu postaršímu řidiči.

Náklaďák, který na Timor mířil, vezl základní potraviny, jako jsou instantní nudle, chilli omáčky a cukr. V kabině seděli dva řidiči, z toho jeden mířil jen do města Atambua, kde ho čekalo pár dní volna s rodinou. Z Kupangu jsme vyrazili přibližně kolem jedenácté hodiny večer.

Rozumné rozhodnutí

Ačkoli už jsem na Západním Timoru dřív stopovala, byly jsme v autě tenkrát dvě, a já, ačkoli moje spolucestující nevěděla o Indonésii nic a indonésky neuměla ani slovo, jsem měla pocit většího bezpečí, kdyby se náhodou něco stalo. Protože přece jen dvě osoby jsou víc než jedna. Ale tentokrát, když jsme vyjeli z Kupangu a za tmy projížděli hustým lesem ve vnitrozemí ostrova, což je oblast, kde není signál a zřídka narazíte na dům, říkala jsem si, že jsem vlastně docela ráda za tu možnost jet s řidičem, kterého mi domluvil přítel.

okolí města Atambua

Každopádně cesta ubíhala poměrně rychle a já se snažila si celou dobu vykládat s chlapíkem, který řídil, abych mu tu práci trochu zpříjemnila. Jmenoval se Hengki a byl velice milý, i když se s ním povídala docela těžko, protože měl vadu řeči a bylo mu rozumět tak každé páté slovo. Druhý řidič se hned po výjezdu z města natáhl na zadním sedadle a usnul.

Hengki mi vysvětlil, že pracuje každý den. Když přijede do Dilí, čeká ho krátký odpočinek. Někdy pár hodin, někdy celý den – podle toho, jak rychle se vyloží náklad a jestli je potřeba naložit auto znovu nebo se vrací prázdné. Jejich firma se zaměřuje pouze na dodávky potravin z Indonésie, ale aby se cesta vyplatila, někdy vypomáhá jiným firmám, které vozí zboží z Východního Timoru.

Někdy kolem třetí ráno jsme se zastavili v malém warkopu uprostřed lesů, kde jsme si s ospalým majitelem dali výbornou timorskou kávu. Hengki potom zaparkoval náklaďák u krajnice a řekl mi, že si potřebuje trochu odpočinout. A tak jsme usnuli a vzbudili se až za východu slunce.

Další změny plánů

Kolem půl sedmé ráno jsme vyrazili na cestu a já si užívala neskutečně nádherné výhledy mezi městy Niki Niki a Atambua. Když jsem navštívila Timor naposledy, nedostala jsem se dál než do Niki Niki. A upřímně, jestli jsem si předtím myslela, jak je tento ostrov nádherný, nevím, jak bych ho popsala teď, když jsem viděla ty nádherná rozlehlá rýžová pole a vysoké kopce blízko Atambua.

Když jsme vysadili druhého řidiče, zavezl mě Hengki ke směnárně, abych si mohla proměnit indonéské rupie na americké dolary, které se na Východním Timoru používají.

Z města Atambua k hraničnímu přechodu v Mota’ain nám cesta trvala přibližně hodinu a dorazili jsme tam kolem poledne. Myslela jsem si, že s Hengkim budu moct přejet přes hranice a pokračovat až do Dilí (což by byl asi ten nejlehčí stop, který jsem kdy měla!), ale Hengki mi vysvětlil, že na Východním Timoru dnes probíhají prezidentské volby a náklaďáky nemají dovolené přejíždět přes hranice.

Na to jsem mu odpověděla, že mi to vůbec nevadí, aspoň tak bude moje cesta zajímavější. Hezky jsem mu poděkovala, vystoupila z auta a namířila si to do jediného warungu široko daleko, kde jsem si během oběda chtěla rozmyslet, co udělám dál.

Policejní stanice

Mota’ain je totiž velice malé městečko, kde vesměs nic není. U hraničního přechodu kromě jednoho zmiňovaného warungu uvidíte jen policejní stanici a pár prodejců, kteří sem přijíždějí z okolí. Kdyby tu byla mešita, přespím v ní. Nebo třeba benzínka, kostel, obchod… cokoli. Ale bohužel.

Dřív jsem dost často při cestování přespávala na policejní stanici. A tak mě to tu, samozřejmě, taky hned napadlo. Měla jsem totiž sice možnost překročit hranice sama, ale všichni mi říkali, že východotimorská část je ještě víc opuštěná, a že tam neseženu žádné ubytování. A než se “stresovat” v cizí zemi, bylo prostě lepší zůstat do dalšího dne na indonéské půdě.

Mota’ain

Můj přítel mi řekl, že jeho kolega, se kterým se dobře zná, v Mota’ain slouží, a že má zrovna dneska směnu přímo u imigračního na hraničním přechodu. A že za ním mám zajít.

