Flores 2010

317

Na ostrov Flores jsme se přesunuli asi po týdnu našeho pobytu v této zemi. Dostali jsme se sem letadlem z nádherné Sumby a strávili jsme tu také přibližně jeden týden. Není to mnoho, ale když máte na dovolenou jen jeden měsíc, nezbývá vám nic víc než spěchat, abyste toho viděli co nejvíc.

Flores je velice zajímavý ostrov. Sice už je trochu víc ovlivněn turismem než Sumba, ale potkáte tu spíše takové ty baťůžkáře, nadšence do cizích kultur a milovníky přírody. Takže se mi to tu líbilo (jak o sobě často říkám – nemám ráda davy turistů a místa, na kterých byl každý druhý), i když Sumba byla jednoznačně nejlepší. Trochu špatné bylo, že jsem sem přiletěla nějaká nemocná a po pár dnech jsem měla už i teploty a bolela mě hlava. Takže jsem si bohužel nemohla první dny na Floresu vychutnat tak, jak jsem chtěla. Ale snad příště. (pozn. později jsem se dozvěděla, že pravděpodobně šlo o horečku dengue). 

6.11. Maumere

Strýc tu měl nějakého známého, Erika, takže tu byla i příjemná atmosféra. Líbil se mi písek na pláži, který měl černou barvu. Já předtím nic takového neviděla, takže jsem z toho byla docela překvapená. Musím říct, že to tu bylo opravdu pohádkové – houpací síť, čerstvý melounový džus (ten miluju), sluníčko a moře. Taky jsem se trochu připálila. A moře tu bylo teplé jako kafe.

Vzpomínám si, že když jsem se koupala v moři, párkrát mě něco štíplo. Strýc říkal, že jsou to malé medúzky, ale nevím, co je na tom pravdy a jestli jsem to nějak nepopletla 🙂 Ještě jsme se jeli podívat místním bemem do města, což byl taky zážitek, protože to drncá, řidič jede docela zběsile a uvnitř na vás kouká spousta místních lidí.

Na obrázku můžete vidět restauraci s pláží.

7.11. Z Maumere do Moni

Když jsme se dobře vyspali v pohodlné posteli, vyrazili jsme autem do Moni.

Po cestě jsme se ještě zastavili v muslimské rybářské vesničce Verang, což byl vážně silný zážitek. Špína a podmínky, ze kterých úplně cítíte ty nemoci, lidé, kteří na vás zírají jako na svatý obrázek. Je to hrozná smůla narodit se zrovna do této vesnice, protože vesměs nikdo se z toho nevyhrabe. Však můžete vidět na fotce.

Neustále se kolem nás seskupoval houf dětí, které chtěly vyfotit, ale poté, co jsme jim jejich přání vyplnili, to požadovaly znovu a znovu. Nejvíc mě dostala stará paní, která mě začala tahat za vlasy a něco vykládat. Strýc, i když umí indonésky, jí nerozuměl, takže nevím, co chtěla. Ale dalo se to čekat ve vesnici plné Muslimů s mým lehce oblečeným tělem a zrzavými vlasy.

Asi 3 hodiny nám to trvalo autem do cíle. Moni je velmi malá vesnice nedaleko vulkanického jezera Kelimutu, kvůli kterému jsme sem jeli. Ubytovali jsme se v takovém obyčejném Homestayi Watubala a kolem nás byli snad samí turisté, ale všichni jsme měli stejný cíl – Kelimutu. Šli jsme spát poměrně brzo, protože jsme věděli, co nás další den čeká.

8.11. Kelimutu, Ende, Riung

Vstávali jsme v pět ráno, protože na sopku je dobré přijet tak, abyste stihli východ slunce. Bohužel byla naše lenost silnější, takže jsme vycházející sluníčko viděli už v polovině cesty nahoru. Nechali jsme se vyvést na skútrech, protože to je rychlé a není to ani drahé. A komu by se chtělo šlapat nahoru. Kelimutu je vyhaslý kráter, který se skládá ze tří různě barevných jezer. Jedno je modré, druhé černé a třetí by mělo být do červena, ale bohužel bylo taky modré. Tato jezera prý postupem času mění barvu. Mám pocit, že lidé věří tomu, že duše do těchto jezer odchází – do černého jsou to duše sebevrahů, do druhého dětí a do třetího už si nevzpomenu (to víte, v tuto dobu jsem měla ty největší horečky a spíš jsem měla pocit, že se musím dostat domů – naštěstí mě to brzy přešlo). Jezero můžete vidět na fotce.

