Příběhy z cest

Sumba plná nečekaných dobrodružství

Sumba, jakožto můj nejmilovanější indonéský ostrov, mě prostě nikdy nepřestane fascinovat. Miluju ji. Je nádherná, divoká a místy tajuplná. Tentokrát jsem se sem vydala s Ivetou, která se mnou cestovala už rok předtím. Je to ten typ turistky, která neumí jazyky, ale chce vždy cestovat takovým dobrodružným a nezávislým způsobem, jako to dělám já. Letos jsme naplánovala nejdřív návštěvu západní části ostrova Timor a na Sumbě pak strávily část pobytu s její kamarádkou Janou a poté jsem měla tu čest setkat se s reportérem, se kterým jsem natáčela reportáž pro Objektiv. A takhle to celé probíhalo…

sumba, kůň

O tomto ostrově jsem napsala už několik článků, které si můžete pročíst zde. Zrovna tohle je ostrov, kde je téměř nemožné se mimo města domluvit anglicky, a pokud chcete zažít tu “pravou divokou” Sumbu a dostat se blíž k místním, určitě to chce někoho, kdo umí alespoň trochu indonésky. 

Den první – půjčení auta

Z Kupangu jsme odletěly podle plánu malým vrtulovým letadlem do Waingapu, největšího města na ostrově Sumba. Na Timor se určitě brzy vrátím – vlídnost a slušnost místních lidí mě úplně okouzlila.

Cestou na letiště jsem si vzala ojek (mototaxi), zatímco Iveta a Jana šly pěšky, protože to byly jen necelé dva kilometry a chtěly se projít. Já vlastně ani jet nechtěla, ale on si to usmlouval sám… Stejně tam měl cestu.

V jednu odpoledne jsme přistály na mém oblíbeném letišti, které nese poetický název Kunda. Milovaná Sumba. Na západě divoká, na východě pustá. Vzpomínám si, když jsem sem přijela poprvé. Poprvé v Indonésii a hned tady. Zamilovala jsem se tenkrát na první pohled. Naposledy jsem tu byla před rokem. A už mi to přišlo zase dlouho.

Přiletěly jsme do Waingapu a chtěly protestovat hlavně východní část ostrova, protože na západě jsme toho viděly dost už loni. Ale byly jsme více méně bez plánu – jak jinak. Chtěly jsme stopovat, ale řešily jsme naši kamarádku Janu, která nemá na ostrově tolik času jako my. Chtěly jsme, aby toho viděla co nejvíc. Na letišti nás překvapili moji kamarádi Carlos a Jemmy, kteří nás přijeli vyzvednout. No super! Sice jsme si říkaly, že z letiště jsme mohly spíš rovnou zkusit stop, než se vracet směrem do centra města. Ale jak se říká – všechno, co se stane, má svůj smysl. Chlapi nám zajistili auto za dobrou cenu, a tak se holky rozhodly, že to vezmeme a budeme tak flexibilní. Majitel auta se sice nejdříve moc netvářil, asi protože jsme bělošky a navíc ženský, ale nakonec jsme s bílým naleštěným Daihatsu vyrazily směr východní.

Holky se rychle rozjezdily a levá strana jim přestala dělat problémy. Trochu jsem se bála, aby naše cesta dál zůstala dobrodružná, ale to není o tom, jakým dopravním prostředkem se vydáte, ale jaké si to uděláte.

Zastavily jsme se nejdříve na mé oblíbené pláži Walakiri kousek od Waingapu, kde už to bohužel začíná být maličko turistické, ale i tak jsme tu byly jen s pár lokálními turisty. Loni jsme tu jedné rodině chtěly rozdat dárky, ale nechaly jsme je na hotelu, a tak jsme to letos napravily a rozdaly toho hodně.

Potom jsme se vydaly dál na východ, zastavily se v jedné tradiční vesnici, kde už ale bohužel některé domy mají plechovou střechu. Lidé tu byli milí a jeden pán mi vykládal o tom, jak turismus dokáže ničit tradice. Líbil se mi jeho postoj. Říkal, že turisty ano, ale s mírou. Jako přivýdělek vesnice, ne jako hlavní příjem.

Koupila jsem si tu krásný černobílý ikat, který si doma pověsím na zeď. Jet sem a žádný nekoupit je skoro hřích, protože místní tkané látky jsou jedny z nejlepších v Indonésii.

Poté jsme se vydaly dál a narazily jsme v mapě na nenápadnou pláž, a tak jsme tam odbočily. Prašná cesta se naštěstí dala dobře zvládnout autem, ale na pláži už nás čekal jen písek. Na mapě to vypadalo, že je tu nějaké městečko. Obchod, kostel a tak. I jedna paní v obchůdku na půli cesty nám tvrdila, že u pláže je to frekventované a seženeme tam vše, co potřebujeme. Jaké to při nás bylo zjištění, že tu vlastně vůbec nic není! Jen pár domků a nikde nikdo.

