Z Bandungu na Bali stopem 2/3

Druhá část našeho stopování po Jávě. I přes to, že nás téměř zadržela policie, jsme se nedali odradit a na vězeňský Nusa Kambangan se chtěli dostat i tak. Hned na začátek je možná dobré říct, že se nám to stejně nepodařilo. Nečekaně.

Připadala jsem si jako rebel, když jsme s Gregem ráno opustili hotel v Cilacapu a místo toho, abychom město raději rychle opustili, jsme se rozhodli zkusit se na Nusa Kambangan stejně dostat. Věděli jsme, že přes přístav to nepůjde, protože nemáme povolení, ale navíc by tam na nás mohl čekat i náš nový “přítel” z policejní stanice. Večer se totiž netvářil, že by nám věřil náš brzký odjezd do Yogyakarty. 

Ušli jsme asi pět kilometrů pěšky, v šíleném horku, a mě z toho začalo být trochu zle. Neměla jsem žádnou energii a říkala jsem si, jestli nám tohle všechno vůbec stojí za to. Ale Greg má jednu úžasnou vlastnost – vždycky chce všechno nejdřív zkusit, než řekne, že to nejde. A tak jsme si na městské pláži odchytli převozníka na malé loďce, který řekl, že nás za 50.000 Rp. na ostrov odveze. To jsme ale netušili, že všechno je ještě úplně jinak, než jak nám řekl policista. Na Nusa Kambangan se totiž může, ale jen na jeho východní část, která slouží pro místní jako hezké místo k odpočinku. Je tam pár warungů, zajímavá stará portugalská tvrz a dokonce jezdící auto-vláček, který místní vozí, aby nemuseli chodit pěšky. Po příjezdu jsem z toho byla dost zklamaná, ale když jsme viděli, jak je ostrov velký (a jaké jsou na něm lesy a kopce), uznali jsme, že by byla šílenost jít pěšky až k první věznici. 

Moc jsem chtěla. Greg taky. Ale bohužel se to nedalo. Říkala jsem si, že tady už končí všechna legrace. Že by nás klidně i někdo mohl zastřelit. A tak jsme se po prolenošeném dni vrátili zpět na pevninu a rozhodli se začít stopovat.

Nezbývalo nám nic jiného, než z tohoto zatraceně velkého města vyjít ven. Tady bychom nic nestopli, ani kdybych si svlékla tričko. Překvapilo mě, jak je Cilacap obrovský. Prostorné ulice, vše uklizené… Zvláštní místo. Na Indonésii hodně zvláštní.

Už při cestě z pláže jsme byli varováni ochrankou, že se v těchto místech přes noc nesmí nikdo zdržovat. To nám přišlo dost divné, ale shodovalo se to s tím, co nám říkal policista na stanici. A tak jsme ušli pěšky asi devět kilometrů. Když jsem se však podívala do navigace a zjistila, že nám na okraj města zbývá ještě asi deset, měla jsem chuť přespat na ulici. Greg se snažil trochu stopovat, ale opravdu to tady nešlo. Takže jsme se rozhodli zastavit si angkot. Zaplatit a dostat se někam na lepší místo. Po chvíli nám opravdu jedna malá dodávka zastavila. Nastoupili jsme, řekli, že chceme tak daleko, jak jen to jde, a rozjeli se. Greg si až po chvilce všiml, že se pravděpodobně nejedná o klasický angkot. Za volantem seděl mladý muž, vedle něj žena stejného věku s miminkem v náručí, a s námi vzadu jen dvě malé holčičky. Hm, ty asi samy necestují…

A tak jsme po několika minutách celí zmatení vystoupili z dodávky, která pravděpodobně vůbec nebyla veřejným prostředkem. Muž nás chtěl odvést podle našich představ, ale ke konci už se omlouval se slovy: “Omlouvám se, ale už bychom chtěli domů.” Cítila jsem se trochu trapně, protože jsme pořádně ani nepoprosili, nepozdravili a nepoděkovali. To víte, my opravdu mysleli, že jedeme angkotem.

