Příběhy z cest

Stopem z Dili do Kupangu

V předchozí části jsem vám vyprávěla o tom, jak jsem se rozhodla stopovat z indonéské metropole Kupang do hlavního města Východního Timoru, Dili. Stopovala jsem náklaďákem a cesta mi zabrala dva a půl dne. V dnešním článku vám povím, jaká byla cesta zpátky.

Jak asi víte, stopování je jeden z mých největších koníčků. V Indonésii už jsem tímto způsobem urazila téměř deset tisíc kilometrů. Poslední roky mi však na takové aktivity nezbývá moc času, a tak jsem byla ráda, že se mi konečně zase naskytla příležitost.

Testování před cestou

Na Východní Timor jsem jela v době, kdy Indonésie ještě hodně řešila covidová opatření. Dva dny před návratem jsem si proto musela vyřídit PCR test. Ukázalo se, že v Dili to není vůbec nic snadného. Systém byl zbytečně komplikovaný a bez pomoci známých bych se v něm možná sama i ztratila. Nejdříve jsme zajeli do nemocnice (jediné, která PCR testy mohla dělat), kde jsem vyplnila žádost a obdržela výzvu k úhradě. S tou jsem musela jet do jedné konkrétní banky, zaplatit ji v hotovosti, a pak se teprve vrátit do nemocnice. Výsledek testu jsem obdržela přes WhatsApp asi za 24 hodin.

Dokážete si asi představit, že “plánovat neplánovanou cestu” (což je jedna z věcí, které na stopování miluju) se při covidových restrikcích moc nedá. Trochu jsem se bála, abych z Dili stihla vyrazit včas a na hranice dorazila předtím, než mému PCR testu vyprší platnost. Měla jsem ale štěstí, protože David – řidič, se kterým už jsem jela z Kupangu do Dili – se mi ozval a řekl, že se plánuje vracet zpátky, a tak můžu jet s ním.

I když mi to přišlo trochu jako podvádění (přece jen to kouzlo stopování je právě v tom, že nevíte, s kým pojedete a jak dlouho vám bude trvat, než vám někdo zastaví), nakonec jsem souhlasila. David mi napsal, že plánují vyrazit další den brzy ráno, ale v jedenáct večer mi zavolal a řekl, že už vyrazí hned. Tak jsem se rychle rozloučila se svými novými přáteli a nechala se odvést na hlavní silnici v centru města, kde jsme se s Davidem měli potkat.

Noční párty u krajnice

Kromě Davida, se kterým jsem byla v náklaďáku sama, jelo asi sedm dalších aut – byl to celý konvoj. Říkala jsem si, jaké to mám štěstí, protože se nemusím bát, že na hranice dorazím pozdě. Měla jsem sice rezervu ještě jeden den, ale člověk nikdy neví, co se při cestě semele.

A taky se semlelo. Asi po hodině cesty celý konvoj zastavil u krajnice. Řekli mi, že si chtějí odpočinout a vyrazit zase až ráno. To jejich slovo “odpočinout” znamenalo otevřít lahev pálenky. A dva z řidičů dokonce vypadali, že už dobrého půl litru vypili v Dili.

video s českými titulky

Nabídli mi taky, ale odmítla jsem. Přece jen nejsem hloupá – člověk nikdy neví, co se na takové cestě, s úplně neznámými lidmi, může stát. A základem je proto zůstat ve střehu a při smyslech. Mimochodem, pokud by vás zajímala moje další doporučení při stopování v Indonésii, určitě si přečtěte tento článek.

Po chvíli jsem se proto rozhodla nastoupit znovu do auta a pokusit se aspoň na chvíli usnout. David mi řekl, že se vyspí v jiném voze, abych měla soukromí. A že si prý mám pro jistotu zamknout dveře a okýnko si nechat pootevřené jen pár centimetrů.