Nejdříve jsme z toho byly trochu rozhozené, ale protože už se začalo smrákat, rozhodly jsme se tu přespat. V jednom domku jsem přesvědčila paní, aby nám udělala smažené nudle, protože tu široko daleko nebyl žádný warung. Nakonec byla i zmatená s placením a nedokázala si říct cenu, protože takhle ještě nikomu jídlo připravovala. Tak jsme jí zaplatily tak, aby nebyla tratná, poděkovaly a šly si připravit nocleh v autě. V tom k nám přišel majitel domu, před kterým jsme parkovaly. Řekl, ze nemůžeme spát v autě, že by se styděl. A tak jsme se přesunuly k němu na terasu. Byl moc rád a řekl, že jsme jeho hosté.

Zase jsme něco málo rozdaly a já jsem pak večer s dětmi hrála pexeso. To má vždycky úspěch.

Tihle lidé pracují jako rybáři a pěstují také chaluhy, které se pak prodávají mimo ostrov. Nabízeli nám, že nás ráno vezmou na nedaleký ostrůvek a že cena je na nás, ale chtěly jsme brzy zase vyrazit na cestu.

Místní nejsou Sumbánci, ale pocházejí z ostrova Sabu. Přijeli sem v dobách, kdy se tu ještě řešily lokální spory o území, protože je požádal o pomoc místní král. Když válku vyhráli, dal jim král půdu od východního pobřeží v délce 12 km do vnitrozemí, aby se tu mohli usadit.

Jejich kultura je jiná než u Sumbánců. Domy jsou na kůlech a mají obdélníkový tvar. Uprostřed je otevřená chodba a po stranách pokoje. Ještě tu nemají elektřinu a v období sucha ani dostatek vody.

Usínaly jsme na terase s místními dětmi, které chtěly být s námi. Kolem domu se celou noc potulovala prasata, prali se psi a jeden z nich ukradl Ivetě botu, kterou se hned vydala hledat celá vesnice, ale my jsme je přesvědčily, že je lepší počkat až na ráno. Spalo se tu výborně, protože nefoukal vítr a nebyli tu ani komáři.

přespávání u místních na Sumbě

Den druhý – cestou necestou

Probudily jsme se s východem slunce. Děti už se začínaly chystat do školy, ale ještě si stihly zahrát pexeso, které jsme jim včera daly. Moc mě to potěšilo, protože je na tom vidět, jak si těch drobných dárků váží.

Holky se šly ráno projít na pláž a já si užila pohled z terasy domu na slunce, které pomalu začalo prosvítat za kokosovými palmami. Daly jsme si kávu, našly jsme Ivetinu botu, rozloučily se a vyjely zase dál. Tahle vesnice se mi moc líbila. Je dost odříznutá od civilizace, ale lidé tu fungují bez problémů. Jednou týdně jim sem přijede doktor a dokonce tu mají centrum pro těhotné a ženy s malými miminky, o které je tu dostatečná péče. Rodit by měly v nemocnici a dokonce pro ně přijede sanitka, ale základní zdravotní péči mají zajištěnou i tady.

Hned ze startu se nám podařilo zapadnout v písku a místní nám museli pomáhat, abychom se vyhrabaly. Cestování autem po ostrově jako tento není vždycky jednoduché.

Zastavily jsme se i v základní škole, kam nás pozvala malá Asta, která v noci spala s námi na terase. Škola to byla opravdu malá, děti do ní musí docházet i šest kilometrů pěšky. Uniformu na sobě měly všechny, ale bylo vidět, že se jedná o velmi chudou oblast, protože uzavřenou obuv (která by měla být povinná a zatím jsem děti bez bot snad ani neviděla) mělo málokteré dítě. Některé z nich byly dokonce bosky. Rozdaly jsme každému z nich nějaké maličkosti a žáci nám za to zazpívali písničku. Hned jsem si vzpomněla na knížku Laskar Pelangi, kterou překládám, protože popisuje nedostatečnou úroveň vzdělání a hlavně možnost vzdělání pro všechny děti.

Návštěva to byla krátká, protože jsme nechtěly zdržovat vyučování. Vydaly jsme se dál na jih, chtěly jsme najít nějaké hezké tradiční vesnice, kam nejezdí turisté (i když na Sumbu jich obecně moc nejezdí, alespoň ne těch zahraničních).

