Ostrov Sabu – opomíjený ráj lontarových palem

Obrovské mušle velikosti umyvadla naplněné blyštivými krystalky mořské soli, rozeseté po bílých plážích. Stovky lontarových palem, betelově červené úsměvy přátelských obyvatel, kohoutí zápasy a úchvatné ikaty rozvěšené před domy. Přesně takhle se dá popsat Sabu – opomenutý ostrov, na kterém není nic, ale zároveň také všechno.

Pár dní strávených na Rai Hawu, neboli v “Zemi Hawu”, jak ji ve svém lokálním jazyce místní obyvatelé nazývají, pro mě bylo jako výlet do minulosti. Ostrov se v poslední době snaží propagovat turistická místa a kulturu, ale cizince zde místní potkávají opravdu jen velice zřídka. A tím zřídka myslím spíš skoro nikdy.

Samotná cesta je cíl

Na ostrov se dá dostat trajektem nebo letecky. Já jsem zvolila třináctimístné vrtulové letadlo typu Caravan společnosti Susi Air, které propojuje Sabu s městy Waingapu na Sumbě, Ende na Floresu a Kupangem na Timoru. Cesta z Waingapu trvala přibližně čtyřicet minut a sama o sobě byla jedinečným zážitkem. Překvapilo mě, že piloti, kteří mají tyto lety na starosti, jsou převážně cizinci.

Létá se třikrát týdně. Sehnat letenku byla sice trochu výzva, protože se nedala koupit online a místa byla rychle vyprodaná, ale to byla součást dobrodružné cesty, a byla jsem za to ráda – protože čím složitější ta doprava je, tím méně turistů pak potkáte. Stejně tak bylo docela zajímavé, že u těchto typů letadel se pasažéři musejí nechat zvážit společně s odbaveným i příručním zavazadlem (což se mi naposledy poštěstilo před několika lety na jiných lokálních přeletech) a bezpečnostní pokyny odříkal zaměstnanec letiště jen velice stručně přímo na place před připraveným letadlem.

Tím, že se Caravan nedostane příliš vysoko, jsem si užila perfektní vyhlídkový let. A taky mě neuvěřitelně nadchlo, když jsem seděla přímo za piloty a mohla je tak sledovat při práci.

Seba jako vhodná základna

Na Sabu je vlastně jen jedno městečko. Nazývá se Seba a nachází se u něj také přístav, kam připlouvají lodě z Kupangu či Waingapu, a letiště. Celý ostrov je protkaný většími či menšími silnicemi. Aby člověk alespoň trochu Sabu procestoval, stačí mu k tomu skútr a dva celé dny. Navigace tu ovšem není zrovna spolehlivá a půjčení motorky či auta je také docela výzva.  

Já jsem měla štěstí, že mě hned na letišti vyzvedl příbuzný od mého skoro-strýčka ze Sumby. Většina mých známých na Východní Sumbě má totiž sabuánskou krev. Známosti jsou prostě něco úžasného a neuvěřitelně zjednodušují cestování. Stačí se zmínit před příbuzným z jiného ostrova a šup – už máte osobního průvodce zdarma. Základnu jsem tedy měla právě v Sebě. U přístavu přes den sedělo pár prodejců ryb a kolem bylo několik menších otevřených krámků se smíšeným zbožím. Ale jinak tam nebylo nic. Klid, prázdno. Připadala jsem si jako v nějaké malé zapadlé vesnici, kde to žije jen v létě, když přijíždějí chalupáři.

Večer se ale atmosféra změnila. Prodejci vyklidili stánky, obchůdky se zavřely a všichni se přesunuli na místní tržnici, kde se začala konat společná zábava. Lokální písničky a tance, spousta lidí v tradičním oblečení. Asi jsem měla štěstí, že jsem přijela zrovna měsíc před kulturním festivalem, který se letos uskutečnil poprvé a měl za úkol ostrov zpropagovat a nalákat turisty. Pokud se na trhu žádná zábava nekoná, zapínají muži obrovské repráky u domu, zpívají karaoke a popíjejí alkohol. Atmosféra v Sebě ve mně bezpochyby zůstane ještě hodně dlouho.

Temperament, tolerance, odpuštění 

Ačkoli jsem dorazila ze sousedního ostrova, nepřestane mě překvapovat, jak jsou lidé na Sumbě a Sabu odlišní. Sabuánci si mnohem více užívají hudbu, jsou otevřenější a tolerantnější vůči odlišným názorům, přesvědčení a tradicím. Lidé z této části Indonésie jsou ale všichni hodně temperamentní a umí si užívat život naplno. Ale když jsem si myslela, že lidé na Sumbě jsou králové v pití alkoholu, mýlila jsem se. Na Sabu se totiž pije ještě víc – vlastně každý den – a silnější pálenky, které téměř každého Sumbánce dostanou do kolen po první skleničce.

