Sumba plná nečekaných dobrodružství

502

Na první část článku se můžete vrátit kliknutím zde.

Den sedmý – neuvěřitelná náhoda

Ráno jsme vyjeli do jedné z tradičních vesnic, aby si Martin mohl udělat nějaké hezké záběry. Krásných vesnic je tu spousta, ale bohužel mnoho z domů má dneska už plechové střechy, což kazí celkový dojem.

Ale měla jsem vyhlédnutou jednu, kam jsme před pár dny vzala holky. Byla zasazená v lese, ale s dobrou přístupovou cestou. Občas sem zavítá nějaký turista, ale je tu klid a místní jsou milí.

Původně jsem měla v plánu ještě jinou vesnici, ve které jsem byla v roce 2014 a která mě tenkrát naprosto uchvátila. Měla jsem tehdy místního průvodce a jeho dům, kde jsem bydlela, byl od toho místa jen kousek. Do vesnice jsme museli pěšky asi dva kilometry po malé lesní kamenité cestě. Bohužel průvodce mi nechtěl říct, jak se to místo jmenovalo a já jsem si to nezapsala.

Vzpomínala jsem na náčelníka, který byl neuvěřitelně milý a jeho usměvavou ženu. Ale co už, říkala jsem si, že nám prostě není dáno, abych se na to místo dostala znova. A to jsem jak blázen věnovala asi dvě hodiny času prohledáváním satelitní mapy, protože jsem si říkala, že přibližnou lokalitu znám, tak bych přece podle střech mohla to správné místo najít. Ale to samozřejmě nevyšlo. Když jsem zkusila uprosit toho místního průvodce, odkázal mě právě na tuhle vesnici, do které jsme s Martinem a Ivetou směřovali.

Jenže já v ní už před pár dny byla a věděla jsem, že to není ona. Říkala jsem si ale, že to nevadí, že je přece taky moc pěkná.

Když jsme tam dorazili, museli jsme “podplatit” vrátného, bez něhož se do tradičních vesnic většinou nedá dostat. Pak jsme usedli k náčelníkovi na terasu jeho domu. Vypadalo to tu dobře. Moc krásná vesnice, říkala jsem si. Když jsem se ale chvíli dívala na náčelníka, zdál se mi povědomý. Jako by z oka vypadl tomu, který žil v mé oblíbené vesnici. Ale napadlo mě, že jsem asi jen tak zmatená tím dlouhým pátráním po jejím názvu, že už si vymýšlím. Jenže i dům se mi zdál úplně stejný. Do té první vesnice jsem tenkrát šla proto, že jsem chtěla psát seminární práci na téma tradičního sumbského domu… takže jsem ho moc dobře znala.

No nedalo mi to a podívala jsem se do starých fotek v mobilu na onoho náčelníka. Když jsem fotku ukázala jemu a ostatním místním, byli hrozně nadšení. Byl to on! Vážně to byl on a tahle vesnice s elektřinou a asfaltkou byla ta, kterou jsem tak hledala. Neuvěřitelné… měla jsem z toho hroznou radost.

Vlastně ještě teď se musím usmívat. Pán si mě ještě taky trochu pamatoval, hned se ptal, jestli tu ještě studuju a jak se má onen místní průvodce, který mě tam kdysi přivedl. Někdo z vesnice mu o nás řekl a za malý okamžik přijel taky. Byl to zvláštní pocit… jak se ta místa mění. Tady to není vlivem turismu, ale prostě tím, že místní chtějí žít pohodlněji, čemuž se prostě nemůžeme divit. Trochu mě ale mrzí, že tohle místo ztratilo to své kouzlo, když sem musel člověk přijít lesem a cestou potkával muže, kteří káceli dřevo, a děti, které se šly dolů do větší vesnice do školy.

Náčelníkova žena už toho bohužel moc nevěděla. Je nemocná, ale vypadá pořád ještě dobře. Tento starý pár si mě tehdy získal na tolik, že mě paní málem rozplakala, když jsem ji uviděla znovu.

S náčelníkem jsme udělali rozhovor, což bylo velice zajímavé a přínosné. Potom jsme se vydali do jiné vesnice, která se jmenuje Tarung a nachází se na kopečku přímo v centru města Waikabubak. Dříve byla u turistů populární, ale několikrát vyhořela a už pro cizince není tolik zajímavá.

Nicméně tu žije jedna starší paní, která toho ví opravdu mnoho o víře marapu, a tak jsme ji s Martinem poprosili o rozhovor. Vykládala nám, jak se místní cítí ukřivdění, že si musejí vybrat jedno ze šesti oficiálně stanovených náboženství (z většiny Sumbánců jsou tak dneska protestanti nebo katolíci), a přitom je jim zakazováno mít tu původní víru, která tu byla od nepaměti.