Cestou jsme míjely nějakou zvláštní sešlost na poli, a tak jsme tam hned zvědavě zajely. Byly to dostihy. Sumba je vyhlášena svými koňmi. Jsou menšího vzrůstu a narazíte na ně všude. Místní si na ně sázeli jako diví, padaly tu ohromné částky (většina dávala 100 000 IDR, což je asi 150 Kč, ale pro ostrov, kde je průměrný plat necelý milion na měsíc, je to docela dost) a všichni do toho byli neskutečně zapálení. Na koních jeli mladí kluci, jeden měl teprve čtrnáct let. Diváci čekali na rozpáleném vyschlém poli, většina z nich měla červenou pusu od betele a vzadu stála spousta stánků s jídlem, tkanými látkami a dokonce jeden se zlatem. Malá, asi třícentimetrová šestnáctikarátová mamuli stála 550 000 IDR.

Koně profrčeli kolem nás a my se vydaly dál na cestu. Dostihy měly trvat hodinu dopoledne a pak dvě hodiny odpoledne. My ale mířily dál na jih. Ani jsme se nenadály a byly jsme na jižním pobřeží. Z dálky jsme viděly nádhernou pláž, ale zabralo nám necelou hodinu najít dobrou cestu, po které bychom se tam autem dostaly. Byla prázdná, potkaly jsme tam jen pár lidí v jakémsi provizorním velkém stanu, ale co tam dělali, to jsme nezjistily, protože se nás místní děti až moc bály.

Pláž byla opravdu krásná. Po pravé straně stála mohutná skála a kameny ve vodě tvořily zajímavé obrazce. Ale protože po minulém roce, kdy jsme se až po koupání s Ivetou dozvěděly o mořských krokodýlech, jsme se do vody bez zeptání neodvážily.

Protože jsme měly dobrý čas, vzaly jsme to zpět na sever přes vnitrozemí. Snažily jsme se po vesnicích najít nějaké místo, kde bychom se najedly, ale na východní Sumbě je proste víc kostelů než warungů, a tak jsme se rozhodly jen zastavit na kafe v malém kiosku, ověřily jsme si kvalitu silnic ve vnitrozemí a pak se vydaly dál. V naději, že najdeme nějaké dech beroucí místo, jsme projížděly vnitrozemím, ale bohužel je vidět, že kvůli neúrodné půdě to tu není tolik osídlené a tradiční domy už dávno vyměnily střechy z přírodních materiálů za plech nebo azbest, což už pro nás cizince prostě není tak zajímavé.

Jedna paní kdesi v kopcích nás poslala do “tradiční” vesnice a řekla, že tam vede dobrá cesta. No, dobrá možná tak pro motorky. Začali se tu totiž pracovat na nové silnici, takže po jejích krajích byly nachystány hromady kamenů, které bylo občas složité objet. Dál nám pak místní řekli, že určitě projedeme, že je cesta dobrá, ale o pouhých 500 metrů dál byly kameny po silnici úplně všude a vážně nebylo jak se tam “vecpat”. Otočit se nedalo.

No, nezbylo nic jiného než vystoupit a kameny si odházet. Místní k nám přišli, smáli se a až po pár minutách je napadlo, že by nám mohli pomoct. Ony totiž bělošky pracující na silnici asi působí dost legračně. Nakonec se nám přes překážku podařilo přejet, ale pobavilo nás, že směr, kterým potřebujeme jet, už je zasypaný úplně. A tak jsme sjely na vedlejší cestu a vydaly se zpět hlavní tah. Jo, bylo to zajímavé, ale zklamalo nás, že jsme nenašly to, co jsme hledaly. Rozhodly jsme se, že přespíme na pláži, na které jsme se zastavovaly hned při cestě z Waingapu. Je moje oblíbená. Bylo tam dobré zázemí a klid.

Přijely jsme tam tak akorát na západ slunce, daly si v malém warungu výbornou rybu a dostaly od místních nabídku přespat v jejich přístřešku na pláži, abychom se nemusely mačkat v autě. Byli moc ochotní. Povídali jsme si, vtipkovali a dokonce nám i hezky ustlali. Aspoň jsme si mohly v klidu dobít telefony.

Pobavil nás pán, který nás nechal přeparkovat se slovy “tady nestůjte, brzo spadne kokos z palmy”. Měl pravdu. O hodinu později kokosový ořech opravdu spadl.

Ptaly jsme se, jestli se můžeme na pláži koupat. Prý ano, je bezpečná a krokodýli tu nejsou. “Ale loni tu byli, zabili dva lidi. Nebylo to ale tady, to se stalo asi tři kilometry tam tím směrem a pět kilometrů tím druhým,” řekl pán s úsměvem. No, asi bude lepší nekoupat se vůbec.

