Sumba 2010

224

O Sumbě už jste si několik článků přečíst na tomto webu mohli. Především proto, že jsem se vydala loni v únoru na festival pasola, který se zde koná jen jednou ročně a nemá jinde na světě obdoby. Taky jste možná četli i moji příhodu s betelem, spálenou nohou a policií. Ale nebyla to moje první návštěva. Poprvé jsem se na něj dostala v roce 2010 a byl to první indonéský ostrov, který jsem viděla. Zamilovala jsem se nejen do něj, ale do celé Indonésie, takže si myslím, že je důležité přesunout ze starého blogu cestopis sem, ať je to tu všechno pohromadě. 

(článek přesunutý z původního blogu, psaný 9.3.2011)

Naši měsíční cestu po Indonésii jsme se strýcem započali na krásné a neznámé Sumbě. Patří k menším ostrovům Malých Sund a je úžasná právě proto, že není plná tisíce turistů. Ve vesnici jsme se dozvěděli, že tam přijede turista tak jednou za měsíc. Ale těžko říct, jestli lze místním zrovna v této věci věřit (přece jen se určitě snaží vychválit vše, co se dá).

Odlétali jsme z Prahy, přestupovali v Dubaji a potom také v Jakartě. První noc jsme přespali na rušném Bali, ale potom jsme se vnitrozemním letem přemístili sem.

2.11. Přílet z Denpasaru do Tambolaky

Letadlo přistálo na malé asfaltové dráze, kterou byste snad ani neodhadli na letiště. Při výstupu mě ošlehlo teplo a vlhko. Zavazadla se vyložila do jednoduchého vozíku a pomocí několika mužů byla dotlačena pár metrů k malé budově, kde se kolem nás seskupilo snad deset místních obyvatel a zaujatě nás pozorovali. Středem pozornosti jsem byla právě já, protože mám světlou pleť a zrzavé vlasy. Zaujalo mne lešení z bambusu je to velice dobrý materiál.

Z Tambolaky jsme se ihned vydali pronajatým autem s místním řidičem do Rua Beach. Cesta trvala kolem dvou hodin a byla docela pohodlná, protože v Indonésii se jezdí převážně většími auty (například Toyota). Při cestě jsme sledovali vesnice, školy, kostely, obyvatele… první dojmy byly úžasné.

Ubytovali jsme se v Ama Homestay. Tento typ ubytování je tu docela oblíbený, protože je finančně nenáročný. Naše dva pokoje byly součástí malého domku z bambusu (můžete vidět na obrázku), ve kterém bydlela rodina, která ubytování provozovala. Lidé byli sympatičtí, ale neuměli vůbec anglicky, takže se s nimi mohl bavit pouze můj strejda, který umí indonésky.

Jídlo: na snídani jsme dostali rádoby kynuté knedlíky (byly více suché) s oříškovou náplní a silnou kávu; na oběd jsme si pochutnali na rýži s vejcem (a k tomu byl také sambal, což je hodně ostrý dresing); k večeři byla opět rýže, ale s rybou a smaženým ovocem

Sociální zařízení: obávám se, že většina rekreantů na Bali by si to zde ani nedokázala představit, protože kvalita sprchy a záchodu byla hrozná (avšak kvůli zážitkům přece přežijeme vše) – sprcha byla malá kamenná místnost bez dveří s lavorem studené vody a malou nádobkou, kterou jsme na sebe vodu lili; záchod – klasický turecký.

3.11. Z Rua Beach do Tarimbangu

Když jsem se v Rua Beach pokochali, vyspali a vykoupali ve velkých vlnách Indického oceánu, domluveným autem jsme se přemýstili do Tarimbangu. Cesta trvala čtyři a půl hodiny a bylo to docela vysilující, protože i přes velká kola jsme na rozbité cestě měli opravdu co dělat (viz foto). Tarimbang je malá vesnice na jižním pobřeží, o které jsme se z chytré příručky dozvěděli, žeaspiruje na titul Mekka surfařů, takže pochopitelně jsme se těšili, že potkáme nějaké turisty. Bohužel – už pár let to tu bylo bez turistů, navíc ubytování neodpovídalo ceně, která byla vyšší než v Rua, takže jsme se ubytovali se smíšenými pocity.

Já osobně jsem z tohoto místa tak moc nadšená nebyla, protože tady nebyly ani žádné pořádné památky a navíc nám pršelo.

Ubytovali jsme se v Homestay u Martena. Sociální zařízení tu bylo ještě horší (neudržovanější) než v Rua a bungalovy také nic moc. V Rua jsme spali na madraci, která byla položená na provizorní posteli, ale tady byla jen madrace položená na podlaze. A moskytiéra. Navíc tu byl zrovna problém s elektřinou a nebyl tu signál. Chvíli jsem si připadala jako v nějakém hororu.