Paní mluvila velice hezky a vím, že mám díky ní taky spoustu materiálu na článek. Pozvala mě na velké oslavy během “svatého měsíce” (listopad) a já jsem nadšeně přikývla, že pokud budu schopná, ráda sem zase zajedu.

Odpoledne jsme se zastavili u průvodce doma, abych pozdravila jeho ženu a poznala se s nejmladším synem. Když jsem uviděla malou provizorní “kliniku”, kterou jeho žena má u domu, přejel mi mráz po zádech, protože jsem si vzpomněla, jak mi tu ošetřovala spáleninu od výfuku, do které se mi dostala infekce. Jsem ráda, že letos mám Sumbu bez úrazu. 🙂

Poté už jsme přejeli do města Waitabula na západní části ostrova, kde jsme se ubytovali v hotelu a připravovali se na další den, kdy nás čekala návštěva bývalého starosty jedné z vesnic, který má dvanáct manželek.

Tento den byl neuvěřitelný a mám obrovskou radost, že jsem našla místo, o kterém jsem si myslela, že snad zmizelo z mapy. Indonésie je prostě neustále plná překvapení.

Den osmý – nejpočetnější rodina a další nečekané setkání

Tohle byl poslední den, který jsme celý trávily s Martinem. Potřeboval natočit ještě nějaké záběry, měl vytipovaného zajímavého člověka, který žije s dvanácti ženami. Problém byl, že jsme znali jen jeho jméno a věděli jsme, ve které oblasti bydlí. Naštěstí se mi podařilo zjistit, že jde o známou osobu a že o něm indonéská média v minulosti už pár článků napsala. Byl bývalým starostou ve vesnici Wainyapu a současným starostou jeden z jeho synů.

Vyrazili jsme tedy na cestu a po hodině a půl už jsem se ptala na místní policejní stanici, kde konkrétně tento člověk bydlí. V téhle části Sumby se necítím moc dobře. Většina obyvatel je přátelská, ale přesto je jihozápadní část ostrova známá jako oblast častých přepadení, vražd ze cti a dokonce tu místní stále ještě věří v černou magii a nebojí se ji použít. Na druhou stranu, jsou tu úchvatné tradiční vesnice a nádherné pláže. Myslím, že se tu dá cestovat bez problémů, když člověk ví, jak se chovat. Ale dveře u auta jsem si vždycky raději zamkla, když jsme jeli pomalu.

Na policejní stanici byli moc milí a přesně věděli, kam nás poslat. Ani to nezabralo tolik času a už jsme zastavovali přes domem onoho známého pána. Pozdravila jsem ho, představila mu Martina a zeptala se, jestli mu nebude vadit, když tu uděláme pár záběrů. Byl ochotný a vypadal, že mu i lichotí, když o něm přijde někdo něco natáčet.

Posadili jsme se na verandu a jedna z jeho žen nám přinesla kávu. Bylo tu hrozně moc lidí, a přitom to byla jen malá část rodiny. Tento muž má celkem 52 dětí a přes dvě stě vnoučat (a tuším tři pravnoučata). Je mu přes sedmdesát let. Vlastní ohromné pozemky a každá žena bydlí v jiném domě, které jsou všechny blízko sebe, takže to vypadá, jako by si vlastně vytvořil svou vlastní malou vesničku.

Povídání bylo zajímavé, i když bylo vidět, že už je na pozornost zvyklý. Na stěně u vchodu mu visela fotografie ze setkání s jakartským reportérem, který s ním před pár lety také dělal rozhovor.

Moc se mi líbila jedna z jeho snach, která byla nejen moc hezká a milá, ale taky to měla v hlavě srovnané podobným způsobem, jako já. Dřív pracovala na Bali a říkala, že se tady ve vesnici ohromně nudí. Chtěla by cestovat, mít dobrou práci a seznamovat se s lidmi z jiných částí Indonésie. Říkala, že děti zatím neplánují, protože na to budou mít ještě hodně času (byla stejně stará jako já). Dokonce mi chtěla věnovat ratanovou rohož, kterou vyrobila, ale převoz by byl složitý, tak z toho sešlo. Ale zapůsobila na mě ohromně a ráda ji ještě někdy potkám.

Když jsme dotočili, zastavili jsme se ještě do jedné tradiční vesnice, která se nachází u pláže Wainyapu. Bylo vidět, že sem turisté zavítají opravdu jen zřídka (poslední zápisek v návštěvní knize od cizinců byl pár týdnů starý a prý sem přijeli s místním průvodcem).

