Když zemře král: Pohřební rituály na ostrově Sumba, 4. část

Od okamžiku, kdy byla králova rakev přenesena z kamar kecil, speciálně upraveného pokoje bez oken, do tradičního domu uma hori, uplynuly dva týdny. Jak se blížilo datum pohřbu, většina domů ve vesnici se proměnila v ubytování pro hosty, kteří se sem začali sjíždět nejen z celé Sumby, ale i z ostatních částí Indonésie. Již od samotného úmrtí krále se mluvilo o tom, že tento pohřeb bude největším a nejnákladnějším za poslední desítky let. A jak se dozvíte v tomto článku, toto tvrzení se nakonec opravdu potvrdilo.

Dvoudenní vítání hostů

My do Nggongi přijíždíme den před pohřbem, tedy šestého října. Čím více se přibližujeme k našemu cíli, tím hustější je doprava. Někteří čestní hosté, tedy ti, kteří byli pozváni způsobem odpovídajícím zvykovému právu (adat), do Nggongi přijíždějí s nejrůznějšími dary a jejich první zastávkou je královo sídlo Nggoti, kde musí být jejich přítomnost náležitě ohlášena.

Narazili jste na toto téma poprvé?
Klikněte zde a začněte číst od první části.

Toto přijímání hostů je velmi zdlouhavý proces, jelikož není možné, vzhledem ke špatné silnici, otevřenému času příjezdu a nepříznivému počasí, odhadnout, kdy která skupina hostů dorazí. Po celé dva dny před pohřbem se proto bez přestání před uma hori do mikrofonu vyvolávají jejich jména, a to v pořadí, jak jsou uvedena na zvacím seznamu. Jakmile je dotyčný vyzván, má přibližně patnáct až dvacet minut čas na to, aby se do tradičního domu dostavil. Pokud se tak nestane, přeskočí moderátor k následujícímu jménu. Po přečtení celého seznamu hostů začíná číst zase od začátku. Tímto způsobem jsou hosté vyvoláváni bez přestání, pouze s časem na odpočinek mezi čtvrtou a osmou hodinou ranní, a až v noci před samotným pohřbem se skupinka stařešinů (ketua adat) jednohlasně shoduje na tom, že nemá cenu dále čekat, a že hosté, kteří do tohoto okamžiku ještě nedorazili, už pravděpodobně na pohřeb ani nepřijedou.

Nicméně ti čestní hosté, kteří se při vyzvání k uma hori dostaví, jsou přivítáni jedním ze synů krále (někteří si s ním potřásají rukou, jiní se tradičním způsobem políbí svými nosy) a jsou pozváni dovnitř, aby se mohli naposledy symbolicky rozloučit se zemřelým. Rakev Umbu Yadara je přepychově nazdobená, doplněná o portrétovou fotografii, a kolem ní pokojně sedí někteří členové královské rodiny společně s vybranými sluhy, hamba, v tradičním kroji. Každý host je následně usazen na zem k ohništi, který je středobodem celého sumbánského tradičního domu, před několik wunangů, tedy členů zvací rady, kde je mu nabídnuta malá pletená miska s betelovými oříšky. Pokud ji přijme, musí za ni dát výměnou jedno živé prase, což se od čestných hostů také očekává – nemají tedy příliš na výběr.

Já jakožto cizinka jsem nemohla být pozvána čestným způsobem, protože se na mě zvykové právo v tomhle ohledu nevztahuje. Ale vzhledem k tomu, že se s královskou rodinou roky znám a o pohřbu Umbu Yadara píšu svou diplomovou práci, je mi také umožněno do uma hori vstoupit a s králem se rozloučit. Nicméně betelové oříšky mi tentokrát nikdo nenabízí.

Po celou dobu, kdy jsou hosté vyvoláváni, znějí z uma hori tradiční gongy. Jsou součástí dědictví, které je předáváno po generace. Mají většinou velmi vysokou hodnotu, a proto jsou uskladňovány v prostoru pod střechou tradičního domu, odkud se vytahují jen při speciálních událostech. Pokaždé, když se některý z hostů dostaví, gongy se na několik minut rozeznějí. Díky dobrému ozvučení je průběh tohoto zvaní slyšet přes celou vesnici, a dodává tak místu velmi zvláštní atmosféru.

