Sulawesi podruhé 2/3

Mám ráda cestování bez plánování, ale jen pokud mám hodně času a nenesu břemeno průvodce. A tak většinou výlet naplánuju docela podrobně a doufám, že všechno proběhne tak, jak má. Bohužel, v Indonésii nikdy nic není tak, jak bychom chtěli…

První část článku si můžete přečíst zde.

30.12.

Dopoledne jsme byli šnorchlovat na sousedním maličkém ostrůvku, ale znepříjemňovaly nám to docela velké vlny, protože se blížila bouřka. Opravdu to není nic příjemného, když se houpete na hladině. Na ostrůvku se nachází mnoho opuštěných bungalovů, a tak jsem nakonec vylezla z vody dřív než ostatní a vydala se prozkoumávat polorozpadlé domky. Po obědě jsme se sbalili a odjeli zpět do Wakai, odkud jsme se chtěli malým trajektem přemístit na ostrov Malenge. Samozřejmě jsme čekali dlouho na někoho, kdo by nás odvezl, a tak jsme nakonec do Wakai dorazili pozdě. Byl to zážitek naskakovat do rozjeté lodi bočním okýnkem. Všichni se nám smáli, protože jsme způsobili rozruch – tři bule přelézající z malé loďky do větší. Zaplatili jsme za lístek každý 20.000 Rp. (36 Kč).

Cesta byla asi tři hodiny dlouhá, ale zajímavá. Ta příroda je prostě nepopsatelná. Opravdu je to nejhezčí místo, kde jsem kdy byla. Navíc spousta vesniček, slumy na vodě… paráda. Od dětí v jednom přístavu jsme si koupili různé placky a kokosové kuličky plněné čokoládou a udělali si na přídi malý piknik. Když jsme dorazili do Malenge, ubytovali jsme se na malém ostrůvku vzdáleném asi půl hodiny cesty od přístavu. Byla jsem spokojená, protože to byla trochu sázka do loterie, ale nakonec jsme si vybrali docela dobře, protože pláž i bungalovy jsou v Siwa Cottages mnohem hezčí než v Kadidiri. I jídlo bylo mnohem chutnější a personál přátelštější.

31.12.

Probudila jsem se se strašnou únavou a kromě obědu jsem nevylezla z postele. Odpoledne jsem měla horečku a bylo mi hrozně zle. Naštěstí se to večer zlepšilo. Vůbec mi nepřišlo, že je Silvestr. Kluci strávili den procházkou do lesa a pak hledáním krytky od objektivu, kterou ztratili. Nenašli. Večer zkusili nastražit  kokosové pasti na kraby, ale samozřejmě nic nechytili. Jeden místní kluk nám sházel z palmy pár kokosů, a tak jsme se občerstvili mlékem. Kromě toho shodil z palmy ještě hada a my se pak bavili sledováním dvou místních lovců (pejska Janga a kočky), jak se snažili na hada zaútočit. 

Večer jsme se dozvěděli, že prvního určitě žádná loď nepojede a navíc Puspita, která operuje nejčastěji, bude mimo provoz šest dní. Tak nás polil pot, protože kdybychom tu museli zůstat tak dlouho, asi bychom se unudili k smrti a navíc i zmeškali zpáteční let na Bali. Silvestr jsme oslavili společnou večeří (indonéská rodinka, kanadský pár, holandsko-australský pár, indonésko-americká rodinka a my) a bylo to výborné – kuře, ryba, zelenina, dva druhy rýže, es buah a taky krab palmový, kterého jsme ještě odpoledne pozorovali živého. S klukama jsme si dali v deset večer panáka slivovice a šli spát. I tak to byl ale asi ten nejhezčí Silvestr v mém životě, i když nebyl pořádně zapitý.

1.1.

V noci zase pršelo (jako pokaždé), a tak jsme se probudili do zamračeného dne. Po snídani (pancake s čokoládou a ovocem) se naštěstí vyjasnilo. Sifa (majitelka ubytování, která má, mimochodem, českého manžela) řekla, že pravděpodobně další den pojede loď do Ampany (přístav jižně od Togianů, kam jsme potřebovali), a tak mi tím hned zlepšila náladu. Dodala, že to musí ještě ověřit. Dopoledne jsme prolenošili čtením – to je asi to jediné, co se tady kromě šnorchlování dá dělat. Kolem oběda jsme se Sifou a ostatními odjeli do Malenge  a hodinu jsme měli na to, abychom si to tam prošli. Bylo to fajn, jedná se o maličkou přístavní vesničku, kam turisté asi moc nezavítají. Je to jen přestupní místo. Bylo tu moc hezky – domky na kůlech, kozy, slepice, krávy… a plno dětí, které na nás pokřikovaly a chtěly se fotit. 