Taková místa mám ráda, takže jsme si tam udělali nějaké fotky, šli se projít na pláž, která byla krásná a bylo z ní vidět na vesnici, kde jsme minulý rok s Ivetou přespávaly. Hned jsem si vzpomněla na to, jak jsem se tam koupala s místními dětmi a naštvala jsme tím všechny ostatní, protože se báli, že nás tam sežere krokodýl. Lidé tu sice nabízeli nějaké výrobky, ale nebyli tak dotěrní jako v té vesnici z minulého roku, a já jsem tu měla docela dobrý pocit.

Rozloučili jsme se a vydali se zpět do Waitabuly. Cestou jsem měla v plánu zastavit ještě u jednoho fotogenického jezera, které trochu připomíná Pasih Uug na Nusa Penidě a patří k nejzajímavějším místům na ostrově. Bohužel cesta byla špatná a navigace v mobilu už začala být taky zmatená, takže nás to nakonec dovedlo úplně jinam, než jsme původně chtěli. Jenže problém byl, že při příjezdu na toto místo nás odchytil místní a chtěl, abychom zaplatili vstup. Řekl mi, že jsme opravdu správně u jezera a chtěl po nás ve třech lidech asi dvakrát vyšší částku než byla uvedená na internetu.

Vím, že se budu opakovat, ale vzhledem k povaze místních lidí jsme se prostě nehádali. Na Bali bych smlouvala o sto šest, ale tady je to prostě jiné. Jenže jak jsem se naštvala, když jsme zjistili, že nejsme u jezera, ale jen u nějakého pěkného útesu (který byl mimochodem taky vedený jako turistické místo, ale vzhledem ke špatné cestě sem asi nikdo nejezdí)!

Malé otravné děti nás začaly nahánět a ve mě se to vřelo. Tento ostrov miluju, ale příště už raději strávím víc času na východní části, kde jsou lidé opravdu upřímní a dobrosrdeční. Řekla jsem místním, co se stalo, ale oni na to ani nereagovali. Když jsme odjížděli, zastavili jsme auto u vjezdu, kde jsme předtím platili vstupné. Nevím proč, ale najednou se ve mě nashromáždila všechna ta energie a vztek a vybuchla jsem.

Měla jsem prostě pocit, že místním musím dát najevo, že se tohle nedělá. Protože když to přijmeme, budou se takhle chovat i k dalším turistům, kteří sem přijedou. Ten chlápek, který nám prodal neexistující lístky (respektive povolení ke vstupu), už tam samozřejmě nebyl.

Ostatním jsem řekla, že chci, aby se omluvil za to, že nám lhal o místě i o vstupném. Koukali na mě v klidu, trochu nechápavě. Mohla jsem tam mít monolog dlouhý možná pět minut, nevím. Ale měla jsem pocit, že jsem udělala něco málo pro výchovu místních v oblasti turismu (dělám si srandu, samozřejmě). Řekla jsem jim, že nechci zpátky peníze, ale že jen chci, aby si uvědomili, že takhle se k turistům chovat nemají, protože jinak jim sem nebudou jezdit.

Když jsem sedla zpátky do auta, bušilo mi srdce a radši jsem si hned podvědomě zamkla dveře. Těžko se to vysvětluje, ale prostě už vím, co si tu místní jsou někdy schopní dovolit (ne na turisty, mezi sebou), takže se mi nelíbí to pokoušet. Martin chtěl najít to správné místo s jezerem, jenže nebylo koho se zeptat, tak jsme nějakou dobu bloudili okolo a nakonec to vzdali, protože nějací místní nás posílali zase zpátky na původní místo, které nebylo to správné.

Večer jsme dorazili zpět do Waitabuly a hned se posadili do warungu na večeři. Martin už měl další den odlítat, a tak jsem přemýšlela, co bychom ještě mohli stihnout přidat do reportáže. Jak v Indonésii všechno kouzelně přichází samo, tak se se mnou dali do řeči dva chlápci, kteří ve warungu taky jedli. Rozhodla jsem se toho využít. Zeptala jsem se jich, jestli neznají nějaké místo, kde se prodává dobytek na porážky při tradičních pohřbech. Nejdřív sice tápali, ale nakonec řekli, že jedno takové místo znají. Jeden z chlápků se nabídl, že nás tam vezme ještě dnes večer, a dokonce, že to odřídí (nebylo to ani daleko), protože Iveta byla z celého dne unavená a chtěla si odpočinout. Byl totiž policajt, takže jsme mu auto bez problémů svěřili.

S prodejcem dobytka jsme se potkali jen na chvíli, protože už stejně byla tma, takže jsme se domluvili, že se za ním vrátíme další den, než bude Martin odlétat. V hotelu, když jsme se s naším ochotným policajtem chtěli rozloučit, stalo se zase něco úžasného.

