Víkend na Lomboku 1/2

129

Po prvním týdnu školy jsme se rozhodli na celý víkend (což v našem případě znamená páteční odpoledne až pondělí večer) vycestovat. Rozhodla jsem se pro Lombok a ostatní souhlasili. Tím, že už jsem na tomto ostrově jednou byla, chopila jsem se plánování. Říkám si, že by nebylo marné se v budoucnu živit jako průvodce, protože mě to opravdu baví.

Nakonec jsme jeli jen tři – já, Lucka (Slovenka) a Bobo (Maďar). Vzali jsme dva skútry a vyrazili hned po škole. Po Bali jsem musela řídit já a Lucka jela s Bobem, který nemá sebemenší problém s řízením, protože má zkušenosti i s velkou motorkou. Já jsem poprvé sama řídila skútr loni tady a před odjezdem z Čech jsem si to párkrát vyzkoušela po městě. Ale tohle byla teď moje premiéra co se týče dlouhých cest. Lucka to nezkoušela nikdy, ale navíc ani nemá mezinárodní řidičák, já ano. No, po hodině a půl jsme dojeli z rušného Denpasaru do přístavu Padang Bay, odkud jsme na sousední ostrov chtěli přejet trajektem. Před vjezdem do přístavu nás čekala policejní kontrola, která ale naštěstí proběhla v pořádku. Docela jsem se bála, že budeme muset platit, protože tady jsou prostě úplatky v módě. 

Na trajekt jsme čekali dvě hodiny. To mě moc nepřekvapilo, protože si vzpomínám, že když jsme takhle jeli loni s přítelem, nejdřív nás všichni naháněli, aby nám loď neujela, ale nakonec jsme tu strávili taky minimálně hodinu. Nejlepší bylo, když jsme se místních v přístavu ptali, kdy už nás konečně nechají nastoupit, a oni odpovídali, že za chvilku. Asi po půl hodině trajekt odplul a my se dozvěděli, že vlastně ani nebyl náš, že směřoval na jiný ostrov. Pak už konečně přistavili ten náš a my mohli vyplout.

Na trajektu jsme strávili čtyři a půl hodiny. Člověk si říká, jak jsou na mapě ty dva ostrovy blízko u sebe, ale přitom je to obrovská vzdálenost. Do Lembaru jsme připluli v osm hodin večer a bylo skvělé, že jsme měli zapadající slunce v zádech, a tak jsme jen tak stáli a pozorovali tu neskutečnou romantiku. Moře je něco, co mě neskutečně uklidňuje. Mohla bych ho pozorovat snad pořád. A i když jsou čtyři a půl hodiny docela dlouhá doba, uteklo nám to rychle.

Z přístavu Lembar jsme ihned vyjeli směr hlavní město ostrova, Mataram. Je to poměrně kousek (asi půl hodina), takže jsme se tu rozhodli přespat a na cestu se vydat až ráno. Na večeři jsme si zašli do warungu, ve kterém jsem poprvé ochutnala džus z líčí. Mňam.

Hned ráno jsme měli o zábavu postaráno. Lucka řekla, že se potřebuje naučit řídit skútr, a tak pojedu s Bobem tentokrát já. Byl to fajn nápad. Až na to, že jakmile vyjela ze dvora hotelu a odbočila doprava, uslyšeli jsme hroznou ránu a k místu se začali sbíhat místní. Lucka to chudák nějak nezvládla a nabourala. Respektive zaparkovala motorku do kanálu, protože jí silnice byla malá. 🙂 No, myslím, že tohle se spíš líp ukazuje na fotce, než popisuje. Když jsme to s Bobem uviděli, museli jsme se začít hrozně smát, i když Lucka byla celá dobitá a v šoku. Naštěstí se s motorkou nic moc nestalo (kromě upadlého zrcátka, šlapátka pro spolujezdce a poničené přední masky), takže jsme mohli cestovat dál. Pro jistotu jsem ale řídila já.