Když řidiči lahev vypili a šli si odpočinout, vnímala jsem ten naprostý klid prázdné silnice a musím přiznat, že to byla přesně ta chvíle, kdy jsem se rozhodovala, jestli se mám opravdu pokusit usnout, nebo být raději ve střehu až do rána. Na silnici nesvítila jediná lampa a u krajnice stály jen dva jednoduché dřevěné domky, které vypadaly opuštěně. Bylo tam takové ticho, že jsem zřetelně slyšela tekoucí vodu v nedalekém potoce a občas nějaké to žabí zakvákání.

Za celou noc kolem nás projelo možná tak pět aut a pár motorek. Jednou dokonce procházela skupinka opilých kluků, kteří do každého ze zaparkovaných náklaďáků několikrát kopli. Naštěstí šli ale dál. Tohle jsou přesně ty situace, kdy jsme my, turistky, znevýhodněné, a vždycky si povzdechnu, proč jsem se radši nemohla narodit jako chlap. Došlo totiž k tomu, že se mi kolem třetí ráno začalo chtít na malou. U cesty nebyly žádné stromy, měsíc se schovával za mraky a nebylo vidět na krok. Váhala jsem dlouho, ale nakonec už jsem neměla jinou možnost – musela jsem vylézt z auta ven a najít vhodné místo. Problém je, že v Indonésii si ženy prostě nechodí jen tak někam přidřepnout. A kdyby mě v takové situaci někdo viděl (nedej bože někdo opilý), buď by to bylo “jen” trapné, nebo by to mohlo být i trochu nebezpečné.

Proto jsem si vybrala místo přímo před naším náklaďákem, před kterým stál náklaďák jiný. Ostatní řidiči mě tak nemohli vidět a já zároveň nemusela chodit moc daleko. Pár minut jsem na tom místě jen tak postávala a pozorně poslouchala, jestli se skupinka opilých kluků nebude vracet. A ta samotná chvíle, když jsem si rozepla kalhoty, mi připadala neskutečně dlouhá. Opravdu jsem z toho neměla dobrý pocit, ale bylo obrovské štěstí, že nikdo neprocházel ani neprojížděl. Tím bych jen chtěla říct, že když chce člověk stopovat, musí být na takové výzvy připravený. Východní Nusa Tenggara holt není jako Jáva, kde máte benzínky na každém rohu.

hlavní tah od hranic do města Atambua

Ahoj, Indonésie

Než jsem zvládla usnout, už začínalo svítat a David mi klepal na okýnko, že pojedeme dál. On sice nepil (už minule mi říkal, že alkohol nemá rád), ale ostatní řidiči ze svých aut vylézali jako zombie v nepovedeném filmu. Ach ten místní smysl pro zodpovědnost, pomyslela jsem si.

Cesta ubíhala rychle a já jsem nějakou část i prospala. Pár kilometrů před hranicemi jsme museli asi hodinu čekat na druhou část konvoje, která se nám někde ztratila. A já už se přitom viděla zpátky na indonéské půdě.

Na hranice jsme se dostali kolem deváté ranní. To znamená, že cesta, která běžně trvá tři až čtyři hodiny nám zabrala přibližně devět hodin. Ale zato i se soukromou párty večer u krajnice. S řidiči jsem se rozloučila, i když mi nabízeli, ať s nimi pak pokračuju dál do Kupangu. Jenže to čekání na celnici jsem absolvovat nechtěla, a zároveň už jsem měla domluvené s Emi – kamarádkou kolegy mého přítele-, že se s ní potkám.

Přechod do Indonésie mi zabral asi dvacet minut a já jsem zašla pozdravit policisty na stanici, kde jsem spala při cestě do Dili. Pak si mě přijela vyzvednout Emi a odvezla mě na motorce k sobě domů, což nebylo moc daleko od hraničního přechodu.