Po přijetí se hosté přesouvají do svých ubytování. Ti čestní mají k dispozici vlastní pokoje v některé z vil, které zde královská rodina vlastní. Ti ostatní mohou složit hlavu v jednom z dřevěných přístřešků, který má každá rodina provizorně postavený před svým domem. Za to, že u sebe místní lidé hosty ubytují, nedostanou od královské rodiny žádnou odměnu, ale povinností hosta je přivézt alespoň jedno živé prase pro hostitele, které je ještě ten večer poraženo. Tím se jednoduše vyřeší strava na celé dva až tři dny pobytu nejen pro hosty, ale také pro domácí, kteří většinou nemohou nabídnout víc než jen onen prostý nocleh.

Čestní hosté v čele s guvernérem

Podle Umbu Yudiho z úřadu pro cestovní ruch se celkový počet hostů, kteří do Nggongi v průběhu těchto dní zavítají alespoň na část pohřbu, odhaduje na dvanáct až třináct tisíc osob. Někteří se zde pouze mihnou, jiní zůstávají déle. Většina z nich jsou příbuzní či přátelé Umbu Yadara, podnikatelé, úředníci a obecně lidé, kteří mají na ostrově určitý vliv – ať už sociální, politický, či ekonomický. Celkový počet jmen na seznamu čestných hostů mírně přesahuje číslo tři sta padesát. Na tento pohřeb se nakonec dostavuje dokonce i samotný guvernér provincie Východní Nusa Tenggara (NTT), který pobývá v Kupangu na sousedním ostrově Timor. Kromě něj však nechybí ani regent Východní Sumby a několik dalších vysoce postavených osob, včetně regentů z jiných částí ostrova, policejního náčelníka a členů jiných rodin. Mimo jiné se zde v den pohřbu objevuje také populární indonéský herec Hamish Daud, jehož rodiče měli s Umbu Yadarem dlouholeté přátelské vztahy.

Kromě těchto hostů jsou zde přítomna i média – moji pozornost upoutala především reportérka, která přijela až z Japonska. A několik málo cizinců dlouhodobě žijících a podnikajících na Sumbě. Někteří kvůli této události přiletěli nejen z Bali či Jakarty, ale také ze zahraničí.

Dalo by se říci, že každý, kdo na ostrově něco znamená, si udělal čas a do Nggoti zavítal alespoň na jednu noc.

Sedmého října, přibližně kolem poledne je pohřeb zahájen proslovy některých čestných hostů, počínaje guvernérem a současným i bývalým regentem Východní Sumby. Následně je přednesen životopis Umbu Yadara a představen program celého pohřbu.

Když se guvernér, oděn v tradičním sumbánském kroji, ujímá mikrofonu, nevzpomíná pouze dobrotivou povahu zemřelého krále, se kterým měl přátelský vztah (ostatně, byl to právě tento “Muž číslo jedna provincie NTT”, který dal královské rodině k dispozici své soukromé letadlo, když bylo před třemi lety potřeba přesunout tělo zemřelého z města Surabaya na Jávě zpět na rodnou Sumbu), ale také, jak má ve zvyku, upřímně vyjadřuje svůj názor na tradice a zvířecí oběti. Když prohlašuje, že porážky stovek zvířat jsou v současnosti spíše plýtváním, a že by bylo dobré, kdyby se pro příští pohřby značně omezily, většina hostů jen tiše sedí a neodváží se ani trochu vyjádřit svůj nesouhlas, ačkoli sám guvernér přiznává, že je mu jasné, jak citlivé téma otevřel. Ostatně – jak se dozvíte, když budete číst dál, na tomto pohřbu se obětovalo opravdu obrovské množství zvířat, z nichž většina ani nesloužila pro náboženské či rituální účely.

Požehnání nové hrobky

Po skončení smutečních řečí se vybraní stařešinové začnou scházet u hrobky. Jejich úkolem je tomuto, jak říkají, “novému domovu králova těla” požehnat. Jedná se o speciální rituál, bez kterého by tělo nemohlo být do těchto prostor přesunuto. Součástí modlitby je mimo jiné i poděkování duším předků, které při výstavbě hrobky pomáhaly. Jak mi později prozrazuje nejstarší se stařešinů, bez těchto nadpřirozených sil by bylo jen stěží možné s omezeným vybavením přesunout kámen o váze téměř sedmdesáti tun po špatné kamenité cestě z oblasti Tanarara až sem do Nggongi.