Upřímně, to byl trochu hloupý nápad, protože jsem ze sebe před imigračním pracovníkem udělala šaška. Abyste pochopili – přes tento přechod projde opravdu velmi málo cizinců (rozuměj bělochů), a když se objeví jedna Češka, která mluví plynně indonésky a odmítá přejít hranice s vysvětlením, že se chce jen potkat s jedním policistou, všechny taková situace rozhodí. A nedivím se.

Musela jsem se v duchu smát, když jsem si představila, co si o mně asi ti zmatení úředníci myslí. Samozřejmě mě za policistou nechtěli pustit, protože byl v úseku, kam je už potřeba výstupní razítko z Indonésie. To znamenalo, že bych se už zpátky na indonéské území prostě nemohla vrátit – byla by to jednosměrná cesta.

A tak jsem se mile usmála, otočila se na patě a vrátila se zase zpátky do warungu. Zvedla jsem telefon a řekla svému příteli, že kdyby to celé bylo na mě, vyvarovala bych se rozruchu u imigračního a šla bych přímo na policejní stanici.

On už v tom momentu asi pochopil, že řídit můj stopovací výlet není úplně jednoduché, a prohlásil, ať klidně zajdu na stanici, jestli chci. A já šla.

Jak už jsem řekla – v této oblasti uvidíte častěji krokodýla než bělocha. A tak není divu, že policisté na stanici, ke kterým jsem suverénně a s úsměvem napochodovala, nevěřili vlastním očím. Hezky jsem se představila a vysvětlila, co se právě stalo. Nikdo z nich mého přítele neznal, a tak byli trochu na rozpacích, ale jejich šéf, který si k nám přisedl o něco později, se náhodou znal s jiným policistou od nás z Waingapu, a tak mi řekl, že klidně můžu přespat jednu noc u nich na stanici (že mi přenechá svůj pokoj) a zítra teprve překročím hranice.

A přesně tak to nakonec dopadlo. Večer jsme společně všichni poseděli, povídali si o všem možném a další den ráno mě jeden z nich odvezl až k hraničnímu přechodu, kde se se mnou rozloučil a popřál mi šťastnou cestu.

Vítej na Východním Timoru

Ani ne za patnáct minut už jsem stála na území Východního Timoru. Ale když jsem se rozhlédla, neviděla jsem žádný náklaďák. A stejně jako v Indonésii, i tady na mě hned začali pokřikovat místní taxikáři či “dohazovači”, kteří mi chtěli udat lístek na cestu do Dilí.

A tak jsem se vydala do jediné malé restaurace, dala si brzký oběd a čekala, až se nějaký náklaďák objeví. Bohužel to trvalo asi tři hodiny, ale nakonec se mi přece jen podařilo sehnat odvoz. Byla jsem ráda, že se do Dilí dostanu ještě ten večer, protože už jsem tam měla (opět přes kamaráda mého přítele) domluvený nocleh a nechtěla jsem, aby na mě museli čekat až do noci.

Můj nový řidič, David, byl mladší než já a pocházel z indonéské části ostrova. Cesta utíkala rychle, já se kochala okolím a hledala na první pohled viditelné rozdíly mezi těmito dvěma zeměmi, které se od sebe asi teprve před dvaceti lety oddělily.

já a řidič Hengki

Na první pohled bylo vidět, že Východní Timor je chudý stát. A že lidé ve vesnicích žijí mnohem prostším životem než jejich indonéští sousedé. Na druhou stranu, viděla jsem spoustu běžců a lidí, kteří před sebou tlačili vozík s materiálem (místo toho, aby jeli na motorce) nebo dokonce kočárek s dítětem – to jsou věci, na které v Indonésii tak často nenarazíte.

Úsek smrti

Mezi Mota’ain a Dilí je vcelku pěkná cesta, ale v jednom úseku, který se táhne asi tak patnáct kilometrů, jsem si říkala, že ani zapnuté pásy by mi nepomohly, kdybychom sjeli z cesty. Tento úsek vede přes kopce u hornatého pobřeží – cesta se klikatí, chvíli stoupá a chvíli klesá. Vzhledem k tomu, v jakém jsou ty místní náklaďáky stavu, jsem opravdu doufala, že máme v pořádku brzdy. Nemluvě o tom, že tu často bývají sesuvy půdy.

Nakonec jsme ale do Dilí dorazili v pořádku a asi v devět hodin večer si mě vyzvedl náš známý, u kterého jsem měla přespávat. Sečteno podtrženo, z Kupangu do Dilí mi to trvalo přibližně čtyřicet šest hodin a ujela jsme 410 kilometrů.

V příštím příspěvku vám povím o tom, jaké ve mě Východní Timor vyvolal dojmy.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..