Strýc a zbytek naší skupiny se při zpáteční cestě prošli pěšky džunglí, ale já se nechala odvést přímo do postele.

Odpoledne jsme si sbalili věci, přidali se k jednomu osamocenému Francouzovi a společně s ním (a jeho pronajatým autem) jsme odjeli do Ende a pak dál do Riungu. Cesta trvala celkem osm hodin, ale to také proto, že jsme několikrát zastavovali.

Po cestě jsme se také zastavili na pláži s modrými kameny. Lidé je tu za peníze třídí podle velikostí a pak se to vyváží do Evropy, kde se z toho dělají dlaždice a podobně.

9.11. Riung

Ubytovaní jsme byli v docela hezkém hotýlku Bintang (takhle se jmenuje také indonéská značka piva). Ale hned ráno jsme se lodí jeli podívat na velice krásný ostrůvek Pulang Rutong, který opravdu nepotřeboval ani kapku úprav v Photoshopu. Byl prostě dokonalý. Jen ty palmy mohly být na kraji pláže tak, jak to bývá na fotkách z katalogu. Jel s námi i Francouz, se kterým jsme tady trochu šnorchlovali, ale já se rozhodla sedět a kochat se přírodou, sluníčkem a bílým pískem. A vodou. Dokonce jsem si tu do ruky vzala hvězdici, což bych nikdy neřekla, že dobrovolně udělám 🙂 Ale je to moc příjemný pocit, protože vystrčí tisíc maličkých nožiček a na dlani to jemně šimrá.

Při cestě zpět jsme se zastavili u ostrova s flying fox (velcí netopýři), a to bylo taky docela zajímavé. Mají snad metrové rozpětí křídel.

Večer jsme si zašli na pár bir Bintang a dokonce jsme potkali skupinku mladých Čechů, ale ti tu byli na tři měsíce (závidím).

10.11. Z Riungu do Bajavy, Rutengu až do Labuan Baja

Ráno jsem ke svému zděšení zjistila, že mi chybí peníze, které jsem měla u sebe (naštěstí jsem měla zbytek peněz schovaných v batohu, a o ty jsem nepřišla). Byl to rovný jeden milion rupií! Nejdřív jsem si myslela, že jsem si za to mohla sama, protože jsem večer šla spát s pár pivy, ale nakonec jsem zjistila, že mi je musel někdo ukrást. Zapomněla jsem totiž večer zamknout pokoj a taštičku jsem našla u dveří pokoje (a v noci ji mám vždy u polštáře). Nakonec jsme usoudili, že to byl nejspíš ten náš řidič, protože se tam divně ochomýtal a divně koukal. Ale nevím, dál se to neřešilo (ale naštve to).

Taky jsme zjistili, že nás trochu podvedl s taxou za auto a Francouze taky, takže jsme se rozhodli jet vlastní cestou. Autobusem. Ten stál jen 25 tisíc, takže oproti autu vlastně skoro zadarmo. Tím jsme dojeli až do Bajavy, kde jsme si zaplatili zase auto, které nás zavezlo do Rutengu a z něj zase jiné auto až do Labuan Baja. Ubytovali jsme se v hotelu Gardena a po náročném procestovaném dni si pořádně odpočali.

11.11. Labuan Bajo – Rinca

Labuan Bajo je plné turistů. Je tu hodně restaurací a barů, obchodů se suvenýry. Ale i tak je to tu docela klidné a líbí se mi, že většina restaurací na hlavní ulici je ve svahu, takže musíte po schodech nahoru, ale pak tam máte hezký výhled na moře a klid.

Ráno jsme si zaplatili loď a nechali se odvést na nedaleký ostrůvek Rinca. To je jeden z ostrovů, na kterých se vyskytují varani (komodští draci), kteří jsou docela žádanou atrakcí. Dosahují délky až čtyř metrů a jsou neuvěřitelně rychlí. Živí se tak, že uloví zvíře (nejlépe buvola) a kousnou ho, takže se do jeho těla dostanou bakterie a varani si zhruba týden počkají, než jejich kořist zemře. A pak se bez námahy dosyta nažerou.