Hlavním aspektem tohoto rituálu je zpěv posvátných písní v lokálním jazyce Kambera. Tyto písně nesmějí být cíleně učeny, nesmí být zneužívány pro nesprávné účely a jsou považovány za kulturní dědictví, které se předává z generace na generaci pouze mezi vybranými členy komunity. Ti se jednotlivé texty mohou naučit jedině pozorným odposloucháváním, ale samotný text nesmí být nikde napsán a ani slovně vysvětlen.

U vstupu do hrobky kromě zpívajících stařešinů stojí také králova manželka a potomci – čtyři synové a jedna dcera. V tento okamžik už začínají projevovat své emoce. Do této chvíle se totiž za krále veřejně neplakalo, pouze s výjimkou rituálů, během kterých bylo tělo přesouváno z letiště do domu ve městě Waingapu, do rodného domu v Nggoti, do speciální místnosti kamar kecil a nakonec do uma hori. To byly okamžiky, při kterých se nářek nesl celou vesnicí. Ovšem mimo tyto rituály jako by na celé královské rodině ani nebylo znát, že se pohřeb týká jejich vlastního příbuzného.

Jakmile je hrobka požehnána, přesouváme se zpět k uma hori. Před domem již stojí královo oblíbené auto a dva mladí koně. Ti mají doprovázet duši zemřelého ven z tradičního domu. Sumbánci totiž věří, že dokud neproběhne rituál pelepasan, při kterém se duše propustí do světa mrtvých, Prai Marapu, pohybuje se volně v blízkosti svého těla. Někteří lidé mi během rozhovorů sami přiznávají, že přítomnost Umbu Yadara opravdu během třech let od jeho smrti v Nggoti vnímali.

“On tu mezi námi je. Někteří obyvatelé ho viděli. A s jinými se spojil v jejich snech,” vysvětluje mi křesťanský misionář S. B. Kaya, jeden ze vzdálených příbuzných krále.

Žádné lidské oběti

V tento okamžik, kdy má být rakev vynesena z domu, by měl být podle tradice vybrán jeden ze sluhů, který by byl obětován a pohřben v blízkosti královy hrobky. Jeho duše by pak oddaně doprovázela Umbu Yadara do světa mrtvých. Pro Sumbánce se jedná o zcela přirozenou věc, a dokonce sami sluhové vnímají takovou oběť jako velkou čest. Jsou za svého pána ochotni položit vlastní život.

Nicméně, ačkoli se jedná o velmi důležitou tradici pro správné provedení sumbánského pohřbu a je to zcela v souladu s animistickou vírou marapu i zvykovým právem, v současné době jsou tyto aktivity zcela logicky zakázány, protože jsou v rozporu s lidskými právy a zákony moderního státu. Umbu Yadar byl navíc velmi racionální člověk, který byl otevřen nejrůznějším změnám a kompromisům mezi tradicemi, vírou marapu a novodobým způsobem života. Ačkoli sám ještě tuto lokální víru vyznával, mnoho původních sumbánských praktik nepodporoval. Jeho sluhové byli považováni za členy rodiny – i když stále ještě se značně omezenou svobodou -, a dokonce si údajně ani nepřál, aby s ním byli po celou dobu zavřeni v kamar kecil, speciální uzavřené místnosti bez oken, kde bylo tělo ponecháno celé tři roky. Měli větší volnost, mohli občas vycházet ven a žádné lidské oběti při pohřbu nebyly povoleny.

I když se to nám, Evropanům, může zdát nepochopitelné, tato kultura stojí na velmi silných základech, a přesvědčení místních je v některých případech prostě nevymluvitelné. Není to tak dávno, kdy na pohřbu jiného krále, ve městě Waingapu, spáchal i přes jasný zákaz jeden ze sluhů sebevraždu, protože nedokázal přijmout fakt, že by svého pána na cestě do světa mrtvých nedoprovázel. Aby se však tato situace v budoucnu u dalších sluhů neopakovala, byl nakonec pohřben mimo královské pozemky – tedy laicky řečeno ve vyhnanství a co nejdál od královy hrobky.