V této chvíli nám stále zbývalo několik kilometrů a oba už jsme začali být unavení. Zdálo se to nekonečné. Přepnuli jsme na jakýsi “chodící mód” a jen šli. Beze slov, bez snahy stopovat. Asi po hodině u nás zastavila motorka a žena sedící za řidičem se nás dobrou angličtinou začala ptát, jestli nepotřebujeme pomoc. Když jsme jí vysvětlili celou situaci, zatvářila se dost soucitně a rozhodla se, že nám pomůže. Řekla, že nás chápe, a že nám chce pomoct, takže nás zavezou autem až za město. Nejdřív prý ale musíme k nim domů, kde si odpočineme a oni zatím nachystají auto. Přišlo nám to hloupé, trochu jsme se kvůli tomu s Gregem pohádali, ale nakonec jsme byli vděční. Víte, oni jsou Indonésani někdy až moc přátelští a ochotní. Peníze často vůbec nemají, ale klidně vám zaběhnou do obchodu pro kafe, které ani nechtějí zaplatit… Často je to morálně náročné.

Počkali jsme na ně u silnice, aby si přivezli druhou motorku. Pak nás odvezli k nim domů. Trochu jsme si popovídali a mezitím přijel nějaký jejich známý (voják), který měl řídit auto. K našemu překvapení nás odvezli třicet kilometrů daleko, do městečka Banyumas. Mimochodem, voják nám říkal, že on by nás byl schopný do věznice protáhnout, a tak jsme s Gregem dost vážně přemýšleli nad tím, jestli tu nezůstat. 🙂

Vysadili nás na autobusovém nádraží. Byla už skoro jedna hodina v noci. Počkali s námi na autobus do Yogyakarty (nechtěli nás nechat jet stopem) a rozhodli se, že nám ho zaplatí, protože my se veřejné dopravě mermomocí bránili. Všechno bylo moc rychlé – autobus odjel a mě přišla SMS od vojáka: “Lístek je zaplacený, šťastnou cestu a dávejte na sebe pozor.” Cítila jsem se v tu chvíli jako idiot, ale ok, jeli jsme zdarma.

Ve čtyři hodiny ráno nás řidič vyhodil na nádraží v Yogyakartě. Byli jsme unavení a trochu zmatení. Greg se snažil dovolat svým polským kamarádům, kteří tu žijí, ale telefon nebrali. Naštěstí po pár minutách odepsala jeho kamarádka, a tak jsme věděli jen jedno – dostat se k nim do domu co nejrychleji. Snažili jsme se chvíli stopovat, ale vůbec se nám to nedařilo, a tak jsme si vzali taxík. Do postele jsme se dostali asi v půl páté a usnuli jako mimina.

Po třech dnech v Yogyakartě, kdy jsme vůbec nic z města neviděli (ale to nevadí, my už tu byli stejně několikrát), jsme se vydali do Sola. Greg totiž onemocněl z klimatizace v autobuse a já ho celé tři dny jen smutně pozorovala a přála si, ať mu horečka klesne a můžeme se posunout dál.

Do Sola jsme jeli vlakem, protože lístek je směšně levný a cesta trvá jen hodinu a půl. Greg se stejně ještě necítil úplně dobře, a mě začalo být trochu zle taky. Myslím, že ve vlaku jsem měla taky teplotu. Ale snažila jsem se na sobě nedat nic znát, abych to celé ještě nestěžovala. 

V Solu jsme navšívili oba keratony a pak se vydali do Semarangu. Přemýšlela jsem, jestli není lepší tam jednu noc přespat, ale Greg nechtěl a řekl, že to zvládne. Tak jsme vyšli opět pěšky na hlavní silnici (možná tři kilometry) a tam stopli hned první náklaďák. Dovolil nám, abychom si sedli do prázdné korby, a tak to byl zase nový zážitek. Trochu jsem měla problém se nahoru dostat (bylo to vysoko a špatně se tam lezlo), ale nakonec to bylo absolutně skvělé. Sice jsme do Semarangu dorazili hrozně špinaví a roztřesení z té čtyřhodinové cesty, ale byla jsem nadšená. 

Jen na nás řidič trochu zapomněl a vyhodil nás až na výpadovce na Surabayu, což bylo vážně dost daleko od místa, kam jsme potřebovali. A tak jsme si museli vzít angkot a pak autobus. Na zastávce nás vyzvedla moje kamarádka Míša, která v Semarangu žije, a odvezla nás k sobě domů. Byla jsem ráda, že to všechno máme za sebou. Usnuli jsme snad během minuty.

⬅ Přejít na první část