Místní spali v přístřešku s námi. Jedna paní si večer četla nahlas Bibli a darovala mi jednoduchý prstýnek z želvího krunýře. Měly jsme z toho skvělý pocit. Místní jsou tu opravdu dobrosrdeční a upřímní. Udělaly jsme jim za tu pohostinnost kšeft a dopřály si Bintang. První pivo za celé cestování.

Den třetí – proklaté Ratenggaro

Zase jsme se probudily při východu slunce. Ta rána na plážích jsou úžasná. V klidu jsme si vypily kafe a konečně se po pár dnech pořádně vydrhly ve sprše, jelikož tu byla k dispozici nová jednoduše postavená koupelna ve stylu klasické mandi (nádrž s vodou a kyblík na polívání). Byl to skvělý pocit mít na sobě čisté oblečení a umytou hlavu.

Vyjely jsme zpět do města Waingapu, které jsme jen projely a pokračovaly dál na západ. Východní Sumba na nás byla málo tradiční a až moc vyprahlá. Západ, to je jiná liga, co se kultury a přírody týče.

Protože jsme měly dobrý čas, rozhodly jsme se zajet až na úplný jihozápad, do turistické vesnice Ratenggaro, kde jsme loni dvě noci spaly. Místní na nás tehdy nebyli moc milí, když nám nabídli ubytování zdarma a nakonec po nás chtěli nehorázné peníze.

Severozápadní Sumba je jiná než zbytek Indonésie. Lidé jsou tu ostří, trochu nevyzpytatelní a nemají moc zábrany ukázat, když se jim něco nelíbí. Bohužel už začínají být i zvyklí na turisty. Opravdu si myslí, že jsme všichni chodící bankomaty.

No, chtěly jsme tam i přes to všechno zajet. Vesnice je to totiž vskutku nádherná a pláž, která je hned u ní, je jako z obrázku. Hned, jakmile jsme přejely na západ, cítila jsem nadšení. Na silnicích jsme potkávaly může s mačetami, děti pochodující ze školy a spoustu koní. Když jsme však dorazily k pláži, úplně jsem cítila to, jak se to tu kazí. Děti na nás pokřikovaly, ať si koupíme suvenýr, málokdo se usmíval a zatímco loni jsme tu byly celé dva dny samy, teď zároveň s námi přijelo auto s indonéskými turisty a další skupinka tam už byla.

Necítila jsem se tam vůbec dobře. Některé děti si drze říkaly o bonbón, jako bychom je my snad v Evropě měli zadarmo. To, co jsme tu koupily před rokem velice levně, už stálo třikrát tolik. Když jsme chtěly odjet, zatarasili nám cestu bambusovou tyčí a chtěli 50 000 IDR za to, že jsme pláž navštívili.

Já jsem v autě vybouchla. Neřešila jsem v tu chvíli vůbec to, že se o téhle oblasti říká, jak může být nebezpečná, a že každý chlap v okolí na u pasu mačetu. Rovnou jsem jim připomněla událost z minulého roku. Jak po nás chtěli nehorázné peníze a vůbec si nevážili věcí, které jsme jim tu rozdaly (a že jich bylo!).

Už tenkrát neměli problém si říct i o to, co bylo naše (sluneční brýle a podobně). Takhle to přesně dopadá, když někam začnou jezdit (převážně movití) turisté s místním průvodcem, který jim absolutně nevysvětlí, jak by se měli chovat a kolik by kde za co měli zaplatit.

Chvíli se se mnou dohadovali, ale jeden z kluků si mě pamatoval. Oznámila jsem jim, že pokud chtějí peníze za něco, a co nemají vstupenky nebo lístky, tak ať se mnou jedou na policejní stanici, a pokud policie řekne, že mám platit, tak to udělám, ale jinak ne.

Protože d známých vím, že se tu plánuje zřídit policejní stánek, aby tuto pláž kontrolovali, protože už se tu až moc často stávají případy, kdy se nějakému turistovi něco stane. Věděla jsem, že na stanici se mnou nebudou chtít jet. Pak nám řekli, ať sem nikdy nejedeme znova a já jsem si pomyslela, že ani nevím, co by mě přimělo sem znovu přijet.

křesťané na Sumbě

Do vesnice jsme vůbec neměli chuť zajít, ale cestou bylo pár dalších, a tak jsme se zastavily tam. Bohužel se chovali dost podobně. Ze začátku milí, pak hned nutili suvenýry a komentovali částku, kterou jsme jim tam za vstup nechaly.

Bohužel, tohle není místo, kam bych ještě někdy chtěla. To už jsem si říkala loni, ale nevím, asi jsem byla naivní, když jsem si myslela, že to tu teď bude stejné nebo dokonce lepší. Jenže to tak není, naopak se to zhoršuje, a to dost rychle.

