Gunung Agung

Vydali jsme se jako čtyřčlenná skupina – já, Greg, Mincho z Běloruska a Andrius z Litvy. Trochu jsem se bála, že jako jediná holka jim budu dělat problém a budu je brzdit. Ano, brzdila jsem je. Ale všichni se ke mně chovali moc mile a jsem jim za to vděčná, protože jinak bych se na to asi vykašlala. 

Nahoru se dá lézt ze dvou míst a od toho se odvíjí, jestli bude výlet drahý, nebo ne. Pokud se jde od chrámu Besakih, může to vyjít na pěknou částku, protože je to hodně turistické místo. My jsme se proto vydali do druhého místa, Pasar Agung, a měli to vlastně celé jen za nepatrný poplatek (a šli bez průvodce). 

Nejdříve jsme museli projít okolo chrámu a poté už se vydali po malé lesní stezce k vrcholu. Ten byl celou dobu před námi hezky vidět, což mi moc motivace nepřidávalo. Cestička byla po chvíli prudší a prudší, ale stále to nebylo nic hrozného. Když jsem nemohla, vzpomněla jsem si na Rinjani, na kterou jsem lezla před dvěma lety. To bylo větší peklo. 

Možná po třetině cesty jsme se dostali do části beze stromů, a tak začalo být trochu víc teplo, ale utíkalo nám to docela rychle a asi po třech hodinách jsme dosáhli našeho cíle. Ne vrcholu, k tomu nám zbývala ještě asi hodina, ale rozhodli jsme se tu přespat a na samotný top vylézt až na východ slunce. Obyčejně se z Pasar Agung začíná kolem druhé hodiny ráno a jde se bez přestávky až nahoru, ale my jsme vycházeli někdy kolem půl čtvrté odpoledne. Byla to ale naprostá hloupost a nedoporučuju to. I když jsme měli stan, chyběly nám spacáky a byla nám opravdu zima. Skoro jsme se nevyspali. Taky jsme byli asi jediní blázni, kteří se rozhodli tu přenocovat.

Výhled stál ale za to. Byl zrovna úplněk a na nebi zářily snad všechny hvězdy. To je něco, co z Denpasaru plného smogu neuvidíte. Pod námi svítila celá jižní část ostrova. 

Vstali jsme v pět ráno a vydali se zdolat vrchol. Už jsme i začali potkávat ostatní turisty, ale nebylo jich mnoho, jen pár světýlek kopírujících cestu. Tato část byla docela těžká, alespoň pro mně, protože ani s čelovkou nebylo nic pořádně vidět a museli jsme přelézat docela velké kameny. Ale na vrchol jsme se dostali bez problémů a užili si nádherný výhled na vycházející slunce nad Rinjani. Já a Andrius jsme se pak vydali rovnou dolů a Mincho s Gregem si ještě chtěli vylézt na opravdový vrchol (místo, kam turisté často nechodí, protože je špatně přístupné). Pak už jsme se vydali zpět do Denpasaru. Jednoduše a hezky řečeno – trek je to zajímavý, ale pokud bych měla volit mezi Agungem a Rinjani, jednoznačně volím Rinjani, protože to je třídenní výstup a mnohem hezčí. Nejde jen o to vystoupat nahoru, ale jedná se o takovou procházku (i když náročnou) po krásných pláních a kopcích.