Z Bandungu na Bali stopem 3/3

V poslední části našeho stopování si můžete přečíst o cestě ze Semarangu do Denpasaru. V tuto dobu jsem si myslela, že nebudu schopná všechny zážitky ani zapsat. Už uplynul víc než měsíc a já mám stále pocit únavy, když nad tím jen přemýšlím. Takže tedy trochu čísel: asi 720 kilometrů, 32 hodin cesty, 40 hodin bez spánku a 7 dopravních prostředků.

Po dni cestování po Semarangu jsme seděli unavení v kosu mé kamarádky Míši, která ale odjela do Jakarty a nechala nám svůj pokoj k dispozici, a vůbec nic se nám nechtělo začít dělat. Museli jsme se skoro vzájemně přemlouvat, abychom si začali balit věci a vyrazili na cestu. Postel, ve které jsme se snažili načerpat na poslední chvíli co nejvíce sil, jsme opustili v jedenáct v noci a vydali se vstříc nočnímu městu. Nemám ráda, když musíme začínat se stopováním v centru, protože je téměř nemožné zastavit nějaké auto. Cesta pak hrozně dlouho trvá a, upřímně, je to taky trochu nuda, když se musí jít daleko pěšky. 

Šli jsme asi hodinu a rozhodli se zkusit štěstí na jalan tol, protože nám to přišlo jako nejjednodušší řešení. Ale problém je ten, že na dálnice je vstup chodcům zakázán a jediné místo, kde se dalo ptát řidičů, byla mýtná brána, protože všechny auta stály v malé koloně a čekaly, až přijdou na řadu. Hned po pěti minutách, kdy jsme se postavili k bráně, k nám přišel zaměstnanec správy dálnic. Za chvíli druhý, třetí a nakonec s námi stáli čtyři. Snažili se nám vysvětlit, že tady stopovat nesmíme a ihned máme odejít, ale my je prosili, aby nás tam nechali, protože jsme omezení časem, protože jsem měla za čtyřicet osm hodin vyzvednout na letišti turisty, kterým jsem měla dělat průvodce. 

Po nějaké době nás pozvali do jakési čekací haly, abychom si prý nejdřív odpočinuli, i přesto, že jsme o to neměli zájem. Greg byl moc unavený, a tak si chtěl na chvíli zdřímnout. Já začala být ale nervózní, protože jsem se ani necítila moc dobře. Snažila jsem se venku vyřešit s jinými zaměstnanci naši situaci a nakonec, po pár minutách, řekli, že nás odvezou pár kilometrů dál, až na konec jalan tol. A to jsem přitom jen chtěla, aby nás pustili k okýnku, kde se vybírá mýtné, abych se mohla ptát řidičů. Nejdřív tvrdí, že se tu stopovat nesmí a nakonec nás vezou sami… Potřebovali k tomu svolení šéfa, ale podle jejich úsměvů to pravděpodobně nebyl žádný problém. 

Vysadili nás asi po deseti kilometrech na benzínce a poradili nám, po jakých SPZkách se máme dívat. Popřáli nám hodně štěstí, dali nám na cestu zdarma vodu a odjeli. Po dvaceti minutách jsme nastoupili do pick-upu, který jel do Lemongan (asi padesát kilometrů od Surabaye, tudíž šest hodin). 

Zde už začala naše nejhorší část cesty, protože zatímco si Greg spokojeně spal (vždy jsem seděla uprostřed mezi spolujezdcem a řidičem, což není moc pohodlné místo), já jsem si neměla kam položit hlavu a začalo mi být ještě víc zle, protože jsem dlouho pořádně nespala. Na řidiče začala únava v půl čtvrté ráno doléhat taky a docela jsem se bála, že se s námi vybourá. Byla jsem opravdu ráda, když jsme vystoupili. Nakonec nás vysadil na benzínce ještě dřív, než jak jsme byli domluvení. 

Asi po hodině odpočinku už jsme opět pokračovali v cestě. Podařilo se nám chytit velký náklaďák, který měl namířeno až do Denpasaru. Zdálo se nám to skvělé, že bychom už jeli rovnou, bez přestupu. V autě seděli tři chlapy jako hora, pravděpodobně původem z Ambonu, kteří se neustále smáli. Později jsme se dozvěděli, že dorazí do Denpasaru až v úterý (o den později, než byl můj deadline), a tak jsme začali plánovat, že vystoupíme v přístavu a na trajektu z Jávy na Bali už si najdeme jiné auto. Ale po několika desítkách minut jsme změnili názor, protože jsme seděli v druhé řadě, neměli si kam dát nohy a bylo to tak nepohodlné, že se to asi v půl desáté ráno už skoro nedalo vydržet. Navíc jeli opravdu pomalu. 

