Návrat na ostrov Sumba

183

Když najdete místo, odkud se vám nechce odjet zpět domů a odjezd vás dokáže rozplakat, měli byste udělat všechno proto, abyste se tam mohli znovu vrátit… Aneb můj návrat na ten nejkrásnější ostrov v Indonésii, kde žijí snad ti nejpřátelštější, i když někdy i velmi nevyzpytatelní, lidé. Nejradši bych Sumbu vymazala z mapy, aby o ní nikdo nevěděl a já si ji mohla sobecky nechat jen pro sebe.

Poprvé jsem Sumbu navštívila před třemi a půl lety, když jsem jela do Indonésie se svým strýcem na měsíc. Procestovali jsme tenkrát tři ostrovy – dalšími dvěma byly Flores a Bali. Ale ani jeden z nich mě nenadchnul tak, jako právě Sumba. A tak bylo jasné, kam se vydám během tohoto roku. Mým primárním cílem byl festival pasola, který se zde koná jen jednou ročně. I když jsem nejdříve nechtěla jet sama a měla jsem z toho obavy, nakonec jsem za to ráda. Zážitků mám tolik, že se to možná ani do jednoho článku nevejde. Nejprve bych ráda napsala jen o svém pobytu, ale později se dočtete i o pasole, tradičních domech, betelu či pohřbech.

Šílený ojek

Odlétala jsem z Bali ve středu ráno a letadlo přistálo v hlavním městě ostrova, Waingapu. Mým cílem bylo druhé největší město, Waikabubak, které se nachází asi 130 kilometrů západně od místa mého příjezdu. Tam už na mě měl čekat průvodce Dany. Protože bych ale musela čekat dvě a půl hodiny na autobus, rozhodla jsem se vzít si ojek (moto-taxi), protože jeden muž mi nabídl, že mě tam odveze za trochu vyšší cenu, než kolik bych zaplatila za autobus, a tak jsem si řekla, že je to dobrá volba, protože mi aspoň může kdekoli zastavit, abych vyfotila krajinu. Řekl mi, že blízko Waikabubak žije jeho sestra, a tak u ní může pár dní přespat a pak mě odvést za stejnou cenu zase zpátky. U sebe doma si jen vzal pár kusů oblečení, dal mi je do batohu a vyrazili jsme. Cesta ubíhala docela rychle a bez problémů. Ale když jsme dorazili do města, nechtěl zastavit. Zeptala jsem se ho, co to dělá, a on na to, že mě chce vzít ke své sestře domů. S tím jsem nesouhlasila, jasně, je to nebezpečné, když jsem sama na motorce z cizím člověkem, který navíc neumí ani slovo anglicky a začíná se smrákat. Nakonec mě odvezl zpátky do Waikabubak, ale pořád mi opakoval, že můžu cestovat s ním, že průvodce nepotřebuju.

Přesedla jsem na motorku k Danymu a ubytovala se ve vesnici Elopada kousek za městem, u jeho rodičů. Byli moc ochotní a dlouho jsme si povídali. Dozvěděla jsem se spoustu zajímavých věcí o tamní kultuře a oni zase o té naší.

Další den se mi ozval ojek, že u mě má stále svoje věci. Úplně jsem na to v tom stresu zapomněla. Chtěl se setkat, ale Dany mi řekl, abych neodpovídala na zprávy, protože to není bezpečné. Neustále mi psal a volal a pak už se to trochu zhoršilo, když mi začal vyhrožovat, že ví, kdy mám letět zpátky, že si pro oblečení přijde a že je pěkně naštvaný. Mezitím se vrátil zpět do Waingapu a já doufala, že ho tam nepotkám. 

V sobotu, kdy jsem měla odjíždět autobusem zpět do hlavního města, odkud mi v neděli mělo odlétat letadlo, mi Dany řekl, že nejlepší bude zajít na policii a onoho muže tam nahlásit. Policejní stanice v Elopadě je velice malá a všichni jsou moc ochotní (kdo by taky nebyl, když k nim přijde holka z Evropy). Rovnou kontaktovali stanici ve Waingapu a ti zprávu poslali dál k ochrance na letišti. Znamenalo to, že budu v bezpečí, pokud by měl být nějaký problém.

