4 11 minutes read

Česko-polský výlet po Východní Jávě 2/2

Druhá část našeho výletu po národních parcích, tentokrát Alas Purwo a Baluran. A k tomu několik defektů, porušení pravidel a samozřejmě krásná příroda.

11.4.

V osm ráno nás probudil policista, který pořád nahlížel oknem, jestli ještě spíme. Zaslechli jsme ho mluvit s někým dalším o cenách a pochopili z jejich rozhovoru, že po nás za přespání bude chtít peníze. Nakonec to tak nebylo a s přáním šťastné cesty se s námi rozloučil. Lidé na Jávě jsou opravdu přátelští a my z Bali je zbytečně často podezříváme. 
Vyrazili jsme směr další národní park, Alas Purwo, který se nachází na samém jihovýchodě Jávy. Ale hned na oběd jsme se dvě a půl hodiny zdrželi ve warungu, protože jsme konečně po dvou dnech chytili signál na mobilu a bylo potřeba dát vědět, že jsme v pořádku. Já si zašla do lékárny koupit náplasti a ošetřila si svou mokvající nohu (spálenina od výfuku). Po jedné odpoledne jsme vyrazili na cestu. Dobrý to tajming, když zbývá pět hodin světla. Ale dá se říct, že nás to cestování jinak moc nebaví, pokud nás neomezuje čas či jiné okolnosti. 
Ve poslední vesnici jsme nakoupili zásoby jídla a vody, protože v průvodci od Lonely Planet se psalo, že to už dál nebude možné. Nepotkali jsme žádného turistu a začalo se nám tu už v tomto momentu opravdu líbit. Jak naprosto jiná tvář Jávy. Od tam jsme se po horší lesní cestě dostali až do Pasar Anyar, kde jsme zaplatili vstup do parku, a po ještě horší cestě pokračovali do místa zvaného Pancur, kde kromě jednoho warungu, mešity a kanceláře nebylo nic. Shodli jsme se, že nevíme o žádném z Darmasiswa studentů z letoška, který by tu byl. Až na surfaře pokračující přes Pancur dál do Plengkungu (oblíbené surfařské letovisko), ale jezdí pronajatými terénními auty, tu moc zahraničních turistů pravděpodobně není. Aby taky ano, když je na takové cestování potřeba vlastní motorka a hodně času. Ještě jsme se zastavili na vyhlídce u velké rozlehlé savany, odkud jsme pozorovali velkou pláň plnou buvolů a pávů. Ani se nám z tohoto místa nechtělo pokračovat dál, jak to bylo hezké.

Cestou do cílové stanice jsme dostali defekt, což nás značně naštvalo a zkomplikovalo nám to plány. Už se pomalu začínalo stmívat, silnice nebyla vůbec v dobrém stavu a nevěděli jsme, jak je Pancur ještě daleko. A tak jsem poslední kilometr došla (nebo spíš dobelhala) pěšky. V Pancur nám však řekli, že není kde kolo opravit, a tak jsme tuto starost odložili na další den a šli si odpočinout na pláž a podívat se na západ slunce. 
Když už jsme si mysleli, že tento den skončil opravdu špatně, uviděli jsme pár metrů od nás srnu, která si šla smočit nožky do moře. Byl to úžasný pohled a zvedlo nám to náladu. Místní nám pak nabídli nocleh v mešitě (respektive pod ní) a my si k tomu otevřeli arak, abychom nešli spát úplně zničení. 

12.4.