Lidé na Sabu jsou tak pohodoví, že se během chviličky přizpůsobíte a nebude se vám chtít odjet. Jedním z hlavních důvodů, proč si dokážou udržovat pozitivní náladu a být s každým kamarád, je přesvědčení, že co bylo, to bylo. Omluva se přijímá “polibkem nosů”, což je letmý dotyk nosů dvou lidí a setkáte se tam s ním častěji než u nás se stiskem ruky. Po takovém “polibku” se všechny křivdy promíjejí a už se k nim nikdo znovu nevrací. Je to něco úžasného a myslím si, že my bychom takovou tradici potřebovali taky (a hlavně bychom ji potřebovali zvládnout s upřímným přesvědčením). 

Sabuánci jsou považováni za největší odborníky přes kohouty a kohoutí zápasy. Taji ayam se zde konají na každém rohu a na rozdíl od Sumby či jiných ostrovů nejsou pokládány za něco nelegálního. Je to samozřejmě také dáno tím, jak je ostrov malý a všichni se tu znají. Místní muži mají o kohoutech a jejich péči takové znalosti, že o tomto tématu dokážou vykládat klidně i několik hodin.

Láska k Sabu prochází žaludkem

Jak už jsem zmínila, pití hraje ve společenském životě obyvatel Sabu poměrně velkou roli. V Indonésii je alkohol spíš slabší – ať už mluvíme o araku, moke, tuaku, bremu nebo jiných. Na Sabu se pálí sopi, které má okolo sedmdesáti procent alkoholu. Vyrábí se z cukrové palmy a půl litru stojí přibližně šestnáct korun.

Další věc, na kterou jsem se na Sabu těšila, byla wallapa / wollapa – rýžový prášek smíchaný s palmovým cukrem a zabalený v kukuřičném nebo palmovém listě.

Ostatně, palmový cukr je jedním z hlavních produktů na ostrově. Dalším takovým je mořská sůl, kterou většina místních ještě stále získává velice originálním způsobem. Mořskou vodu nalévají do obrovských mušlí (které mohou být až metr široké), které jsou jen tak rozmístěné po plážích. Když zbudou jen krystalky soli, místní je přesypou do pytlů a prodají na trhu.

Z jídla jsem celkově byla nadšená, protože Sabuánky nepoužívají jen chilli, ale dokážou si pohrát také s jiným kořením. Díky tom jídlo není tolik ostré, ale zato chuťově velmi pestré.

Objevování ostrova

Na pořádné prozkoumání zajímavých míst by tu člověk musel strávit mnohem více času než jen čtyři dny. A musel by mít vlastní silnou motorku, se kterou se dá dostat i na špatné cesty. Avšak i to málo, co jsem na Sabu viděla, mě přesvědčilo, že se na tento úchvatný ostrov ještě budu muset vrátit.

Na severu a východě je spousta nádherných prázdných pláží skvělých ke koupání, na jihu je jejich několik kamenitých s pěknými útesy a vyhlídkami. Celý ostrov je poměrně dost suchý a v kopcovitém vnitrozemí toho k vidění moc není – jen vyprahlá půda a palmy. Ne nadarmo se říká, že tak, jako je Lombok ostrovem tisíce mešit, je Sabu ostrovem lontarových palem. Kromě prasat, vodních buvolů, koňů a psů vyhledávajících stín pod vysokými lontarovými nebo kokosovými palmami vnitrozemí prostě nic moc zajímavého nenabízí. 

Místem, které se stalo ikonou ostrova, a na které se místní vláda snaží nalákat turisty, je Kelabba Madja neboli “indonéský Grand Canyon”. Na fotkách však vypadá lépe než ve skutečnosti. Pruhované skály se podle pozice slunce zbarvují do červena až hněda a bíla až světle modra. Je to tím, že Sabu je tvořeno převážně červenou půdou (jako například i Austrálie) a vápencovými skálami. Místní věří, že na tomto místě sídlí bohové, kterým se říká maja. Lidé sem občas přinášejí oběti a prosí bohy za ochranu.

Problém však je, že o ostrově není ještě dostatek informací a Sabuánci sami ani necestují. Už hodinová cesta na motorce je pro ně neuvěřitelná a zbytečná cesta. V Google mapách ještě spousta míst na Sabu není zaznamenána. A tak člověku prostě nezbývá nic jiného, než vyrazit a pohybovat se stylem “pokus-omyl”.

Dalším lákadlem jsou bezpochyby také tradiční vesnice, ve kterých jsou cizinci vítáni. Kultura na Sabu je velice zajímavá, místní ženy tvoří nádherné ikaty – tkané látky. Žvýkají betelový oříšek a není nic obtížného dostat se do míst, kde si budete připadat, jako by se zastavil čas. Povídání o kultuře by však vydalo na samostatný článek, a tak si toto téma raději ponechám zase na někdy příště.