Když jsem před pár měsíci navštívila pohřeb členky královské rodiny v oblasti Lewa, opravdu byla vybrána jedna služka, která by mohla doprovázet duši zemřelé do Prai Marapu. Samozřejmě však nemohla být zabita ani donucena spáchat sebevraždu, jelikož sumbánské pohřby jsou právě z tohoto důvodu pod dohledem policie. Místní však vymysleli, jak tento zákaz obejít – během celého týdne, kdy byla rakev nebožky vystavena v tradičním domě, nesměla služka jíst a pít. Pokud by přežila, byl by její život ušetřen. Pokud by však zemřela, naplnila by tak svůj úkol v rámci marapu. Přiznám se, že jsem se do oblasti znovu nevrátila, a tak jsem neviděla samotný přesun rakve do hrobky, ale logicky je jasné, že bez jediného doušku vody člověk celý týden přežít nemůže. Když se však na tyto tradice začnete vyptávat, dostanete pouze strohé a lehce vyhýbavé odpovědi. Všichni si zde totiž moc dobře uvědomují, že se jedná o jeden z největších zásahů do lidských práv, který může být.

V Nggongi je při této fázi pohřbu také vybrán jeden ze sluhů – je to postarší pán drobné postavy, na krku mu visí velká zlatá mamuli. Jeho úkol je však jen symbolický. Po dobu dvou týdnů před pohřbem se postil od jídla, ale stále dostával dostatek vody a malé porce rýže jednou denně. Na rozdíl od služky z Lewy totiž není úkolem tohoto muže obětovat se pro svého krále “se vším všudy”. Jeho oběť je naplněna už samotnou ochotou a oddaností, se kterou se tohoto dvoutýdenního diskomfortu ujal. Jedná se tedy spíše jen o symbolický akt věrnosti, s respektem k předkům, animistickým tradicím, královi, ale i moderním indonéským zákonům.

Společně s průvodem nejbližších příbuzných krále se tento muž v doprovodu dvou stařešinů velmi pomalým tempem přesunuje od tradičního domu ke hrobce. Tento průvod následuje rakev Umbu Yadara, která je nesena dvaceti čestnými muži – mezi nimi jsou synové krále i další příbuzní či hosté, kteří byli pro Umbu Yadara jako vlastní rodina.

Osmkrát kolem hrobky

Před tím, než však může být rakev umístěna do hrobky, je potřeba, aby průvod za zpěvu tradičních sumbánských písní tuto majestátní stavbu osmkrát obešel. Číslo osm má v sumbánské kosmologii důležitý význam. Podle Sumbánců se nebe skládá z osmi vrstev, ve kterých pobývají duše předků a bohové.

Jakmile je rakev položena do hrobky, jsou do vnitřních prostor umístěny nejrůznější dary. Kromě cenností, zlata a drahých tkaných látek se společně s tělem často pohřbívají i osobní věci zemřelého, například mobilní telefon nebo klidně i jeho auto či motorka – pokud by byly vnitřní prostory hrobky dostatečně velké. Nejde jen o předměty, které jsou na první pohled cenné, ale i o takové, které mají svou hodnotu pouze pro svého majitele. Nicméně přesný seznam těchto předmětů zná pouze nejbližší rodina.

Já pouze vím, že společně s cennými předměty je do hrobky uložena taky jedna láhev Becherovky, kterou jsme s mým tátou chtěli Umbu Yadarovi darovat v roce 2019, když jsme navštívili Sumbu. Bohužel, než jsme se mohli potkat, král zemřel. Tehdy jsme proto láhev předali jednomu z jeho synů, ale ten mi řekl, že mu nenáleží ji otevřít, protože to byl pravděpodobně jeden z posledních darů, který Umbu Yadar dostal, když ještě žil. Ta myšlenka, že jednou, za dlouhou dobu, třeba někdo z archeologů královu hrobku otevře a bude se divit, co v ní dělá český alkohol, mi přijde docela zajímavá a úsměvná. Nicméně toto gesto bylo od královské rodiny opravdu velkou poctou.

Netrvá dlouho a vchod do hrobky je uzavřen betonovým panelem a my přihlížející jsme svoláni zpět k tradičnímu domu, před kterým mají proběhnout první porážky zvířat. Jedná se o oběť předkům a žádost o přivítání duše zesnulého v Prai Marapu. Pro tyto účely jsou vybrána čtyři zvířata – mladý kůň, bílá kráva, buvol a prase. Protože se jedná o rituální porážku, maso z těchto zvířat nepřísluší rodině, která oběť provádí, a proto jsou ihned po porážce odvezena pár kilometrů od Nggoti, kde již čekají netrpěliví místní s mačetami, aby si pro sebe uzmuli alespoň kousek. Jediné zvíře, které nesmí být konzumováno vůbec nikým, je to koňské.