Vstup sice není nejlevnější (za loď jsme dali cca 900 Kč, za vstup 40 Kč na osobu a za foťák se připlácelo 100 Kč – je to sice málo, ale na ty místní poměry hodně), cesta je dost úmorná, ale stojí to za to. Dostali jsme průvodce, který měl v ruce zbraň. Byla to taková dvoumetrová tyč, kterou by varany odháněl. Naštěstí nemusel. Viděli jsme jich docela hodně, ale žádného při pořádné “akci”. U jednoho jsem se fotila, když spal, ale fotka se moc nepovedla. Každopádně asi hodina a půl na výhni bez stínu… bylo to náročné, ale fajn bylo, že jsme se potom přesunuli na ostrůvek, kde jsme se pořádně vykoupali.

12.11. Seraya Island

V hotelu Gardena, kde jsme v Labuan Baju byli ubytovaní, jsme si všimli, že mají na jednom z ostrůvků bungalovy a přímo od hotelu vás odvezou lodí. Takže jsme se rozhodli strávit jeden den trochu rekreačně a odjeli na Seraya Island. Bylo to tam hezké, ale koupat se moc nedalo, protože až ke břehu byla voda plná řas. Ale vládla tu značná pohoda, setkali jsme se tu s dvěma Němci – bratry.

Stručně řečeno – lenošení, šnorchlování, opalování a pivo 🙂

13.11. Zpět v Labuan Bajo

Ráno jsme se vrátili zpět do hotelu Gardena. Můj strýc odletěl už v tento den do Denpasaru (na Bali), protože doprovázel jednu naši známou na letiště. Já zůstala s Němci a jedním známým ještě dva dny tady. Jeli jsme se všichni společně podívat do jeskyně, ve které žijí velcí pavouci. Sice mám z těchto osminohých stvoření panický strach, ale řekla jsem si, že to mám jako povinnost. Prý jsou skoro metroví, ale my narazili jen na ty menší, kteří měli možná tak půl metru (s pokrčenýma nohama).

14.11. Labuan Bajo a šnorchlování

Tento den jsme proleželi, propili (džusy) a prospali. Byl to docela zabitý den, ale aspoň jsem měla dost času na nakoupení pár suvenýrů. Koupila jsem si tady krásný fialový sarong s motivy cicaka (cicak = ještěrka), žraločí zub a růžové perly.

15.11. Zrušený let

I když jsme měli ráno odlétat do Denpasaru, bohužel aerolinky selhaly a náš let se zrušil. Stálo to dost námahy vyřešit, ale naštěstí jsme si koupili let na další den. Ale letenka nás vyšla dráž. Naštěstí nám aerolinky peníze za let vrátily. Naposledy jsme se rozhodli jet na jeden z ostrůvků šnorchlovat a večer jsem strávila v lokální hospůdce s Němci a dokonce jsme tu potkali i další Čechy (mladí lidi z Chomutova – tímto zdravím) se slečnou z Chile.

I když jsme nic pořádného ten den neviděli, i tak to bylo super.

16.11. Z Labuan Baja do Denpasaru

Druhý pokus se naštěstí vydařil a na Bali jsme odletěli bez problémů. Tam jsme se potkali zase s mým strýcem, ubytovali se v Kutě a začali se kochat turistickým rájem.

Postřehy a fakta o Floresu

– převažuje tu savana a ostrov je z větší části hornatý

– pěstuje se tu tím způsobem, že po sklizení úrody se rodina přestěhuje a zakládá nová pole

– jsou tu muslimové, takže vás k ránu bude budit opravdu hrozná motlitba (a po pár dnech je to dost otravné)

– kolem Labuan Baja jsou stovky malých ostrovů a na většině z nich je úžasné šnorchlování

I když pobyt na Sumbě byl mnohem zajímavější (kultura), tak se mi tu taky moc líbilo. Určitě můžu doporučit Kelimutu a Rincu nebo Komodo, protože to stojí opravdu za vidění. Tady jsem se skamarádila s “cicakem” (tj. ještěrka) a při večerním pozorování tohoto úžasného tvorečka jsem si uvědomila, jak moc fascinující vůbec je. Symbolizuje štěstí, je taky symbolem plodnosti a jsem moc ráda, že se teď už pyšně nese na mém lýtku 🙂