Po probdělé noci strávené na zemi (o půlnoci jsme zaslechli jelena, jak se prochází asi tak deset metrů od nás) jsme si udělali výlet ke třem goa v džungli. První jeskyně, Goa Istana, byla vzdálená jen dva kilometry a vedla k ní i hezká upravená cesta. U ní stál starý hinduistický chrám, ze kterého zbyly jen schody. Místo jako stvořené pro Indiana Jonese! Moc se mi tu líbilo. Potom jsme pokračovali dál k druhé jeskyni, Goa Padepokan, ale cestička se velice rychle změnila na neprobádaný prales a byly tu i okamžiky, kdy už jsem si nebyla jistá, jestli je takový výlet dobrý nápad. Jeskyně za to nakonec ani nestála, takových máme v Česku na každém kroku plno. Ale i přes to jsme se rozhodli dojít i k té poslední, od které nás dělily dva kilometry houštinami. Opět jsme překračovali řeku (to je něco, co nás pravděpodobně opravdu baví). A taky jsme se shrbení dostávali přes nízké nahuštěné stromky. Ale skála byla zajímavá, opuštěná a byli jsme rádi, že jsme došli až k ní. Při zpáteční cestě už mě opravdu dost bolela popálená noha a představa, že pravděpodobně budu muset jít ještě dalších pět kilometrů s batohem na zádech, mi síly moc nepřidávala. 
Po obědě a sprše jsme se sebrali a rozhodli se z tohoto místa už radši odjet. Nešel domluvit ojek za rozumnou cenu, a tak mě Greg nechal řídit i s defektem a sám šel pěšky s batohem na zádech. Dvakrát mi místní dofukovali cestou kolo, abych aspoň nějak dojela. V bengkelu (malý pouliční servis) u vstupu do národního parku jsme na opravu čekali hodinu a zaplatili 20.000 Rp. (34 Kč). Pak začalo pršet, a tak jsme až v devět večer dorazili do Banyuwangi, celí promáčení a unavení. Tam už na nás čekal Rizky, který nám dovolil přespat u něj doma ještě jednu noc. Seznámil nás se svou přítelkyní a společně jsme si šli sednout do warungu v centru města. Netušila jsem, že Banyuwangi je takové hezké město (v porovnání s ostatními na Jávě). Docela zelené a čisté. Potom jsme šli ještě na skok domů k jeho přítelkyni, dostali jsme koláčky a kávu a v půl dvanácté konečně úplně vyčerpaní dorazili k Rizkyho rodičům a padli do postele. 

13.4.

Ráno se těžko vstávalo, ale dostali jsme vydatnou snídani a před odjezdem jsme povinně museli ochutnat ještě několik koláčků, které Rizkyho máma dělá a pak prodává na trhu. Z Banyuwangi jsme zamířili na kávové plantáže Kaliklatak, odkud se exportuje do světa káva rebusa. Byli tam z nás dost překvapení, protože moc turistů se sem podívat nejede. Cesta tam byla taky dost špatná, klikatá a měla asi sedm kilometrů. Zdarma nám tam ukázali plantáž, vodopád a nakonec jsme od nich dostali asi pět balení kávy zdarma (prý ji tam nesmějí prodávat, ale dát nám ji můžou). 
My se s nimi rozloučili a odjeli do národního parku Baluran na severu. Než jsme se dostali dovnitř, bylo půl čtvrté a měli jsme zase jen dvě a půl hodiny do západu slunce. Na vrátnici nám řekli, že se park zavírá ve čtyři a nesmíme tam přenocovat, protože je to zakázané. Ale to bychom to nebyli my, aby nás taková informace ještě víc nenakopla. Vjeli jsme do parku a míjeli návštěvníky, jak už se vracejí. Asi jsme museli vypadat dost šíleně.

Na pláž vzdálenou 15 km od vrátnice jsme dorazili už skoro se západem slunce. Zmizeli od tam i poslední návštěvníci a my zůstali sami jen s opicemi a hlídači. Zeptali jsme se jednoho z nich, jestli můžeme v parku přespat, že jsme unavení a zítra se musíme vrátit na Bali, takže bychom už neměli čas se tu porozhlédnout. Ale řekl, že nemá na tohle oprávnění a je potřeba to vyřešit s jeho nadřízenou. Bohužel to byla žena, což v Indonésii znamená, že cokoli by šlo, prostě nejde. Ženy jsou ve funkcích přísnější a poctivější. Takže ta hned oznámila, že musíme vyjet ven. Ale to se nám v této fázi už opravdu nechtělo. Za naprosté tmy jsme se vraceli zpět k vrátnici, ale než jsme dorazili k druhé hlídce (na půl cesty), zaparkovali jsme na kraji cesty a posadili se do trávy. Přemýšleli jsme, co udělat pro to, abychom pryč nemuseli. Greg uviděl siluetu savanůvky (česko-polský výraz pro posed uprostřed savany) a napadlo ho, že můžeme přespat tam. Bála jsem se, protože jsme věděli, že žena z hlídky volala na vrátnici a tam nás budou čekat (řekla nám totiž, že už jsme při vjezdu věděli, jak to s přespáváním v parku je, a tak se nemůžeme divit).
Dala jsem však na něj a pod vlnou adrenalinu jsme zaparkovali motorku za stromy, přikryli ji sarongem, aby se v ní neodráželo měsíční světlo, a uvelebili se v savanůvce. Asi po půl hodině, kdy už trochu i můj strach opadl a zapálili jsme si vítěznou cigaretu, jsme uslyšeli zvuk motorek. Rychle jsme típli cigarety a já začala mít zase strach. Gregovi jsem řekla, že jestli na nás přijdou, je to na jeho zodpovědnost. Projely kolem nás dvě motorky, ale jedna z nich se po necelé minutě vrátila zpět k nám. V tom momentu jsme se položili tak, aby nás vůbec nebylo vidět a poprvé v Indonésii jsme opravdu dostali takový adrenalin, protože jsme věděli, že děláme něco zakázaného a trest by mohl být docela velký. Indonésani na nás začali svítit baterkami a byla jsem si jistá, že o nás vědí. Dodnes nevíme, jestli nás viděli a jestli slovo, které řekli jako jediné, bylo ramai (okupovaný, přeplněný), nebo damai (klid). Ale po chvíli odjeli pryč.
Myslím, že o nás ale vědět museli, protože věděli, že jsme přes vrátnici neprojeli.