Vrátily jsme se zpět do Waitabuly a chtěly jsme pokračovat dál na pláž. Vzhledem k tomu, že už se začalo stmívat a v noci jsme jet nechtěly (několikrát mi tu někdo důrazně řekl, že to nemáme dělat), našly jsme si levný a hezký hotel s rozhodly se, že raději další den vyjedeme zpět do městečka Waikabubak a projedeme si vesničky tam, protože tam jsou místní ještě za maličkosti vděční.  

Den čtvrtý – nejkrásnější pláž

V hotelu se nám spalo dobře a dočerpaly jsme potřebnou energii na další cestování. Vyjely jsme hned směr město Waikabubak, kterým jsme už projížděly a kde jsme loni strávily s Ivetou pár dní. Chtěly jsme najít pár hezkých tradičních vesniček, ve kterých bychom si trochu spravily dojem z místních, kteří nás včera v jihovýchodní části ostrova dost rozhodili.

Naštěstí lidé v západní části (tedy v okolí Waikabubak) jsou neuvěřitelně milí a k cizincům mají kladný vztah. Rádi se o naší kultuře taky něco dozvědí a považují nás za jejich hosty, ne bankomat. Moc jsem se chtěla zastavit ve vesnici, kam mě před lety vzal jeden místní průvodce.

Byla nádherná s dodnes na ni ráda vzpomínám. Nacházela se v kopcích u malého městečka, kam jsme museli vyjít asi dva kilometry pěšky. Lidé tam ještě neměli elektřinu, byli neskutečně vlídní a pořád ještě dodržovali silné zvykové právo, kterému se v Indonésii říká adat. Jenže průvodce mi nechtěl říct, kde to je a já blbec jsem si tenkrát neudělala žádnou fotku názvu školy či přímo té vesnice.

Snažila jsem se ji najít podle satelitní mapy, ale marně. Na jednu stranu není těžké všimnout si, kde mají ještě doškové střechy, na druhou stranu takových vesniček je v okolí hromada a najít tu správnou bylo nemožné. Tak jsme se cestou zastavily alespoň v jedné, která podle mapy vypadala moc hezky a tradičně.

Byla kousek od hlavní silnice, ale naštval mě jeden místní, který nás tam dovezl (protože jsem se na hlavní ptala na cestu), ačkoli jsem mu řekla, že jeho pomoc nepotřebujeme. Našly bychom to i samy, když už jsme věděly, kde z cesty odbočit. Hned chtěl peníze na benzín a byl hrozně otravný, tak jsme mu daly aspoň cigaretu a odjel.

Asi šlo o dost turistické místo, protože jsme musely požádat o vstup a automaticky po nás chtěli, abychom zaplatily 40.000 IDR , což je ale přijatelná cena. Jen jsme neměly tolik energie trávit tam víc času, protože jsme chtěly odpoledne dojet až na pláž na jižním pobřeží. Rozhodla jsem se, že se sem ještě vrátíme, ale až jiný den. Vesnička totiž byla opravdu nádherná. Zasazená do svahu, z přírodních materiálů, malá a útulná.

Zarazil nás jeden z místních, když nám řekl, abychom si nefotily jeden velký starý strom, protože v něm přežívá duch a každý foťák nebo kamera, kterou na něj kdo namířil, se pak rozbila.

Přejely jsme do Waikabubak a navštívily dříve velice turistický Kampung Tarung, což je poměrně rozlehlá vesnice. Domy mají sice převážně doškové střechy, ale nejsou to ty typické vysoké, které jsou pro nás tak zajímavé. Kampung totiž loni vyhořel (a podle průvodce LP z roku 2010 už se tak stalo i v minulosti). Lidé tu však ještě dost vážně dodržují jejich adat a vědí toho o víře marapu, což je původní víra na ostrově, poměrně dost. Byla tu moc milá babička, která si se mnou ochotně povídala o všem možném.

Když se dozvěděla, že můj manžel je muslim (a tím pádem i já), řekla krásnou větu: “Není důležité, jakého jsme vyznání, ale jak moc jsme o našem bohu přesvědčeni.” Byla moc rozumná a já se tu cítila velice dobře.

Odtud jsme zamířily na jih. Tuhle trasu už jsme si s Ivetou pamatovaly z minulého roku, kdy jsme na jižní pláže jely na motorce v doprovodu několika mladých místních kluků. V serpentinách jsme míjely malé vesnice i osamělé chýše a cestu jsme si užívaly. Sjely jsme dolů na pláž, kde jsme byly loni s klukama.

