První pozdrav z Jakarty

37

Tak jsme tu. Bylo to náročné, ale teď už odpočíváme a nabíráme síly na zítřek. Vylétali jsme z Prahy včera v sedm ráno a první zastávkou byl Frankfurt. Tento let byl docela krátký, ale pak na nás čekal dvanáctihodinový do Taipei. Zatím jsem vždy letěla přes Dubaj, což je trasa rozdělená na osm a pět hodin, a tak není zase tolik náročná. Ale sedět dvanáct hodin (navíc úplně vzadu, kde to nejvíc hází) na místě, to je prostě už jiné kafe. Do toho taky ten časový posun, nervozita a nepříjemná klimatizace… No, ale v Taipei jsme si dali sprchu (díky, bože, za tuto možnost!) a poslední přesun, z Taipei do Jakarty, jsme celý prospali. 

Co se mi v Taipei líbilo, byly papírové pytlíčky na vodu. U automatu nebyly klasické kelímky, ale jednoduché malé pytlíčky na jedno použití (po chvíli začaly vodu propouštět). No, ale to jen tak na okraj… 🙂

Dostalo se nám informací, že sraz všech studentů bude na letišti až o necelý den později, takže jsme po příletu v jednu odpoledne indonéského času přemýšleli, co budeme celou tu dobu dělat. Nakonec jsme to ani nemuseli řešit, protože na nás před letištěm čekali indonéští studenti a rovnou nás odvezli do hotelu. Bylo to milé překvapení.

V Jakartě teď zůstaneme další tři dny. Zítra máme volno, pozítří proběhne nějaký orientační program a další den se pak už pomalu budeme přemisťovat na naše budoucí univerzity. Hotel, který nám tu na těch pár dní zajistili, je opravdu skvělý. Je to jeden z těch, který má před vchodem rentgenový průchod, spousty pikolíků v uniformách a zámky od pokojů na karty. Jsme ubytovaní po dvou a víc jsme si asi ani nemohli přát – obrovský sprchový kout, evropský záchod, klasická vana, měkká postel, klimatizace, televize, výhled, bazén… Je to skvělé a teď nám to i hodně pomohlo, když jsme tak rozbití z letadla. 

Odpoledne jsme si jen zašli na Jalan Jaksa (turistická ulice, na které je nejvíce hotelů) do warungu na nasi goreng seafood (smažená rýže s mořskými plody) a jus semangka (melounový džus), za což jsem utratila necelých sedmdesát korun (no jo, je to dost, ale co se dalo čekat od Jalan Jaksa…). Museli jsme po cestě trochu bojovat s mapou a přecházením silnice, ale Jakarta je prostě úžasná a jsem hrozně ráda, že jsem se sem mohla po roce zase vrátit. Spoustou turistů je nedoceněná, ale já myslím, že má obrovské kouzlo. Ale o tom asi až v příštím článku, zítra se totiž chystáme podniknout výlet.