O jídle a běhu

129

Původně jsem chtěla napsat článek o našem výletu do Malangu na Jávě, ale protože jsem si u našich kamarádů zapomněla svůj zápisník, budu muset počkat, až přijedou. Místo toho jsem se rozhodla napsat o tom, jak jsem si dnes byla poprvé zaběhat. A taky o jídle.

Doma jsem si posledních pár měsíců zvykla na sportování, buď jsem běhala, nebo posilovala doma. Taky jsem se snažila trochu zdravěji jíst a pila dostatek vody. Ale s příjezdem do Indonésie se to všechno totálně změnilo. Jsem tu asi tři týdny a už mám pocit, že moje tělo umírá. Miluju místní kuchyni, ale nedokážu se takto stravovat pořád – rýže, nudle, všechno je to smažené a ostré. Téměř žádná syrová zelenina, málo masa. Když dojídám oběd, dala bych si hned další, protože jsem úplně bez energie. Na snídani jím buď ovoce, nebo toast s džemem, který se prodává balený asi za tři koruny. Dala bych si vločky s mlékem, jogurt, chleba s máslem… Ach jo, tohle mi začíná chybět.

Obědváme v kantýně v kampusu. Jídlo je tu docela dobré, ale můžeme si vybírat opět jen z nasi goreng (smažená rýže, trocha kuřecího masa, vejce, krupuk, jeden plátek okurky a čtvrtka rajčete), mie goreng (stejné složení, jen nudle), sate ayam (neboli myši na tyči – kuřecí maso na špejli s arašídovou omáčkou a rýží), nasi campur (rýže míchaná s různými dobrotami jako je maso, tofu, zelenina, vejce atd.) a fuyung hai (vaječná omeleta s chilli omáčkou a rýží). Je to fajn, ale po pár dnech už nevíte, co si vybrat. Pokud si dám rýži, mám po ní vždy hlad. Nudle mi přijdou zase moc mastné. Arašídovou omáčku miluju, ale je hodně sladká a nedá se jíst pořád. Vede tu omeleta, i když ta je zase v kombinaci s rýží docela zvláštní… Začala jsem si ihned po jídle kupovat čokoládovou tyčinku. Mám pocit, že se stávám závislou. Ale je to jediná pořádná energie, kterou do sebe dostanu.

Takže kolem čtvrté hodiny mám druhý oběd. Většinou je to nějaké pečivo (které je ale VŽDY sladké, i když je na obalu napsané, že není), džus (o tom bude článek zase někdy jindy, protože jejich fresh džusy jsou to nejlepší, co tu můžete koupit), nebo prostě další porce jídla ve warungu. Na večeři pak zase něco smaženého a k tomu znovu džus. A pokud jdu spát pozdě (třeba kolem jedenácté), převaluju se v posteli a přemýšlím, co bych snědla.   Je to docela šílené, vůbec mi tento režim nevyhovuje. Pitný režim nedodržuju vůbec, i když bych měla, protože tady v tom horku je to potřeba dvojnásobně. Voda je tu levná, velká lahev stojí asi šest korun. Ale nejlevněji tu vyjde Coca-cola, protože ta (třetinka ve skle) stojí taky šest korun.

No, ale teď už k tomu běhu… Dnes ráno jsem si prostě řekla, že už je potřeba začít něco dělat, protože jinak bych za rok byla o deset kilo těžší a přitom bych měla stáhnutý žaludek. Takže jsem vstala v půl osmé, obula tenisky a na skútru jela na pláž, kterou máme od domu asi dvacet minut cesty. Tam jsem si dala čtyřicet minut běhu a pak jela zpět domů. Bylo to úžasné. Ten pohled na moře, ten vzduch, ten pocit… Rozhodně mě to bavilo víc než doma a nejlepší je, že tady se prostě člověk nemusí vůbec stydět. Na pláži bylo pár dalších běžců a několik turistů, ale jinak byla víceméně prázdná. Každý si tu dělá to svoje, ostatní to neřeší. V Čechách mám pocit, že po mě pořád jen každý kouká.

Po mokrém písku se běhá opravdu době, ale bez bot bych to asi nezvládla, i když je dost takových, kteří to upřednostňují. Akorát už v tuto dobu bylo neskutečné horko, a tak se příště budu muset vydat aspoň o hodinu dřív. Jenže, komu se kvůli tomu chce tak brzo vstávat, že? Rovnou jsem si tam potom u jednoho z Indonésanů domluvila půjčení surfu a odpoledne se na pláž na dvě hodiny vrátila. Takže už vím, čím si tu budu krátit čas. Během a surfováním. No není to skvělé? 🙂