Česko-polský výlet po Východní Jávě 2/2

Po probdělé noci strávené na zemi (o půlnoci jsme zaslechli jelena, jak se prochází asi tak deset metrů od nás) jsme si udělali výlet ke třem goa v džungli. První jeskyně, Goa Istana, byla vzdálená jen dva kilometry a vedla k ní i hezká upravená cesta. U ní stál starý hinduistický chrám, ze kterého zbyly jen schody. Místo jako stvořené pro Indiana Jonese! Moc se mi tu líbilo. Potom jsme pokračovali dál k druhé jeskyni, Goa Padepokan, ale cestička se velice rychle změnila na neprobádaný prales a byly tu i okamžiky, kdy už jsem si nebyla jistá, jestli je takový výlet dobrý nápad. Jeskyně za to nakonec ani nestála, takových máme v Česku na každém kroku plno. Ale i přes to jsme se rozhodli dojít i k té poslední, od které nás dělily dva kilometry houštinami. Opět jsme překračovali řeku (to je něco, co nás pravděpodobně opravdu baví). A taky jsme se shrbení dostávali přes nízké nahuštěné stromky. Ale skála byla zajímavá, opuštěná a byli jsme rádi, že jsme došli až k ní. Při zpáteční cestě už mě opravdu dost bolela popálená noha a představa, že pravděpodobně budu muset jít ještě dalších pět kilometrů s batohem na zádech, mi síly moc nepřidávala. 

Po obědě a sprše jsme se sebrali a rozhodli se z tohoto místa už radši odjet. Nešel domluvit ojek za rozumnou cenu, a tak mě Greg nechal řídit i s defektem a sám šel pěšky s batohem na zádech. Dvakrát mi místní dofukovali cestou kolo, abych aspoň nějak dojela. V bengkelu (malý pouliční servis) u vstupu do národního parku jsme na opravu čekali hodinu a zaplatili 20.000 Rp. (34 Kč). Pak začalo pršet, a tak jsme až v devět večer dorazili do Banyuwangi, celí promáčení a unavení. Tam už na nás čekal Rizky, který nám dovolil přespat u něj doma ještě jednu noc. Seznámil nás se svou přítelkyní a společně jsme si šli sednout do warungu v centru města. Netušila jsem, že Banyuwangi je takové hezké město (v porovnání s ostatními na Jávě). Docela zelené a čisté. Potom jsme šli ještě na skok domů k jeho přítelkyni, dostali jsme koláčky a kávu a v půl dvanácté konečně úplně vyčerpaní dorazili k Rizkyho rodičům a padli do postele. 

13.4.

My se s nimi rozloučili a odjeli do národního parku Baluran na severu. Než jsme se dostali dovnitř, bylo půl čtvrté a měli jsme zase jen dvě a půl hodiny do západu slunce. Na vrátnici nám řekli, že se park zavírá ve čtyři a nesmíme tam přenocovat, protože je to zakázané. Ale to bychom to nebyli my, aby nás taková informace ještě víc nenakopla. Vjeli jsme do parku a míjeli návštěvníky, jak už se vracejí. Asi jsme museli vypadat dost šíleně.

Na pláž vzdálenou 15 km od vrátnice jsme dorazili už skoro se západem slunce. Zmizeli od tam i poslední návštěvníci a my zůstali sami jen s opicemi a hlídači. Zeptali jsme se jednoho z nich, jestli můžeme v parku přespat, že jsme unavení a zítra se musíme vrátit na Bali, takže bychom už neměli čas se tu porozhlédnout. Ale řekl, že nemá na tohle oprávnění a je potřeba to vyřešit s jeho nadřízenou. Bohužel to byla žena, což v Indonésii znamená, že cokoli by šlo, prostě nejde. Ženy jsou ve funkcích přísnější a poctivější. Takže ta hned oznámila, že musíme vyjet ven. Ale to se nám v této fázi už opravdu nechtělo. Za naprosté tmy jsme se vraceli zpět k vrátnici, ale než jsme dorazili k druhé hlídce (na půl cesty), zaparkovali jsme na kraji cesty a posadili se do trávy. Přemýšleli jsme, co udělat pro to, abychom pryč nemuseli. Greg uviděl siluetu savanůvky (česko-polský výraz pro posed uprostřed savany) a napadlo ho, že můžeme přespat tam. Bála jsem se, protože jsme věděli, že žena z hlídky volala na vrátnici a tam nás budou čekat (řekla nám totiž, že už jsme při vjezdu věděli, jak to s přespáváním v parku je, a tak se nemůžeme divit).
Dala jsem však na něj a pod vlnou adrenalinu jsme zaparkovali motorku za stromy, přikryli ji sarongem, aby se v ní neodráželo měsíční světlo, a uvelebili se v savanůvce. Asi po půl hodině, kdy už trochu i můj strach opadl a zapálili jsme si vítěznou cigaretu, jsme uslyšeli zvuk motorek. Rychle jsme típli cigarety a já začala mít zase strach. Gregovi jsem řekla, že jestli na nás přijdou, je to na jeho zodpovědnost. Projely kolem nás dvě motorky, ale jedna z nich se po necelé minutě vrátila zpět k nám. V tom momentu jsme se položili tak, aby nás vůbec nebylo vidět a poprvé v Indonésii jsme opravdu dostali takový adrenalin, protože jsme věděli, že děláme něco zakázaného a trest by mohl být docela velký. Indonésani na nás začali svítit baterkami a byla jsem si jistá, že o nás vědí. Dodnes nevíme, jestli nás viděli a jestli slovo, které řekli jako jediné, bylo ramai (okupovaný, přeplněný), nebo damai (klid). Ale po chvíli odjeli pryč.
Myslím, že o nás ale vědět museli, protože věděli, že jsme přes vrátnici neprojeli.

14.4.