Na letiště jsem dorazila s místním vojákem (příběh o našem seznámení se dočtete níže), který mi chtěl také pomoct. A tak jsem tam stála v obložení třech mužů – policisty, letištní ochranky a vojáka, kteří dbali na to, aby se ke mně ojek nemohl přiblížit. Samozřejmě, že přišel. A samozřejmě, že s sebou měl parang (mačetu). Jen jsem mu na dálku řekla, že jeho věci leží u vchodu, a všichni tři osobní strážci mu zakázali se mnou dál mluvit. Počkali, až projdu přes check in do místnosti, kam už nikdo bez letenky nesmí, a pak se rozloučili. Jen jsem nepochopila, proč nikdo z nich neřešil, že vlastně tento člověk přišel vyhrožovat a ještě byl ozbrojený. Tohle je, pěkně prosím, velice zajímavý zážitek, který bych neměla, pokud bych nebyla hloupá. Vím, že není bezpečné vydávat se s cizím člověkem na dlouhou cestu, navíc sama. Ale víte co? Člověk se nikdy nepoučí, pokud si sám neuvědomí, že občas je potřeba být trochu opatrnější.

Nově zvolený starosta vesnice a společné žvýkání betele

Hned druhý den v Elopadě mě Dany vzal na oslavu právě zvoleného kepala desa, abych se seznámila s místními lidmi, viděla, jak probíhá normální večer ve vesnici a mohla probrat svůj nápad vrátit se na Sumbu v červnu a dva měsíce učit angličtinu na základní škole. Motorku jsme zaparkovali mezi třemi tradičními domy a všichni hosté na mě upřeli svůj zrak. Byla jsem jediná bule. Dany mě představil starostovi a já mu jako svůj dar dala krabičku cigaret. On mi na oplátku nabídnul betel. Už jsem tuto přírodní drogu zkoušela jednou na Lomboku, ale tenkrát se sousto skládalo ze sušeného betelového oříšku, listu a hašeného vápna. Zde jsem pro změnu dostala čerstvý ořech, který se musel rozloupnout (vnitřek nevypadá jako ořech, je to měkké a suché) a do pusy vložit společně s kořenem a hašeným vápnem. Samozřejmě se musí stále odplivávat, a tak všude kolem mě na zemi byly červené skvrny. Není slušné odmítnout.

Povídali jsme si indonésky, pili kávu, kouřili a pak také jedli – i když jsem neměla hlad, byl by vrchol neslušnosti říct, že nechci jíst. Dostala jsem rýži s vepřovou kůží a tukem, což tedy není zrovna moje oblíbené jídlo. Dany mi ale řekl, že pokud nechci dojídat, tak nemusím. Nechápala jsem to, protože z Bali vím, že není vhodné nedojíst porci rýže, ale on odpověděl, že nikdo po mě nechce, abych se zbytečně přejídala, a tak, pokud poděkuju a jídlo pochválím, nikdo s tím nebude mít problém.

Rovnou jsem se domluvila se starostou, že můžu v létě učit zde ve vesnici. Jen za střechu nad hlavou. A doufám, že mi tento plán vyjde!

Seděla jsem tam asi dvě hodiny, povídala si se samými muži (ženy seděly opodál) a bylo to opravdu příjemné. Lidé jsou tu mnohem milejší než na Bali.

Kampung v kopcích a první česká turistka

Následující den mě vzal Dany do tradiční vesničky, kampungu, která se nachází asi kilometr a půl cesty lesem od Elopady. Takových malých “osad” je tu mnoho a člověk se sem bez průvodce těžko dostane. Motorku jsme nechali u silnice a vydali se po malé cestičce nahoru do kopce. Trochu pršelo a všude bylo bláto, a tak mi Dany řekl, že mám jít bez bot, stejně jako on. Po kamenech se mi nešlo zrovna dobře a dlouho jsem pak měla dobité šlapky, protože nejsem na chození naboso zvyklá, ale bylo to skvělé. Jen jsem si do levé nohy zapíchla trn.