Policista mi začal vyprávět, že se tu potkal s jednou Češkou před pár lety. Že se jmenovala Michelle (vyloženě české jméno…). Jen jsem ze slušnosti kývala hlavou, ale už jsem chtěla jít spát. Najednou si ale získal mou pozornost. Ta Češka totiž taky kdysi studovala na Bali na univerzitě a Sumbu milovala. Byla tu na festivalu pasola. Říkám si – kolik nás mladých studentek z ČR tu Sumbu tak miluje? To bych snad o té slečně věděla… a pokračoval: potkal se s ní právě na festivalu pasola a ona se s ním fotila, protože si chtěla půjčit jeho zbraň a ptala se, jestli je nabitá. Bylo to v roce 2014.

V tu chvíli mě napadla jen jedna otázka – byla tady ta Češka sama nebo s místním průvodcem? S průvodcem. Nejmenoval se Daniel? Jo, byl to Daniel.

Tak a bylo to. Prostě jsem neuvěřitelnou náhodou potkala chlápka, se kterým jsem se namátkově fotila o čtyři a půl roku dříve v jiné části ostrova! A on si to ještě pamatoval. Bylo to neuvěřitelné.

Miluju tyto náhody, a že jich v Indonésii je! Tak jsme se společně znova vyfotili, popovídali si u kávy a vyměnili si telefonní čísla. Šla jsem spát s pocitem, že ta Sumba je prostě opravdu celá magická.

Den devátý – návrat do Waingapu

Dopoledne jsem s Martinem ještě zaskočila udělat rozhovor s prodejcem dobytka, který nám vysvětlil, podle čeho se liší cena buvolů, což bylo velice zajímavé. Záleží totiž na délce rohů. Nejdražší kusy mohou stát v přepočtu až sto tisíc korun. Nakonec natočil Martin i mě, z čehož jsem byla pekelně nervózní, protože to byla moje premiéra.

Reportáž jsem ještě neviděla, ale pokud se v ní opravdu objevím, pak doufám, že budu působit profesionálně, protože jsem se tak v moment natáčení vůbec necítila (no jo, to jsem prostě celá já – stejně jako s přednáškami, vždycky se rozklepu, když mám mluvit k plnému sálu).

Potom už jsme ho odvezly na letiště a popřály mu šťastný let. S Ivetou jsme se pak bez stresu vrátily do Waingapu. Poslouchaly jsme českou hudbu a povídaly si. Do města jsme dorazily odpoledne, ubytovaly se v hotelu a večer vrátily auto. Bylo dost zaprášené a trochu poškrábané, ale tady po těch šílených cestách s tím člověk asi musí počítat. Naštěstí po nás jeho majitel nic nechtěl a já si oddychla (vím, jak na Bali prohlížejí důkladně každý škrábanec).

Posledních pár dní jsme strávily s mými místními kamarády. Vzpomínám si, jaká to byla náhoda, že jsem se loni dala do řeči s jedním Kanaďanem ve středním věku, který na Sumbu přiletěl stejným letadlem jako my. Já jsem si tenkrát říkala, že tu určitě nebude poprvé, už podle toho jak se na letišti choval a jak vypadal. Nakonec jsem se s ním spřátelila. Nebýt jeho, nevzal by mě na párty s místními, kteří se pak stali mými přáteli. Moc mě baví, jak je vlastně všechno v životě jedna velká náhoda.

Tento čas jsem si velice užila. Kamarád Akiang nás vzal na výlet na pláž, Carlos s Jemmym zase na místní pouť (dá-li se to tak nazvat) a také jsme se zúčastnily oslavy narozenin, která se konala u krále v domě, což byl sám o sobě nepopsatelný a nezapomenutelný zážitek.

Dostala jsem tam mimochodem nabídku k sňatku přímo od prince, který je jen o rok starší než já. Na to, že mě znal hodinu, se rozhodl vskutku rychle. 😀 Nabídl mi šest set buvolů jako věno a já jsem s “politováním” odmítla, že už jsem vdaná a bohužel se do královské rodiny přivdat nemůžu. Bylo to vtipné a s mými rodiči jsme si s toho dobrou chvilku dělali legraci. Ostatně, tohle jsou zážitky, které mají nevyčíslitelnou hodnotu a už se těším, až jednou budu vykládat svým vnoučatům o tom, jak ze mě mohla být sumbská princezna.

Jsem moc ráda, že letošní putování po mém nejmilovanějším ostrově bylo zase úplně jiné. Sumba má prostě své kouzlo. Tam je opravdu všechno možné. Je to úplně jiný svět s bohatou kulturou. Místní mají temperament v krvi, což je v některých oblastech hodně znát. Ale možná proto se sem tak ráda vracím.

A i když nejraději cestuju sama (tomu se nic nevyrovná!), tak tento styl cestování s někým, kdo by to sám nezvládl a zároveň nemá problém zaplatit za mě náklady, je taky skvělá varianta.