Tetování v Indonésii – tradice, módní doplněk a moje zkušenost

Když se řekne tradiční tetování, určitě si vybavíte nějaké spoře oděné exotické etnikum s tribal vzory na pažích či obličeji. S touto představou nejste tak daleko od skutečnosti. V dnešním článku se dozvíte, kde všude v Indonésii bylo tetování součástí kultury a jak se k tomuto typu zdobení těla staví moderní společnost. No a na závěr se pobavíte u mé vlastní zkušenosti. Měla jsem totiž šílený nápad – rozhodla jsem se pro sumbánské tetování trnem.

Podle některých zdrojů pochází tetování právě z Indonésie, a to konkrétně z Mentavajských ostrovů (Kepulauan Mentawai). Obecně se však za kolébku této techniky považuje Tahiti. Slovo “tetování” totiž vzniklo z tahitského tatau / tatu, což se do češtiny překládá jako “vyznačení” nebo “vyznačovat”. Přijde mi ale docela zajímavý názor Adyho Rosy, odborníkaz Technologického institutu v Bandungu, který o tetování prováděl výzkum. Tvrdí, že technika tetování pochází od protomalajských kmenů (jedná se o předky Malajců, Indonésanů, Filipínců) z doby mezi 1 500 – 500 před naším letopočtem.

Trny, saze, kůra

Původně se tetovalo tradičním způsobem. Místo jehly se používaly trny nebo zuby některých zvířat. Jako barva se využívaly saze nebo kůra z některých stromů. Většinou se za obrázek neplatilo, a když už ano, jako platidlo se používala například prasata. V Indonésii se tato tradice udržela na několika ostrovech. Třeba na Sumatře u etnika Mentawai (foto tady), které jsem už zmiňovala v úvodu. Místní pokládají tetování za symbol společenského statusu. Jiné označení bylo pro strážce lesa, jiné pro lovce a podobně. Provádělo se už u dětí a podle místních to byl způsob, jak si zahalit tělo. V této oblasti se tradičním způsobem tetuje dodnes a někteří turisté tam této možnosti také využívají. Zdobí se většinou celé ruce, hrudník, krk a někdy i nohy.

Dalším ostrovem, kde je dodnes tato praktika běžná, je Kalimantan. Nejznámějším zdobeným etnikem jsou Dajakové (foto tady). Tetování pro ně má spirituální význam. Kombinace různých motivů (lidé, zvířata, rostliny a duchové) dávala Dajakům pocit, že se tak mohou chránit před zlými duchy. Odjakživa se na Kalimantanu nechávaly tetovat i ženy, protože Dajakové věřili, že po se smrti musí každá duše dostat přes Řeku smrti, přes kterou vede začarovaný most. Tento most mohou přejít jen, kdo byl řádně potetovaný. Na Papui existují kmeny, které tuto tradici také ještě udržují, ale zároveň je tam i mnoho dalších, u kterých tradiční tetování pomalu mizí. Původní techniku znají jen starší generace a mladší už ji prostě neudržují. 

Tradice, která pomalu mizí

Například kmen Sentani – nevěsta se ženichem se museli nechat potetovat tři měsíce před svatbou. Nevěsta dostala na obličej motivy ptáků a ryb, což ji mělo zaprvé zkrášlit a zadruhé tak zdůraznit její největší poslání – plození a výchovu dětí. Ženich získal motivy žraloka, krokodýla, hada nebo kasuára, a tím se zase umocnila jeho mužnost. Chtěla jsem najít nějakou fotku, ale nepodařilo se mi to.

Ve Východní Indonésii bylo tetování také rozšířené. Některé ženy si tímto způsobem zdobily své těla poté, co se vdaly. Na Sumbě (foto tady a tady) se například tetovaly jednoduché motivy, často obrázky zvířat. V některých částech ostrova se žena nechávala potetovat na paže, aby každý z této “malůvky” poznal, kdo je její manžel.

Tento typ zdobení těla byl údajně nezbytný pro to, aby neměl člověk po své smrti problém dostat se do Světa předků, což se trochu podobá přesvědčení Dajaků na Kalimantanu. Na Timoru (foto tady) se dříve ženy tetovaly pod lokty, a to v momentě, kdy se zasnoubily. Po svatbě dostaly tetování na dlaň a spodní část prstů.