Pořád byla stejně krásná, čistá a hlavně prázdná. Dva místní chlapy nás tam přišli hlídat (nebo spíš hlídali svoje rybářské lodě před námi) a dva malí kluci nám chtěli prodat kokos. Loni byl za pět tisíc, dnes už zkoušeli dostat i dvacet, ale když si na nás vzpomněli, dali nám loňskou cenu. Tady na jižním pobřeží už se pohybuje víc turistů, hlavně surfařů. Ale ještě pořád je tu klid, uvidíme za rok či dva.

sumba

Naší další zastávkou byla nádherná pláž o kus vedle, kde měl být malý homestay. Je to jedno z míst kde se koná unikátní festival pasola. Už jsem tu kdysi byla a vzpomínky se mi vrátily, když jsme sem přijížděly. Tenkrát jsem se tak soustředila na samotnou událost, že jsem si ani nevšimla, jak je to tu překrásné.

Spousta rybářských lodí zaparkovaných v písku, z obou stran útesy, opar nad mořem a malá klidná zátoka, kde se prý často koupou buvoli. Rozhodly jsme se tu přespat v autě a protože v homestay byly jen dva pokoje a oba plné, domluvila jsem s majitelem, že můžeme za drobný poplatek používat koupelnu a nabít si telefony.

Donesl nám i rohož na sednutí a pověsil šňůru na prádlo, když viděl, jak si přepíráme. Cítila jsem se tu moc dobře, nebyl tu žádný signál a místo bylo opravdu bezpečné a klidné.

Brzy po západu slunce jsme šly spát. Iveta se rozhodla, že to riskne venku (stejně k nám nad ránem přišla, protože na ni padla rosa a foukal silný chladný vítr od moře) a já s Janou jsme se uvelebily v autě. I když to nebylo zrovna nejpohodlnější, v tom naprostém tichu se usínalo moc dobře.

Den pátý – setkání s králem

Nad ránem byla v autě už docela kosa, a tak mi nedělalo problém vstát (opět) na východ slunce a kochat se (opět ) nádhernou prázdnou pláži. Byl klid, silné vlny se rozbíjely o nedaleké útesy a pár posledních rybářů se snažilo dostat přes ně svou loď na širé moře. Tahle pláž má neuvěřitelné kouzlo a cítila jsem se tu nejlíp ze všech, které jsme během letošní cesty navštívily.

Když se rozednělo, šla jsem si ještě na chvíli lehnout do auta. Probudily jsme se kolem půl deváté, daly si snídani u milého majitele homestay a vydaly se na cestu. Chtěly jsme se zastavit na nedaleké pláži Nihiwatu, která je známá rezortem jmenovaným nejlepším na světě. Chtěly jsme vidět ten kontrast mezi prázdnou pláži s několika rybářskými domky a udržovanou oblíbenou pláží u luxusního hotelu.

Už na první pohled byl vidět rozdíl v cestách. Včera jsme jely po nekvalitní asfaltce, zatímco k Nihiwatu vedla nové opravená úzká silnice. Samozřejmě jsme se nedostaly až dolů na pláž, jelikož je soukromá, ale aspoň se nám naskytlo pár nádherných výhledů. Do třetice jsme zajely na pláž Rua, kde jsem byla v roce 2010 se svým strýcem.

Tenkrát tu byl jen jeden malý levný homestay. Dnes už sem vede dobrá cesta a je tu surfařská základna. Strašně se to tu změnilo… a bude to horší. Odtud jsme už zamířily zpět do hlavního města ostrova, Waingapu. Ale zastavily jsme se ještě ve Waikabubak za milou paní, která nás loni ubytovávala. Byla ráda, že nás vidí. Hned nám nabídla kávu i jídlo, povídala si s námi a byly jsme rády, že se jí s hotýlkem začalo víc dařit. Měla tu plno, protože místní měli nějakou sešlost.

Navštívily jsme ještě na skok dvě malé tradiční vesničky a z jedné jsem měla opravdu radost. Byla of té druhé (turistické) vzdálená jen necelé dva kilometry, ale přitom jsme byly první bělošky, které se tu zastavily. Miluju ten pocit, kdy jsou místní vděční za úsměv a pár přátelských slov.

Cesta zpátky do Waingapu byla zábavná a zajímavá. Nechtěly jsme to vzít po hlavním tahu, jako jsme to udělaly už před pár dny, a tak jsme se rozhodly po nějaké chvíli sjet a risknout to přes kopce směrem k severnímu pobřeží.

Silnice se klikatila, klesala a stoupala. Za celých padesát kilometrů jsme potkaly jen jedno auto a pár motorek. Domů kolem taky bylo jen poskrovnu a já se v duchu děsila, aby tato cesta vedla až na samotný sever a my se nemusely někde složitě otáčet. Naštěstí se neobjevil žádný problém. Krajina se tu neuvěřitelně mění a člověk má z auta pořád co sledovat. Nejdříve byly kopečky zelené, pak suché a jakmile se před námi objevilo severní pobřeží, jely jsme po pusté planině.