V půl třetí odpoledne jsme se nechali vysadit v Pasuruan a na hodinu se posadili do Indomaretu, abychom dočerpali energii a doplnili tekutiny. Byla jsem na Grega už trochu naštvaná, přitom chudák za nic nemohl, ale prostě mi nebylo dobře a měla jsem pocit, že on tolik nespěchá. Tomu se prosím říká “cestovatelská ponorka”. 

Z Indomaretu jsme se vydali pěšky a asi po kilometru, kdy nás neustále pronásledoval nějaký Indonésan na kole a ptal se, kam se potřebujeme dostat, nám zastavil pár v osobním autě a zavezl nás až na benzínku do Probolingga. Tam jsme měli v plánu “zaútočit” na Pertaminu, kterou jsem měla jako velký sen (auto dodávající palivo na benzínky), ale zastavilo nám další auto, a tak jsme hned jeli dál. Už jsme byli moc vyčerpaní a já měla pocit, že se dřív zabijeme, než dojedeme na Bali.

Řidič nás v sedm večer, po pár hodinách jízdy, probudil a vysadil nás na autobusovém nádraží v Situbondu. Po dvou kilometrech chůze Greg zastavil pick-up a v půl deváté večer jsme zamířili konečně přímo do Banyuwangi. Už jsem se těšila, že brzy budeme v přístavu. Bylo hodně únavné sedět vždy hned vedle řidiče a povídat si s ním. Muž nám pak u přístavu ukázal náklaďák, který podle něj jel určitě na Bali, a ten nás neodmítl. 

Sedli jsme si s ním na kávu do warungu a po půl jedenácté v noci vjeli do přístavu. Zvládli jsme tak Jávu za dvacet čtyři hodin.

Na trajekt jsme čekali asi hodinu, protože byla doslovně zácpa a dostali jsme se asi až na čtvrtý. Řidič začal být docela unavený, ale to my taky. Měla jsem pocit, že musím usnout, jinak to další den s turisty nezvládnu. Ale nemohla jsem. Byla jsem moc přetažená. Svůj stres a zlost jsem si vylívala na chudáka Grega. Naštěstí jsme to překonali a na trajektu si trochu odpočinuli.

Řidič pak ale na balijských silnicích začal řezat zatáčky jako pominutý, navíc na něm bylo hodně vidět, že už toho má dost. Říkali jsme mu, ať raději zastaví a dá si chvíli pauzu, ale nechtěl. Opravdu jsem se s ním bála, a myslím, že Greg taky. 

Naštěstí (a pro nás i naneštěstí) se rozhodl vysadit nás dřív, v Tabananu a prospat se v autě. To pro nás nebylo moc výhodné, protože je hodně těžké stopovat na Bali – každý chce peníze. A tak jsme byli trochu naštvaní, že už nás od domova dělí jen několik kilometrů a musíme znovu mávat rukou u silnice. Samozřejmě nikdo nechtěl zastavit, a tak jsme ušli kus pěšky. Ale pak naštěstí jedno auto zareagovalo a mladý řidič se nás zeptal, kam chceme jet. Neměl vůbec žádný problém, ale později jsme zjistili, že to bylo asi tím, že pocházel z Kalimantanu. Balijci prostě moc vstřícní nejsou. Nejlepší zkušenost (nejen se stopováním, ale například i s přespáváním zdarma) máme s muslimy. 

Odvezl nás až k našemu gangu a rozloučil se. My už jen přešli pár posledních metrů a v sedm ráno padli úplně vyřízení do postele. 

Nebyl to špatný zážitek, ale bylo toho moc. Nic jsme z Jávy pořádně neviděli, jenže o tom tento výlet nebyl. Zkusili jsme si něco, co jen tak obyčejný turista nezažije, protože na to nemá čas. A tak si říkám, že jsem za tento výlet ráda. I za ty neshody a napjatou atmosféru. Bylo to fajn.