Strávily jsme spolu celý den, zajely se podívat do města Atambua, sehnaly tradiční timorský chléb paung (to je asi nejvěrnější verze evropského pečiva, kterou jsem kdy v Indonésii vyzkoušela!) a v noci jsem se mohla pohodlně vyspat v pokoji s klimatizací, kde jsem sdílela jednu postel s Emiiným osmiletým synem.

Procházka lesem

Ačkoli mi tu bylo moc příjemně, ráno jsem se rozhodla vydat se dál na cestu. Myslela jsem si, že když Emi bydlí u hlavní silnice od hranic, tak nebude problém sehnat nějaký náklaďák, který by možná mohl jet až přímo do Kupangu. Jenže… pěkně jsem se spletla!

Dopoledne totiž tyhle expedice v tomhle směru moc nejezdí. Je to vlastně logické – a divím se, že mi to nedošlo. Oni se totiž všichni řidiči zaseknou na celní správě, stejně jako David den předtím. A tak jsem celé dopoledne proseděla s Emi a půlkou její rodiny u krajnice, kde jsme všichni vyhlíželi nějaký náklaďák.

pick-upem do Halilulik

Když se mi pak podařilo jeden zastavit a zamířila jsem k němu, všimla jsem si, že je mi nějaký povědomý. A taky že jo! Byl to jeden ze včerejšího konvoje. Seděli v něm dva řidiči, přivítali mě slovy Halo, Nikola! a v jejich očích se odráželo spíš takové to Tos moc daleko nedojela. Řekli mi, že se jim včerejší celní kontrola trochu protáhla, a že jedou jen do města Atambua, které je od hranic možná tak hodinku cesty. Nevadí, pořád lepší, než nejet vůbec.

Ve městě jsem vystoupila a jeden z řidičů mě pozval domů na kávu. Řekl, že mi pak pomůže chytit další náklaďák. Jeho manželka prý sleduje můj Youtube kanál a ráda by se se mnou potkala. Teda, už narážím i na fanoušky, to je něco!

Jeho žena Nirmala zrovna skládala šaty určené k prodeji online a prosila mě, aby se mohla v mém videu taky objevit. Tak jsme spolu natočily krátký záběr, a pak mě Nirmala odvezla na největší benzínku ve městě, kde prý tankuje snad každé auto jedoucí směr Kupang.

No jo, to byla sice pravda, jenže to všechno byla auta osobní. A ta já stopovat nechci. Snažila jsem se na benzínce aspoň chvíli vydržet a dát tomu šanci, ale po dvou hodinách jsem si řekla, že by možná bylo lepší jít pěšky směrem ven z města (benzínka byla na jeho okraji) a sehnat náklaďák přímo u cesty. Abyste to pochopili – na Jávě bych klidně seděla na takové benzínce celý den, ale v této části Indonésie lidé opravdu nejsou na bělochy zvyklí a každý si hned myslí, že jsem dívka v nesnázích, která se brzy snad i nervově zhroutí. Prostě poutáme moc velkou pozornost, ale zároveň nikdo nechápe, že stopování může být koníček, a tak vám nutí autobus.

Zadala jsem si proto do navigace budku dopravních policistů, která byla jen kilometr a půl od benzínky. Měla jsem v plánu tam přijít, poprosit strážníky o pomoc s odchycením náklaďáku a co nejdřív pokračovat dál. Cestu jsem šla pěšky, bylo asi třicet ve stínu, na zádech batoh a za ním dav místních dětí, který šel zhypnotizovaně se mnou.

Nakonec jsem se posledních pár set metrů svezla s jedním mladíkem, který jel okolo na skútru a měl potřebu mi za každou cenu pomoct. Nakonec jsem za to byla i ráda, protože mi před prázdnou policejní budkou dělal aspoň chvíli společnost.