Pak nám Sifa řekla, že loď další den nejede, a tak nás čekalo vymýšlení jiné alternativy. Ostrovy jsou nádherné, ale oprazvdu už jsem tam nechtěla zůstat ani o den navíc. Po návratu a hodince lenošení jsme si šli zašnorchlovat a zaplavat k protějšímu ostrůvku, který je od pláže asi 600 metrů. Jsou tu krásné korály a spousta velkých barevných ryb. Požahaly nás zase maličké medúzky, jako loni na Nusa Penidě, ale to jsou jen nepatrné ranky, které po pár hodinách zmizí.

Večer jsme poseděli všichni společně u ohně, který zapálil jeden z Indonésanů. Hrál u toho na kytaru a bylo to hrozně fajn. V noci k nám do chatky přišla Jango, která chtěla spát s námi, a tak ulehla pod postel a strávila tam celou noc. 

2.1.

Hned po snídani jsme se sbalili a vyrazili na cestu malou charter lodí, za kterou jsme dali celkem 350.000 Rp. (630 Kč). Připojili jsme se k americké rodince a cesta do Wakai trvala asi tři hodiny. V Kadidiri, kde vystupovali ostatní, jsme se dozvěděli, že v pátek žádná loď nejede a že si proto dnes ráno asi sedm lidí z Kadidiri pronajalo loď. Takže nám to uteklo jen o pár hodin. Byla jsem hrozně naštvaná. Ve Wakai jsme pak jen přesedli na jinou loďku, která nás odvezla do Bomby (další tři hodiny cesty) a zaplatili jsme za ni celkem 250.000 Rp. (450 Kč). V Bombě nás chtěli odvést hned k malému ostrůvku s ubytováním, ale řekli jsme, že už nechceme utrácet další peníze a radši se vyspíme na pláži nebo na molu. Převezli nás proto do přístavu a slíbili nám, že nám pomůže sehnat loď na další den do Ampany. Ujal se nás starosta, který je zároveň majitelem jediného homestay v tomto přístavu. Nejdřív řekl, že můžeme za 100.000 Rp. (180 Kč) na osobu přespat u něj, ale to se nám zdálo přehnané. Pak si zavolal kapitána public boat a slíbil, že s ním vyjedná cenu. Byl to milion, pokud bychom jeli dnes (1 800 Kč), nebo 500.000 Rp. (900 Kč) ráno. Řekli jsme, že můžeme počkat, ale nemáme dost peněz, a tak přespíme na molu. To se mu ale nelíbilo (prý co by si o něm pomysleli lidé ve vesnici) a po pár minutách nám nabídl cenu 600.000 Rp. (1 000 Kč) s odjezdem ještě ten den. Byla jsem mu opravdu vděčná. Jeho manželka nám dala čaj a pak jsme vyrazili.

Cesta do Ampany trvala další tři hodiny, a tak jsme za tento den ujeli po moři celkem devět hodin. Dorazili jsme až za tmy, ale bylo to perfektní. Leželi jsme na přídi, pozorovali západ slunce a konečně po pár dnech chytli signál. Po setmění jsme viděli tisíce malých mezúzek (ale občas i pořádně velkou, jako talíř), které se rozsvěcovaly po stranách té naší bárky. Loď neměla světlo, a tak jsem se necítila úplně bezpečně, ale na druhou stranu to byl skvělý zážitek. Přijeli jsme úplně vyčerpaní, a tak jsme se jen navečeřeli a přespali v hezkém letovisku, kde se mi podařilo usmlouvat pokoj (dvě lůžka pro tři – bez přistýlky, třetí snídaně zdarma) a vyšlo nás to každého na 50.000 Rp. (90 Kč).

3.1.

V devět ráno jsme měli odjíždět minibusem do Tenteny, ale samozřejmě jsme čekali. Vyjeli jsme v deset společně s Francouzkou, Australanem a třemi Indonésany. Cesta utekla docela rychle, ani hudba nehrála tak hlasitě, jako je obvyklé. Za pět hodin jsme byli v zaprášeném malém městečku Poso, kde jsme jen přesedli do jiného auta a za hodinu byli v Tenteně. Ubytovali jsme se v hotelu, usmlouvali jeden pokoj a šli se projít k jezeru Poso na západ slunce. Prošli jsme si i trochu město a na večeři koupili gorengan (různé smažené dobroty – banán, tofu, květák…). Pak jsme poseděli v balé v našem hotelu, kde se k nám přidal jeden Indonésan a domluvil nám autobus na další večer do Rantepaa (obyčejně jezdí ráno, čímž se akorát připravíte o den). Taky nám nabízel své průvodcovské služby, ale řekli jsme, že je to na nás drahé a raději půjdeme na nedaleký vodopád na vlastní pěst.

Jste zvědaví, jak naše cesta pokračovala dál? Pak si překlikněte na třetí část.