Tetování a moderní indonéská společnost

Jak je vidět, tetování bylo, a stále ještě je, součástí mnoha indonéských kultur. Bohužel obecně v Indonésii jakožto moderním státě se obecně na tetování nahlíží spíš negativně. Muslimové by se neměli nechat tetovat vůbec, a když, tak si vybírají taková místa na těle, která nejsou běžně odhalená. Přísně zakázáno je dělat si tetování na rukou, nohou od kotníků dolů a samozřejmě na obličeji a krku. Důvodem je hlavně to, že u těchto částí těla se pětkrát denně provádí rituální očista. Muslimové zastávají názor, že potetovaná kůže se nemůže nikdy důkladně očistit.

Stejně tak, jako tomu bylo v minulosti i v u nás, se v Indonésii na potetovaného člověka nahlíží jako na problémového, který možná měl co do činění s vězením nebo porušováním zákonů. A potetovaná žena, to je kapitola sama o sobě. Mnoho Indonésanů si ještě stále myslí, že taková žena nemá žádné morální hodnoty.

Na druhou stranu, ve východní části Indonésie je tetování bráno podstatně lépe. Řekla bych, že například na Sumbě a Timoru jsem viděla spoustu potetovaných moderních žen a ani se tyto své ozdoby nesnaží nijak skrývat. Je ale pravda, že spousta místních mužů (kteří jsou potetovaní ještě více než ženy) zastává názor, že po svatbě už by jejich manželka nad dalšími kresbami přestat přemýšlet.

Co se týče Bali, hinduisté se mohou nechat tetovat, ale měli by si poctivě rozmyslet motiv, pro který se nakonec rozhodnou. Neměli by například volit náboženské motivy, pokud nejsou “dostatečně věřící”. 

Na Bali se ale ruku v ruce s turismem rozjel také byznys s tetováním. Na ostrově najdete neuvěřitelný počet salónů v různých cenových kategoriích a kvalitách. Tetovat se nechávají místní (hojně i ženy), ale také turisté, kteří si tak z Ostrova bohů odvezou ten nejtrvalejší suvenýr. Tetuje se buď moderním způsobem, což je častější, nebo například bambusem. Tento způsob ale není tradiční, jak si spousta turistů myslí. Pochází původně z Thajska a rozšířil se zde díky velké poptávce a popularitě, kterou teď ve světě sklízí.

Moje zkušenost

V roce 2018 jsem se při své cestě na Sumbu rozhodla pro tradiční tetování. Šlo mi především o to, aby bylo opravdu provedeno bez moderní techniky. Zároveň jsem ale neměla možnost zastavit se v nějaké vesnici, kde bych měla dostatek času na samotnou realizaci, protože jsme necestovala sama. A tak jsem usoudila, že nejlepší bude zeptat se svých přátel z města Waingapu, kteří jsou sami poměrně dost potetovaní. Dnes už vím, že mi tenkrát prostě jen chtěli vyhovět a udělat mi radost – asi proto nepřiznali, že neznají nikoho, kdo by se v dané oblasti tradičním tetováním zabýval. A tak z toho vznikla další historka k pobavení do mé osobní sbírky.

K tetování použili trn z pomerančovníku a co se barvy týče, raději jsem se na žádné podrobnosti ani neptala. Bohužel jsem dost brzy zjistila, že oba dva “tatéři”, kteří se u tohoto evidentně hodně obtížného úkolu vystřídali, nemají s tetováním vůbec žádnou zkušenost a prostě mi to jen nechtěli říct. Byly to necelé tři hodiny zmatků a dalších asi patnáct lidí přihlíželo, jak nám to krásně jde. Barva mi z kůže nakonec vypadala, ale za ten zážitek mi to vlastně docela stálo. O rok později jsem si ten úžasný výtvor nechala opravit strojkem. Ale také na Sumbě. Seděli jsme u pěkně vykachličkované rodinné hrobky, popíjeli kávu. A výsledek už byl o trochu lepší. Ostatně, podívejte se sami, z obou “sezení” jsem sestříhala jedno video.