Jo, před prázdnou – čtete dobře. Policisté tu totiž prý bývají jen dopoledne, takže už měli padla a já byla jediná, kdo tam u té budky, široko daleko v lesích za městem, měl zůstat sedět. A náklaďáky žádné. Ale všechno má vždy nějaké řešení. Naštěstí. A tak mi po nějaké době dva místní pomohli stopnout pick-up, který sice běžně vozí pasažéry za peníze, ale po mě nic nechtěl – prý abych si nepokazila svou výzvu.

Trocha beznaděje

Odvedl mě na benzínku u městečka Halilulik a já si říkala, že tady už náklaďák určitě seženu. Jenže se začalo pomalu stmívat, benzínka zela prázdnotou a já se musela rozhodnout, jaký bude můj další krok.

A tak jsem se rozhodla pro nejjednodušší řešení. Nechala jsem se jedním ze zaměstnanců benzínky odvést na nedalekou policejní stanici, nahlásila se jim tam a poprosila, jestli tam můžu přespat. Tak jako jinde v Indonésii to samozřejmě nebyl žádný problém. Jenže pak, když jsem zavolala svému příteli, abych podala pravidelný “report” z cesty, se mi celý plán otočil vzhůru nohama.

Můj přítel Son je Brimob – pracuje u indonéské pořádkové jednotky a má docela vysokou hodnost. Takže když jsem ho nechala mluvit s místními policisty, společně se všichni shodli na tom, že vůbec není vhodné, aby budoucí bhayangkari (označení pro manželky policistů nosící tyto slušivé růžové kostýmky) přespávala na policejní stanici (ale já přitom dostala k dispozici kancelář samotného náčelníka!, mě by to nevadilo), a že bude lepší, když si mě nějaký Sonův kolega vyzvedne a odveze mě k sobě domů.

s Nirmalou (fanynkou)

Cítila jsem hroznou beznaděj a litovala, že jsem ten report vlastně vůbec dávala. Ale co už. Počkala jsem na kolegu, ten si mě odvezl zpět do města Atambua (ach jo, kdybych to věděla, tak jsem celou tu dnešní náročnou trasu nemusela vůbec absolvovat – marná snaha) a aspoň mi večer se svou manželkou nabídli dvě sklenky domácí pálenky.

Vzhůru do Kupangu

Další den ráno mě tento policista odvezl k hlavní silnici a pomohl mi odchytnout auto. Tentokrát to nebyl náklaďák, ale mini dodávka vezoucí cigarety Gudang Garam.

Řidič byl moc milý a doslova jsme prokecali celou cestu, až do Kupangu. Zároveň mi několikrát zastavil, když jsem si chtěla něco vyfotit, dokonce jsme si dali oběd i ve vyhlídkovém warungu u městečka Siso, kam za mnou přijel můj kamarád Don, abychom se alespoň na chviličku potkali.

Když jsme večer dorazili do Kupangu, dozvěděla jsem se, že tento řidič taky plánuje cestu lodí (domů na Sumbu jsem se totiž chtěla vrátit lodí, abych nemusela kupovat předražené letenky), a že se tedy další den ráno potkáme v přístavu.

čekání na zbytek konvoje

Přespala jsem zase v levném homestay blízko letiště a další den vyrazila do přístaviště. Bohužel to bylo poměrně daleko od města, a když jsem u silnice čekala na objednané taxi, které mi několikrát zrušilo objednávku, tak u mě zastavil nějaký mladý kluk a řekl, že jede stejným směrem. Takže i poslední cestu přes Kupang jsem vlastně jela stopem, i když jsem to původně v plánu ani neměla.

Z kluka se nakonec vyklubal námořník. A tak jsme si slíbili, že pokud bude mít cestu do Waingapu, se Sonem ho tu rádi provedeme.

Abych to shrnula, cesta z Dili do Kupangu mi zabrala tři dny, vystřídala jsem šest dopravních prostředků a zapsala jsem si 451 kilometrů do svého seznamu. To znamená, že mi zbývá posledních 233 kilometrů a budu mít krásných deset tisíc. 🙂

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna. Vyžadované informace jsou označeny *

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..