Když jsme vystoupali nahoru, přivítala jsem se s rato, náčelníkem. Jako výraz vděku jsem opět darovala krabičku cigaret a on mě pozval do svého domu. Seznámila jsem se i s jeho manželkou, což byla velice milá a fotogenická žena. Když jsem se jí ptala na věk, zakroutila hlavou, že si to nepamatuje. Seděli jsme na terase před vchodem a opět mi byl nabídnut betel. Tentokrát sušený, tak jak ho znám z Lomboku. Po dopití výborné kávy mě rato vyzval, abych se podívala, jak vypadá dům uvnitř. Pečlivě mi vysvětlil různé architektonické prvky a ukázal spoustu zajímavých věcí. Zmínila jsem se, že studuju v České republice etnologii a ráda bych pak přijela na Sumbu dělat terénní výzkum, na jeden rok. Byl hrozně nadšený a dal mi svolení, že pokud budu chtít, můžu bydlet u něj v kampungu a provádět svá bádání tady. 

Kromě toho mi také řekl, že jsem první člověk z České republiky, který sem zavítal. To mě opravdu potěšilo. Když jsem se potom dívala do děkovné knihy (kterou najdete v každé takové vesničce), poslední turisté toto místo navštívili v polovině srpna. Nechala jsem malý dar ve výši 10.000 Rp. (18 Kč) a po provedení celou vesničkou se s lidmi rozloučila. Byl to opravdu skvělý zážitek a doufám, že se sem jednou vrátím.

Návštěva kliniky

Při jízdě s ojekem jsem si spálila pravé lýtko o výfuk motorky, když jsem se v panice snažila seskočit dolů a holt jsem zvolila špatnou stranu (opatrně – ze skútrů a motorek je potřeba vždycky slézat na levou stranu). To by nebyl žádný problém, není to nic neobvyklého. Jenže všechno to bláto a zakalená voda v mandi, kterou jsem se u Danyho doma umývala, mi způsobily nepěknou infekci. Měla jsem to zarudlé a bolel mě celý sval. A tak mě jeho manželka ošetřila na její klinice (malá místnost s jednou skříní a lehátkem). Ale nepomohlo to, tak jsem po návratu na Bali začala používat antibiotickou mast, protože jsem skoro nemohla chodit. Naštěstí se to pak začalo zlepšovat.

Nemáte kde spát? Zajděte k vojákům

Kvůli špatným spojům jsem musela odjet zpět do Waingapu den před odletem. Už jsem opravdu neměla peníze, a navíc jsem měla strach, že tam ve městě někde narazím na toho šíleného ojeka, a tak mě Dany seznámil s vojákem z Timoru žijícím v Elopadě, který mi řekl, abych ve Waingapu zajela do KODIM (okresní vojenské velitelství) a požádala je o nocleh. Autobus mě zavezl rovnou tam a bylo to opravdu vtipné, když jsem v devět večer jako bílá osamělá holka žádala střechu nad hlavou.

Řekli mi, že tam přespat nemůžu, protože je to jen pro muže, ale když jsem zmínila jméno svého známého z Timoru, ozval se jeden, asi padesátiletý voják, že ho zná, a tak můžu strávit noc u něj doma. Byla jsem mu moc vděčná, hned jsme sedli na jeho motorku a odvezl mě tam. Měl manželku i děti, a tak jsem se necítila v nebezpečí. Musel se vrátit zpátky do služby, ale jeho rodina se mě ujala, dali mi i pokoj, kde jsem se mohla na noc zamknout, a byli moc milí. Ráno, když se voják vrátil domů, jsme posnídali, popovídali si, vyměnili si na sebe kontakt a řekl mi, že kdykoli můžu přijet a přespat. Potom mě zavezl na letiště a počkal, dokud neprojdu přes check in, jak už jsem psala výše. Je skvělé, jak jsou tu ti lidé milí.

Zážitků mám z těchto čtyř dnů na rozdávání. Někdy člověk cestuje měsíc, ale skoro nic zajímavého se mu nepřihodí. A někdy je to jen pár dní a zážitků, dobrých i těch špatných, je tolik, že vlastně ani nevíte, jak s nimi naložit.