Jídlo: ke snídani jsme dostali banánovou omeletu (ta mi hrozně moc chutnala, mohla bych se po ní utlouct) a kávu; k obědu rýži s masem, které bylo hodně tuhé – že by pes? :); a na večeři byla tradičně rýže s rybou, která byla docela dobrá.

4.11. Tarimbang

I když jsme měli v plánu z tohoto místa raději odjet, přepadl nás pořádný déšť a museli jsme ještě zůstat, protože cesta byla nebezpečná už sama o sobě, natož rozmáčená. Alespoň jsme se mohli jít podívat na pláž a nafotit nějaké hezké fotky. Dokonce jsem zjistila, že sprchování v dešti je rozhodně přínosnější než s tím jejich lavorem.

5.11. Z Tarimbangu do Waingapu

Protože nás nechtěl majitel Homestaye odvést, museli jsme zvolit místní dopravu – autobus. A jsem za to ráda, protože to byl opravdu silný zážitek. Cesta byla zajímavá hlavně díky místním lidem, se kterými jsme se na lavičkách mačkali. Pod nohama jsme měli slepice a vzadu leželo tlusté černé prase. Asi v půlce cesty jsme zapadli do bláta, takže lidé vyskákali a začali pod kola házet kameny (viz foto). Netrvalo to dlouho a znovu jsme se rozjeli.

Po nějaké době jsme pro zajímavost zase píchli kolo, takže byla nutná výměna. Pak jsme měli ještě jednu delší zastávku, a to když se vykládalo ven to prase. Pak už jsme po několika hodinách spokojeně dojeli do největšího přístavu a města na Sumbě, Waingapu. Do moderní metropole má ale hodně daleko. Mě osobně město moc nezaujalo, ale to proto, že mám radši obyčejné vesnice, kde si můžu všímat místních lidí a tradic. A to se ve městech už tak moc nevidí. Na turisty jsme ani zde nenarazili.

Ubytovali jsme se v docela slušném hotelu s koupelnou přímo na pokoji. I když mě večer trochu vyděsil obrovský šváb u postele, vyspala jsem se docela dobře (nebyla tu moskytiéra, takže bylo trochu obtížnější v klidu usnout).

Zde jsme se podívali na rybí trh a docela dost času nám zabralo hledání nějaké slušné restaurace.

Tady ve městě už funguje také doprava tzv. bemem, což je malé vozítko za velmi nízkou cenu (1000 Rp. – 2 Kč).

6.11. Tradiční vesnice a přelet do Maumere

Zajeli jsme se podívat do jedné z tradičních vesnic, ve které jsou typické vytesávané kamenné náhrobky (viz foto). Obyvatelé z nás byli na tolik nadšení, že jsme se museli zapsat do návštěvní knihy. Tím jsme náš pobyt na Sumbě zakončili a letadlem se přesunuli do města Maumere na ostrově Flores.

Postřehy a fakta o Sumbě

– Sumba patří k chudším ostrovům Indonésie

– vnitrozemí je hornaté

– chovají se tu buvoli, prasata a koně (ti jsou určené k vývozu), produkce rýže je závislá na množství dešťů

– největší města jsou Waingapu a Waikabubak

– většina lidí jsou tu animisté (animismus)

– ostrov se dělí na západní a východní část; na západě žije většina obyvatel, pěstuje se tu káva, rýže a zelenina a je tu největší koncentrace tradičních vesnic; naopak východ je významný díky tvorbě ikatu a chovu koní

– muži zde nosí krátkou mačetu (parang), kterou si sami vyrábějí

Shrnutí

Jsem opravdu ráda, že jsem tento ostrov mohla navštívit. Líbil se mi vážně moc, protože mám ráda klid a málo turistů (a zde jsme nepotkali nikoho). Lidé byli příjemní a krajina úžasná. Hornatý terén je fotogenický, stejně tak oceán. I když jsem tu jeden den propadla naprostému zoufalství (u Martena v Terimbangu) a bála jsem se každého komára, abych nedostala malárii, horečky denge a těch velkých pavouků a švábů u postele, byl to snad nejlepší kus naší cesty.

V budoucnu bych se tam ale moc ráda vrátila, protože mě láká známá slavnost pasola, která se tu koná vždy v únoru, ale ještě víc oblast u severního výběžku Tanjung Sasaru, kde jsou stále ještě relativně nedotčení obyvatelé moderním světem, stále ještě nosí oděvy ze stromové kůry a žijí striktně v souladu s animistickými zvyky a tradicemi.