14.4.

Skoro celou noc jsem nespala, protože jsem se bála, že se probudím a hlídači budou stát nad námi. Ráno jsme se probudili kolem sedmé hodiny a rychle si sbalili svoje věci. Ještě jsme si všimli ženy ze včerejška, jak se vrací z hlídky zpátky do města. Vůbec si nás nevšimla.
Byli jsme se podívat zpět u pláže, ale už jsme tam nešli, aby nás nikdo neviděl. Jen jsme se byli projít lesem, kde se pozorují ptáci (ale žádné jsme nezaregistrovali), a pak se vrátili přes první hlídku na rozhlednu, udělali pár fotek savany a jeli ven z parku. Pár zaměstnanců na nás hledělo, ale nebyla jsem si jistá, jestli chápou, že jsme tu spali. Asi pět kilometrů před bránou jsme měli defekt, a tak jsem musela jít pěšky, zatímco to Greg jel opravit. Všimla jsem si varovné cedule o tom, že jakákoli zakázaná činnost je pod pokutou deseti milionů (17 tisíc Kč), a tak jsem se jen křečovitě usmála a byla docela ráda, že je ta noc za námi.
Z Baluranu jsme odjeli do přístavu a vrátili se domů do Denpasaru.

Shodli jsme se, že to pro nás pro oba byl nejlepší výlet za celou dobu, co jsme v Indonésii. Jak řekl Greg, nejlepší na tom bylo to, že jsme byli úplně volní. A je to pravda. Žádné nádherné Sulawesi, krátké výlety po Bali, Austrálie, Nusa Tenggara se tomu prostě nevyrovná. Protože tento týden byl sice naplánovaný docela obyčejně (tři národní parky, no co to je?), ale tím, že jsme měli motorku a čas, jsme si mohli dovolit úplně všechno. A navíc, na Grega už po tomto výletu opravdu nedám dopustit, protože jsme si tak sedli (humorem a cíli), že se nám spolu cestovalo skvěle. Není jednoduché najít ideálního parťáka, ale pak to stojí všechno vážně za to. 🙂

⬅ Přejít na první část

4 comments

Amelie 5. 6. 2014 - 13:12

úžasné a skvělé povídání, parádní zážitky. Děkuji za krásné obrázky a za čtení – tam se my, "normální" lidé nikdy nepodíváme, a tak jsme vděční za tvé reportáže. Jsi odvážná.

Reply
Hanka 19. 7. 2014 - 19:16

Možná, že vás ti hlídači viděli. Možná jen nesouhlasili s nadřízenou. Možná z vás měli srandu a byli zvědaví, jak přežijete noc.
Jaké to to mají místní ženy se zaměstnáním a profesním postupem?

Reply
Nikol Šenkyříková 20. 7. 2014 - 7:28

To netuším, ale ženy se tu nemají špatně…

Reply
Anonymní 22. 8. 2014 - 19:26

Ƭhis is really intеresting, You're a very sҡilled ƅlogger.

I've joined your feed and look forward to seeking more of your great post.
Also, I have sharеd your site in mmy soсial networks!

Αlsoo visit my blog: cnbc tv18 retirement age

Reply

Leave a Comment

* Odesláním souhlasíte se zpracováním osobních údajů. Vaše údaje nebudou předány třetím stranám.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Aktuálně na Facebooku

Poslední komentáře

  • Pavlína

    Ahoj měla bych na tebe pár dotazů, ale nejde mi najít tvůj…

  • Markét

    Děkuji za toto vysvětlení, byla jsem včera🙏😌

  • Mája

    Mě se líbilo na Weh v Aceh. 😸 Díky za tipy, Nikol!…

  • Nikolas

    Děkuju za podporu a přeju krásnou dovolenou! :-)

  • Jaroslav Tatíček

    Ahoj Nikol, jmenuji se Jaroslav a od 27.2.2023 do 19.3.2023 se budu…

Už jste četli...?

Přihlásit se k odběru

©2013-2024 NikolasCestuje – Všechna práva vyhrazena.