Kohoutí zápasy – nepochopitelná balijská zábava

Z obrovské budovy uprostřed jakési malé vesnice v horách severního Bali se line děsivý křik několika desítek Indonésanů. Nikdo z nich v té vlně adrenalinu ani nezaregistruje, že dovnitř vejde bule. A navíc žena. Už v tomto okamžiku se tu necítím dobře. Ale říkám si, že tu být prostě musím, abych mohla napsat tento článek. Ale taky vím, že už na podobnou akci nikdy nepůjdu. Nejen, že z hlediska etiky to nezvládám, ale trpí i mé uši z toho otřesného hluku a moje plíce z vydýchaného teplého vzduchu načichlého čerstvou krví a peřím. Odehrávají se tu totiž kohoutí zápasy.

Do budovy nás vpustili bez problémů, ani jsme nemuseli platit vstupné, které bylo ale jen pár symbolických rupií. Uprostřed místnosti stojí dav indonéských mužů, kteří ve svých rukách tisknou peníze. A ne žádné drobné. Samá stovka, padesátka… Tolik, kolik pravděpodobně neutratí za svou denní porci jídla. Jde totiž o populární hazard, který je však v současné době v Indonésii oficiálně zakázaný, ale obyvatelům malých horských vesnic samozřejmě tohle omezení žádný problém nedělá. 

Najednou vše kolem nás utichlo. To zrovna jeden kohout zabil svého protivníka. Vesničané si mezi sebou rozdávají svou výhru a už plánují, na kterého bojovníka vsadí tentokrát. Majitelé vybraných kohoutů už se připravují na protilehlých okrajích ringu. Jejich “mazlíčci” jsou hladoví a vystresovaní. To aby odvedli co nejlepší výkon. 

Peníze jsou vybrané a jeden z pořadatelů dává signál, že boj může začít. Všechno rázem znovu ožívá a na mě se těsní ze všech stran hluční sázkaři. Všechno jsou to muži, protože ženám takové jednání nepřísluší. Ty tu vůbec nejsou, nebo stojí opodál a prodávají občerstvení. V jejich tvářích je poznat, že je zápas stejně nechává úplně chladnými. Oba pánové vypouštějí své kohouty a hluk v místnosti se tím ještě zesílí. Zvířata jsou během vteřiny v sobě. Přijde mi to kruté a otáčím hlavu na stranu. Netrvá to dlouho a jeden z kohoutů krvácí. 

Bojí se, začíná utíkat. Nechce umřít. Je to sice jen zvíře, ale taky má svůj pud sebezáchovy. V tomto okamžiku udělají vesničané něco, čím úplně ztratí moji přízeň. Vezmou oba ptáky a vloží je do ratanové metrové klece, aby ten zraněný nemohl utéct. V této chvíli už je rozhodnuto a situace končí zabodnutým zobákem silného favorita do krku bezmocného kohouta číslo dva. Ten okamžitě padá k zemi a v kaluži krve přestává dýchat. 

Nechápu, jak může být někomu příjemné sledovat takovou akci. Mám v tuto chvíli pocit, že chci všechny přítomné vsadit do té klece taky. A oni se jen smějí a radují se z vyhraných peněz. To je pro mě impulz k odchodu a s mrtvým kohoutem za zády slibuju sama sobě, že už na tyto zápasy nikdy nepůjdu.