Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.
Před několika týdny jsem psala článek o tom, jak jsem začala chodit na trénink merpati putih, indonéského bojového umění. A dneska bych chtěla popsat, jak taková dvouhodinová lekce vypadá.
![]() ![]() |
zdroj obrázku |
Z parkoviště, na kterém jsme trénovali první hodinu, jsme se přesunuli do studentského centra, a tak jsem byla ráda, že nemusíme sedět na asfaltu, a že třeba budeme v tělocvičně se spoustou žíněnek a podobných předmětů. Ale ne, opět mě čekalo překvapení. Už bych se měla naučit, že tady v Indonésii nemůžu nic očekávat. Z tělocvičny se stala chodba, přes kterou prochází během naší dvouhodinovky mnoho studentů, kteří pak jen prokličkovávají mezi námi. Není to nic příjemného, protože nás to hodně ruší, navíc při sportu, u kterého se musíte soustředit a koncentrovat se.
Také většinou hodina začíná mnohem později, protože vždy čekáme na instruktory, kteří nechodí nikdy včas. Ale na to už jsme si tu docela zvykli, a tak taky chodíme pozdě.
Lekce začíná společnou ceremonií, při které hlavní trenér, guru, odříká několik vět v indonéštině, ve kterých si slíbíme, že budeme věřit v jednoho boha a budeme oddaní Indonésii. My musíme toto prohlášení zopakovat a nakonec se pomodlit k Bohu.
Potom už začne samotný trénink. Je hodně odlišný od toho, co známe my v Evropě. Například hned na úvod je potřeba se protáhnout a až potom se zahřát. My jsme zvyklí to dělat naopak. Protažení také není plynulé a pomalé, jak jsme zvyklí my, ale spočívá v trhavých krátkých pohybech či kmitání. Zvláštní je také to, že při protažení se nadechujeme a zadržujeme dech v plicích, zatímco při povolení vydechujeme. Já jsem naučená naopak – při záběru vydechnout, při povolení nadechnout. Ale říkám si, že snad vědí, co dělají. Když si tahle protáhneme celé tělo, přijde na řadu zahřátí, které je vlastně jen rychlejší protažení. Trénink máme dvakrát týdně, z toho jednou by měl být zaměřený na techniku a podruhé na meditaci a poznání vlastního těla. Často se to ale míchá dohromady. Takže po tomto úvodu, který zabere asi půl hodiny, buď začneme s technikou, nebo se posadíme na zem a učíme se správně dýchat.
Já osobně mám radši hodiny techniky. Meditace je pro mě docela nudná, nedokážu se tam koncentrovat a stále přemýšlím nad úplně jinými, zbytečnými, věcmi. Při lekci techniky nám guru předvádí jednotlivé údery či kopy a my se snažíme ho napodobit, co nejlépe to jde. Nejdříve vše zkoušíme pomalu a v jednotlivých krocích, ale pak přejdeme k plynulým úderům. Minule už jsme se dokonce snažili udeřit do protivníka, ale zjistila jsem, že nemám skoro žádnou sílu. Učíme se také bránit. Je to opravdu zábavné, ale protože nesmíme mít boty, kachličky na zemi docela kloužou a už několikrát se mi stalo, že jsem málem spadla. Je to i docela nebezpečné, hlavně při výkopech. Musím říct, že při takovéto hodině jsem zpocená, jako bych se polila kyblíkem vody. Je to nejspíš i tou teplotou a vlhkostí vzduchu, ale v Čechách se mi nikdy nepodařilo být z jedné hodinové lekce (čehokoli) takhle vyřízená.
Pokud jde o hodiny meditace, sedíme na zemi, nohy máme překřížené a oči zavřené. Guru nám potichu popisuje, co máme dělat. My jen sedíme a zadržujeme dech. Do toho roztahujeme ruce a děláme s nimi různé předepsané pohyby. Tělo musí být naprosto pevné, zaťaté. Guru nás testuje tak, že nás do roztažených paží silně praští. Tvrdí, že pokud do nich přeneseme veškerou naši energii, budou pevné jako kámen a my skoro neucítíme bolest. Nevím, zatím jsem nepřišla na to, jak do nich tu veškerou energii přenést. Tyto hodiny mě moc nebaví, jak už jsem zmínila, ale na druhou stranu jsem po nich neskutečně uvolněná a cítím se skvěle. Je vidět, že tělo tuto aktivitu opravdu uvítá. Za pár týdnů se budeme také učit, jak přerazit rukou dřevo či jiné tvrdé materiály. Nemyslím si, že bych tohle někdy dokázala, ale těším se na to.
Kromě mě tam “pravidelně” (víte, jak to je…) chodí ještě Greg, Lucka a Sabrina (Němka, která je s námi ve třídě) a pár Indonésanů. Je to celé takové hodně provizorní, amatérské. Ale náš guru, to je opravdový “borec”. Přijde mi to škoda, že to není dotáhnuté k dokonalosti. U nás v Čechách by takový trénink vypadal naprosto jinak. Ale možná proto to má takové to svoje kouzlo…
3 comments
Tak poctivě trénuj … třeba se ti bude sebeobrana v Austrálii hodit 🙂
Jak Ti jde meditace? Co si o tom myslíš?
Moc mi nejde, nebo spíš mě moc nebaví. Já mám radši aktivity, u kterých se něco děje, u kterých je akce. U meditace jen usínám a nudím se.