Poté, co tyto porážky proběhnou, je samotný pohřeb považován za ukončený. Hosté se pomalu vracejí do svých ubytování a večer nás všechny objíždí královské auto, které rozdává kusy hovězího masa z dalších poražených krav určených pro konzumaci. Jedná se o gesto díku za účast na pohřbu a zároveň podporu místních hostitelů, kteří tak mohou uvařit hostům i sami sobě vydatnou večeři.

Výslužka v podobě buvolů

Další den ráno se prostor před domem uma hori znovu zaplňuje hosty. Tentokrát je atmosféra uvolněnější. Nastává totiž čas hromadných buvolích porážek. Tato zvířata jsou pečlivě vybrána, aby svým vzrůstem či délkou rohů neurazila čestné hosty, kterým budou darována.

Každý z těchto hostů z čestného seznamu, kteří byli na pohřeb pozváni tradičním způsobem v souladu se zvykovým právem adat, dostává jednoho buvola, kterého si však musí před zraky diváků porazit buď sám nebo v zastoupení někoho jiného. Pravidla jsou jednoduchá – na mačetu, kterou si pro tento účel vybere, je uvázána červená mašle, a stejně tak je označen také muž, který bude zvíře porážet. Nezáleží na tom, jak dlouho mu bude tento úkol trvat, ale nesmí být v průběhu nahrazen nikým jiným.

Za několik málo okamžiků se nám tak naskytne pohled na krvavá jatka. Troufám si tvrdit, že se pro přihlížejícího, který nepochází ze Sumby, jedná o nejsilnější a nejemotivnější okamžik z celého pohřbu. Buvoli jsou přiváděni jeden po druhém a jeden po druhém také padají k zemi, kde zůstávají ležet až do samotného konce. Někteří padnou rychle, jiní vzdorují i patnáct či dvacet minut. Porážku doprovází skandování přihlížejících a já se osobně jen těším, až tato hromadná porážka konečně skončí.

Celkem jich je tímto způsobem zabito devatenáct. Maso náleží vybraným čestným hostům, kteří si ho mohou odvést do Waingapu. Dívám se na prostranství připomínající bojiště a vybavují se mi slova guvernéra, který ani ne před dvaceti hodinami kritizoval zbytečné plýtvání zvířecími životy. Vzápětí si však vzpomínám na větu, kterou mi řekl jeden ze stařešinů, když jsem s ním dělala rozhovor: “Umbu Yadar byl král. Byl vážený král. Byl nejmajetnějším králem na ostrově. Kdyby tyto porážky neproběhly, jak by reagovali hosté?”

Zážitek, který se nebude opakovat

S Umbu Yadarem jsem díky své diplomové práci svázaná už přes tři roky. Když jsem si toto téma vybírala, považovala jsem to za velkou výzvu, ale zároveň za unikátní téma, které prostě nesmím odmítnout. Dnes už vím, že to bylo nejlepší rozhodnutí, které jsem udělala, i když není jednoduché proniknout do místní kultury natolik, abych byla schopná marapu a tradice k němu vázané opravdu do hloubky pochopit. Avšak pohřeb krále Umbu Yadara se bezpochyby zapíše do historie Sumby. Je to událost, na které nikdo, kdo má co dočinění s tímto ostrovem, prostě nemohl chybět – a ani nechyběl. Událost, o které bylo napsáno několik článků v indonéských novinách. A o které se bude ještě dlouho mluvit.

Celková částka, na kterou se výdaje za pohřeb – od roku 2019 až do uzavření hrobky v roce 2022 – vyšplhaly, přesáhla patnáct miliard rupií (pozn. 21 milionů korun). Každý den, od okamžiku, kdy král zemřel, až do pohřbu, bylo poraženo alespoň jedno zvíře.

Hrobka, která byla vystavěna, upoutala pozornost nejen díky obrovskému kamenu, který byl složitě, ale úspěšně, dopraven z místa těžby v Tanarara až do Nggongi, ale také díky jejím luxusním interiérům z mramoru. Tato hrobka i samotný pohřeb splnily svůj účel – vždy budou připomínat, o jak velkého a respektovaného člověka Východní Sumba přišla.