U jedné z pláží jsme se zastavily na kafe, ale ačkoli to byla hotelová restaurace, nepotkaly jsme tam za celou dobu ani jednoho hosta. Úplný hotel duchů. Aby nás z toho nechytla depka, musely jsme rychle zase pokračovat v cestě.

Do Waingapu jsme dorazily pozdě odpoledne. Jana si šla do hotelu sbalit a zařídit vše potřebné, protože měla další den ráno odletět zpět na Bali a pak hned do Čech. Já jsem se jela potkat s reportérem z ČT natáčejícím dokument o Sumbě, se kterým jsem měla domluvené společné cestování na pár dalších dní. Domluvila jsem se s ním na spolupráci při jeho reportáži a Iveta se rozhodla přidat se k nám, protože nechtěla být sama někde na pláži nebo v hotelu. Vlastně se to nakonec hodilo, protože se nabídla, že bude řídit auto. Já sice už několik let řídím, ale v Indonésii cítím moc velkou zodpovědnost za pronajaté auto, a tak se do toho zrovna dvakrát nehrnu.

východ slunce na pláži, Sumba

Díky tomu, že jsem se seznámila s reportérem Martinem (a taky díky mým místním kamarádům), jsme ještě ten večer jely na setkání s králem. Králové tu nyní nemají téměř žádné pravomoci, ale pořád tu jsou.

Tento byl konkrétně z jižní části ostrova, ale pobýval v jednom ze svých dalších domů – přímo ve Waingapu. Pomáhala jsem onomu reportérovi s tlumočením a byl to pro mě neuvěřitelně zajímavý zážitek.

Přestože existuje mnoho pravidel, jak se v přítomnosti krále chovat, atmosféra byla velice uvolněná a i král si rád zavtipkoval. Jeho dům byl obrovský, ale podobal se vyššímu indonéskému standardu. Kdyby okolo šel někdo, kdo vůbec o králi neví, pravděpodobně by ho ani v nejmenším nenapadlo, s kým má tu čest, protože král byl úplně normálně oblečený, kouřil kretekové cigarety a smál se hlasitě vtipům mých indonéských kamarádů.

Dříve měli tito lokální panovníci velkou moc, ale v současnosti jsou podřízeni prezidentovi i vládě. Jsem za tento zážitek moc vděčná, protože tohle se nestává každý den.

Okolo jedenácté večer jsme se teprve vrátily na hotel. Tento den byl vskutku náročný, ale pro mě velice výjimečný.

Den šestý – tradiční pohřeb

Brzy ráno jsme se rozloučily s Janou, která už musela odletět zpět na Slovensko. Místo ní se k nám do auta přidal reportér Martin. Vyrazili jsme společně na západní část ostrova, kterou už jsme si s holkama projely a já měla nachystaných pár tipů na tradiční vesničky, ve kterých by mohl Martin natočit pěkné záběry.

Než jsme ale dorazili do města Waikabubak, narazili jsme na tradiční pohřeb. Hned mě napadlo zastavit šla jsem se zeptat, jestli by nevadilo, kdybychom se zúčastnili. Místní byli milí a hned souhlasili.

Byla jsem zvědavá, jak to tu bude probíhat, protože mám zkušenost už z minulého roku, ale z jiné části ostrova, a mám o tomto tématu rozepsaný článek. Samozřejmě bylo všechno úplně jinak. Nejdřív jsme poseděli s některými hosty a pak se šli podívat přímo do domu zemřelého, u kterého se měla porážet zvířata.

Tradiční pohřeb na Sumbě je velice zajímavý zážitek. Původní víra marapu se v současnosti prolíná i do křesťanství, které už většina obyvatel přijala. Vše se točí kolem uctívání předků a klade se důraz hlavně na to, aby duše zemřelého v klidu odešla na onen svět. Proto se také musí rituálně zabít několik zvířat.

Minulý rok jsme měly s Ivetou štěstí, že jsme se pohybovaly v oblasti, ve které do pohřbů ještě nezasáhla žádná vyhláška určující počet obětí. Ale tady to bylo jinak. Podle vyhlášky se v současnosti můžou obětovat maximálně tři buvoli a několik prasat. Buvolům se podřezává hrdlo, prasatům se probodne hrudní koš a upálí se. Zní to brutálně a málokdo z Evropanů by tento pohled zvládl ustát, ale je to prostě jiná kultura. Prasata jsem naštěstí neviděla, tomu jsem se zvládla vyhnout.

