Saya suka Jakarta!

164

Ihned, jakmile jsme vyšli ven z jakartského letiště a ovál nás ten typický vlhký indonéský vzduch, jsem věděla, že jsem zpátky “doma” (jak napsal můj táta v komentáři pod minulým článkem). Není to domov v pravém slova smyslu, protože Česká republika je prostě mojí rodnou zemí a mám tam přítele, rodinu a kamarády, ale pokud bych si měla vybrat jinou zemi, ve které mám žít, tak by to byla určitě Indonésie.

Většina turistů Jakartu při cestě do souostroví vynechává, nebo si ji odbude během jednoho dne. Já jsem už loni (když jsem tu byla na šestitýdenní stáži na české ambasádě) prohlásila, že jsem tímto městem fascinovaná. A letos to můžu jedině potvrdit. 

Stále jsme ubytovaní v hotelu Aryaduta, ale dnešní den byl volný, protože se během něj sjížděli studenti, kteří dorazili na letiště. Takže hned ráno jsme šli na snídani (která je mimochodem hrazená, stejně jako oběd a večeře, a navíc formou švédských stolů) a já se pak vydala vstříc Jakartě. Ostatní tři Češi, se kterými jsem přiletěla, šli odpočívat, protože jsou z letu buď pořád ještě unavení, nebo nemocní. Já jsem měla štěstí, že jsem se probudila s docela dobrou náladou a bez větších zdravotních problémů. Ten časový posun je sice šílený (vstala jsem ve čtyři ráno a pak jsem měla problém znovu usnout), ale to se po pár dnech prostě samo spraví. Dopoledne jsem tedy na mapě našla českou ambasádu, která byla asi dvacet minut pěšky od hotelu, a vydala se na cestu. Nejhorší byl hned začátek, protože jsem musela přejít obrovskou čtyřproudovou silnici, na které je sice přechod, ale více méně nikdo nechápe jeho funkci. I když mě cestou otravovalo pár místních, kteří mi nabízeli taxi a ojek (taxi-motorka), na ambasádu jsem se dostala a celá šťastná zamávala skrz bránu na hlídače.

Byla jsem hrozně překvapená, že si mě pamatují z loňska. Hned mi otevřeli a usmívali se na mě. Bylo to prostě skvělé – moji tři milí řidiči, Ody, Ano a Suhedi mě nadšeně vítali, ale taky jsem se potkala i s ostatními zaměstnanci a trochu si posteskla, že tu nejsem znovu na stáži. Řidičům jsem přinesla jako dárek Kolonádu a slivovici, ale té se jako muslimové ani nedotkli (nebo spíš proto, že byli v pracovní době). Rovnou jsem si na ambasádě vyřídila registraci, abych mohla v říjnu volit. Zpět na hotel mě vezl jeden z řidičů (ten můj nejmilejší 🙂 ), Ody. Je to prostě hrozně fajn chlap, věčně se usmívá a umí moc dobře anglicky. Vezl mě na motorce, což bylo naprosto skvělé. Sama jsem ho o to prosila. Jel se mnou i po chodníku a dokonce i přes rozbité kanály. No, jízda na motorce Jakartou, to je prostě jeden z nejlepších zážitků. 🙂

Vrátila jsem se do hotelu akorát tak na oběd. Ten byl opět formou švédských stolů, a tak jsem si dala rýži, tofu, rybu v jakési ostré omáčce a ovoce. Hromadu ovoce. Po obědě jsme si chvilku odpočinuli a pak vyrazili do Kota Tua. O této staré části Jakarty už jsem psala ve dvou článcích na předchozím blogu – Jak jsem šla poprvé sama Jakartou a Co navštívit v Jakartě. Oba články si můžete přečíst v ebooku zdarma, který si můžete stáhnout zde. Myslím, že jsem se tam rozepsala docela hezky, takže si můžete počíst. Každopádně, tentokrát mám zase spoustu jiných zážitků… Jeli jsme původně ve čtyřech (naše skupinka z ČR) a rozhodli jsme se vyzkoušet vlak, protože autobusová zastávka byla daleko. Na vlakové nádraží jsme šli docela malou uličkou se spoustou krámků. Bylo toho tady tolik k vidění! Malé roztomilé děti, spousta nemocných koček a troubící motorky. No ideální. 🙂

Za jízdenku jsme zaplatili Rp. 2.000, což je necelých pět korun. Fungují zde kartičky, na které se nahraje jízdenka a pak se k vlaku vstupuje přes turnikety – jako v pražském metru. Vlak byl docela pohodlný, což mě překvapilo, protože loni jsem se mu vyhýbala a radši jezdila autobusem. Za chvíli jsme přijeli do Kota Tua. Po cestě jsme potkali dva kluky z Polska a jednoho z Rumunska. Jeden z Poláků umí dokonce česky. A tak jsme šli všichni společně. Přišli jsme skoro k přístavu, když nás odchytl nějaký Indonésan a nabídl se, že nás k němu dovede. Samozřejmě, že nedovedl. Jen jsem se bála, aby nechtěl z své služby zaplatit. Vedl nás vyloženě slumem a takovými těmi maličkými uličkami mezi domky. Chvíli jsem si i říkala, jestli on nás někde nezabije a neokrade. Všude byl děsný smrad a špína. V jednom úseku i po cestě tekla voda (nebo spíš močůvka, ale to si fakt nechci připustit). To by mi jindy asi tolik nevadilo, na druhou stranu to totiž bylo všechno super, jenže já si rozedrala puchýře, které se mi udělaly z žabek, takže se mi do rány dostala všechna ta voda a prach. I když jsem si to teď večer desinfikovala a zalepovala náplastí, stejně mám pocit, že mi ty nohy do rána upadnou.

Nakonec nás dovedl k malému přístavu, kde bylo zakotvených pár obyčejných malých loděk. Asi tedy špatně pochopil, co to vlastně chceme. Až na to, že se tam na nás sesypal houf dětí dožadujících se peněz (a taky až na jednoho starého pána, který vykonával svou potřebu – velkou potřebu – z loďky přímo do vody), to bylo taky fajn a jsem vlastně docela ráda, že si nás ten Indonésan odchytl. Ani totiž nic nechtěl, takže mě mile překvapil. Pak už jsme se unavení vydali vlakem zpět do hotelu, kde jsme se navečeřeli. Dala jsem si jen mie goreng ayam (smažené nudle s kuřecím masem) a meloun. Ale – mňam! Opět. 🙂 Potom jsme se ještě jeli taxíkem podívat do velkého nákupního centra, kde si kamarádka koupila nový kufr, protože ten její se po cestě rozbil. Po návratu jsme šli do vířivky, kde jsme potkali spoustu dalších studentů – z Polska, Maďarska, Litvy, a dalších států. Vypili jsme placatku slivovice, kterou jsem jen tak vhodila do placu (dědo, děkuju – všichni pěli samou chválu), k tomu si dali jeden vychlazený Bintang a šli spát. Zítra nás čeká náročný den a budeme muset vstávat už před sedmou.

Vidím, že tentokrát jsem se hodně rozepsala, ale doufám, že se najde někdo, kdo dočte článek až do konce. Jen bych to ukončila tím, že Jakartu mám opravdu ráda (saya suka Jakarta) a mrzí mě, že už z ní musíme odjíždět tak brzy. Chtěla bych tu být aspoň týden. Ještě jsem se nepotkala s dalším svým loňským kamarádem, Defidem. To mě moc mrzí, ale pořád ještě nemám v provozu indonéskou simkartu a na českou mi Defid neodpovídá (to nedělal ani loni). Tak snad za dva měsíce, až budou volby…