Naším cílem pro tento den se stala Kuta, klidné letovisko na jihu ostrova. Jsou tu sice turisté, ale rozhodně v menším množství než v Kutě (velice populární letovisko) na Bali. Kousek od Mataramu se nachází hora, na které stojí hinduistický chrám. Lombok je převážně muslimský ostrov a místní tvrdí, že se na něm nachází až tisíc mešit (což se samozřejmě musí brát s rezervou). Možná právě proto jsme se rozhodli zajít si do hinduistického chrámu. No, jako bychom jich na Bali neměli dostatek… Na samotný vrcholek vedlo přes necelých tři sta schodů a náš šedesátiletý průvodce je vybíhal rychleji než my tři. Zaujalo mě, že on byl muslim. Opravdu se mi na této zemi líbí ta tolerance. Vyznává úplně jinou víru, ale přesto se stará o tento chrám. Nahoře na nás čekal krásný výhled na okolí. Lombok je opravdu nádherný ostrov. Je tu snad všechno – bílé pláže, teplé moře, hory, rýžová terasovitá políčka, vodopády…

Z chrámu jsme se přemístili k jedné z těch hezčích mešit na ostrově, protože já prostě tuto architekturu miluju. Mešity mě fascinují, většinou jsou to velkolepé stavby, nápadité. U této konkrétní jsme narazili i na trh, a tak jsme se na něj šli podívat. Místní z nás byli docela nesví a ani na pozdravy v indonéštině moc nereagovali. Myslím, že zrovna sem moc turistů nezavítá. Byla to nějaká malá vesnice, ve které není nic, co by mělo turisty lákat.

Po této přestávce už jsme vyrazili opravdu přímo do Kuty, protože nás čekala ještě dlouhá cesta. Podle mapy to mělo být snad jen kolem třiceti kilometrů, ale ve skutečnosti… Když jsme se ptali na cestu, řekli nám, že máme jet delší cestou přes vnitrozemí, protože ta, kterou jsme ukázali na mapě, neexistuje. Přesto jsme se rozhodli to risknout a vydali se podle průvodce. Po několika hodinách jsme zjistili, proč nám místní takhle poradili. Ona totiž tahle cesta existuje, jenže je v mnohem horším stavu, než jak jsme si jen mohli představovat. Několikrát jsme se dostali k jižnímu pobřeží (kde se měla také nacházet Kuta) a několikrát jsme si mysleli, že už budeme u cíle. Nakonec se ale cesta vždy stočila zpět do vnitrozemí. Bylo to opravdu dlouhé a únavné, hlavně proto, že se člověk musel pořád soustředit na to, aby mu motorka neuklouzla. Místy jsem si říkala, že je to pro mě dobrá zkušenost takhle na poprvé. 🙂

Poslední pořádnou zastávku jsme udělali docela nečekaně, když jsme projížděli vesnicí, ve které se zrovna konala svatba. Napadlo mě, že bychom mohli zastavit a poprosit, jestli bychom si mohli vyfotit nevěstu a ženicha. Byli jsme opravdu překvapení, když nás přivítali s otevřenou náručí a hned nás nahnali dovnitř, aby si nás mohli začít fotit. Vystřídalo se u nás opravdu hodně místních. Pak nám nabídli občerstvení, posadili nás do domu a půl hodiny na nás jen koukali, usmívali se a nutili nás jíst. Bylo to… zvláštní, ale zároveň skvělé. I když nic nechtěli, nechali jsme jim tam v přepočtu asi dvě stovky jako svatební dar a jeli dál.

Když jsme dorazili do Kuty, byli jsme opravdu rozlámaní a unavení. Tento přesun nám zabral celý den. V Kutě je ta nejkrásnější pláž v celé Indonésii (alespoň té části, kterou jsem zatím navštívila), a tak jsme poslední hodinku sluníčka strávili odpočinkem a koupáním. Jsem z tohoto místa naprosto unešená a už teď vím, že tam prostě musím slavit svoje narozeniny v listopadu. Prostě musím! 🙂

Po setmění jsme si koupili pivo a poseděli na pláži, kde hrála raggae kapela. Svítily hvězdy a měsíc a bylo to prostě úžasné… Tohle místo jsem si prostě zamilovala.