Já a Martin jsme natočili pár záběrů přímo s truchlícími a nebožtíkem – bere se to tu všechno jinak než u nás, místní se se zemřelým nechávají fotit, popíjí kávu a nepláčou (aspoň ne v tuhle část pohřbu), pak jsme udělali pár rozhovorů a dostali oběd, který zahrnoval maso z čerstvě poražených prasat. Mohla jsem to sníst jen díky tomu, že jsem tu porážku neviděla, jinak bych to nezvládla.

Pak následovala mše za zemřelého. Všichni jsme dostali papír s textem, abychom věděli, která část z Bible se bude číst. Celé to trvalo asi hodinu. V další části přišla řada na ukládání těla zemřelého do připravené hrobky, kterou nechala rodina nově vystavit. Tahle hrobka se nacházela přímo před domem a protože byla moderní, byl do ní udělaný otvor ze strany, kudy se tělo vsunulo dovnitř (loni jsme viděly náročné otevírání těžkého kamenného poklopu bambusovými tyčemi, což bylo mnohem zajímavější, ale úplně chápu, že si lidé tyto věci zjednodušují).

Věděla jsem, že v tuto chvíli budou všichni plakat. Ale ten nářek na mě tak zapůsobil, že jsem musela odejít kus dál. Bylo to hrozně intenzivní. Pán, který zemřel, už byl hodně starý a smrt jeho rodinu tolik nepřekvapila, ale samotné ukládání těla do hrobky je nejcitlivější chvílí celého pohřbu. Jedna žena to nezvládla a zkolabovala. Vnučka poslušně držela dědečkovu fotku a po tváři jí tekly obrovské slzy. Malí kluci si všechno fotili na telefon a popotahovali. Tenhle moment se nedá ani moc popsat, to musí člověk zažít sám. Je to opravdu něco hrozně silného.

Když už bylo tělo uvnitř, otvor se ihned zazdil a plac před domem se uvolnil pro porážku buvolů. Věděla jsem, že tohle bude ta nejhorší část, a tak jsem si radši stoupla bokem. Udělala jsem pár fotek hned ze začátku a pak se přesunula úplně dozadu, abych se na to nemusela dívat. Nemám to ráda. Ale respektuju to.

Loni na mě ale tolik ta porážka nezapůsobila. Letos to bylo hrozné. Buvol se musí podříznout na několikrát, protože pokud neumírá dlouho, přinese to muži, který má tuhle práci na starosti, neštěstí. Stejně tak se nesmí zasáhnout tlama, uši a nesmí odpadnout ani kousek masa z rány na krku. Buvol se brání, snaží se utéct. Občas se stalo, že všichni přihlížející museli rychle uskočit, aby do nich nevrazil. 

Nejvíc na mě ale zapůsobil rozhovor s místním misionářem, který se narodil jako muslim a v dospělosti konvertoval k protestantství. Jeho náplní je šířit víru mezi obyvatele, kteří ještě vyznávají onu animistickou víru marapu, ačkoli on sám dodržuje spoustu tradic a věří na kult uctívání předků. Byl hrozně milý a měl neuvěřitelnou energii.

Působil klidně a rozvážně, ačkoli se celou dobu usmíval a občas prohodil nějaký vtip. V hlavě mi zůstala hlavně jedna věta, kterou řekl, když se mě ptal na moje vyznání. Řekla jsem mu to tak, jak to je – že jsem konvertovala k islámu kvůli manželovi, ale vyrostla jsem v napůl ateistické a napůl křesťanské rodině, takže jsem byla pokřtěná. Usmál se takovým vlídným způsobem a prohodil, že není důležité, čemu člověk věří, ale pokud někdo ztratí víru v cokoli, pak ztratí sám sebe.

tradiční pohřeb, Sumba

No, téma pohřbů a víry na Sumbě je opravdu na samotný článek. Každopádně jsme se rozhodli vydat se dál na cestu, protože v této fázi (už pozdě odpoledne) zbývalo jen naporcovat maso a vše uklidit. Když jsme se dostali k autu, musela jsem se smát, protože nám na zaprášené sklo někdo namaloval tematický obrázek s nápisem RIP a několika kříži. Místní mají smysl pro humor za jakékoli situace…

Když jsme dorazili do města Waikabubak, rovnou jsme se ubytovali v hotelu plní zážitků si šli odpočinout. Protože další den nás čekalo několik návštěv tradičních vesnic a rozhovorů.

Pages: 1 2

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Já vím, další otravné vyskakovací okno... Ale jsem povinna vás upozornit, že tento web používá cookies. Jeho návštěvou souhlasíte s jejich využitím. Chci vědět víc.

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít