Jak se žije na Bali, 1. část: Ubytování, jídlo a doprava

20

Napsala jsem už mnoho článků o cestování po Indonésii, o svých zkušenostech, o zvycích, jídle… Také jsem psala o tom, jaké to je v Indonésii studovat. Ale ještě jsem se pořádně nikdy nerozepsala o tak základním tématu, jako je samotný život na Bali. Článek je rozdělen na čtyři části.

Ti, kteří se na Bali chystají na delší dobu, můžou najít na internetu různé zkušenosti a názory. Většina z bule (bělochů) tu žije pořád v jakémsi evropském stylu. V takovém případě vám do začátku stačí stránka facebooková skupina Češi a Slováci na Bali. Já jsem se však rozhodla napsat tento článek spíš pro ty z vás, kteří by chtěli taky trochu proniknout do místní kultury, vyhnout se davům turistů a utratit pokud možno co nejméně peněz.

Po pravdě mě k tomu nakopl jeden článek, ve kterém se jakési slečny žijící tu jen pár měsíců snažily prezentovat jako průvodkyně a rozepisovaly se o životě na ostrově. Nechce se mi na něj ani odkazovat, protože taková “kvalita” si bohužel podle mě ani reklamu nezaslouží. Slečny zde chtěly žít delší dobu, ale chovaly se jako turistky, které přijely na dva týdny. O ostrově nic pořádně nevěděly, jejich rozpočet vyšel neuvěřitelně draho a v mnoha ohledech psaly naprosté hlouposti. Samozřejmě je každého věc, jakým stylem chce žít, ale přišlo mi trochu líto, že je možné dostat na internetu spoustu informací o tomto “rádoby turistickém” způsobu života, zatímco základní informace pro studenty nebo lidi dobrodružnější povahy téměř chybí.

Ráj na Zemi? 

Tento hinduistický ostrov zná pravděpodobně podle jména každý. A mnoho lidí si v prvním okamžiku ani neuvědomí, že Bali není samostatný stát, ale ostrov, který se stal díky Holanďanům součástí indonéského souostroví, tedy státu Indonésie. Ačkoli cestovky lákají na pestrobarevný hinduismus, balijské vepřové hody a tradice, je důležité si uvědomit, že lidi po své zemi migrují sem a tam, podle jejich svobodné vůle. A tak už dneska Bali není pouze tím “rájem na Zemi, kde hinduisté nosí obětiny do chrámu a ženy chodí do půl těla nahé”, ale také tu žije mnoho křesťanů, muslimů a hlavně – hrozně moc bule. Kultura se tu docela dost mísí a nesmíte věřit všemu, co ukazují dokumentární filmy nebo časopisy. Ženy se začaly během minulého století oblékat evropsky a vlastně celkově když přijedete do turistických oblastí, budete se cítit skoro jako doma. 

Bali je jednoduše prezentováno jako ostrov, kde se zamilujete do zelené barvy, kde si užijete překrásné moře a pláže, a kde díky místní čisté kultuře proniknete do hloubi sebe sama. Takže stručně – zelená příroda je v Indonésii všude, nejkrásnější rýžová pole jsou kromě Bali také na jižním či středním Sulawesi, překrásné moře uvidíte na Togianských ostrovech, severní Sumatře, jižním pobřeží Jávy, Lomboku, Nusa Penidě, Floresu… všude, pláže vhodné na koupání jsou lepší na Lomboku (vzhledem k možnosti nošení bikin, přístupu do vody a pohodlnosti), oproti tomu v Kutě na Bali se budete cítit jako v hezčím Chorvatsku (dostačující, ale neuspokojující); čistá kultura už tu díky turismu poněkud vymizela, ale hodné lidi najdete v každém koutu Indonésie. 

Tím chci říct, že i když si myslím, že pro turisty je Bali vhodnou destinací, pokud nejste v cestování úplní začátečníci a nemáte problémy s jazyky, projeďte si raději jiný z těch čtrnácti tisíc ostrovů – budete mít stejnou krásu a větší soukromí. Pokud zde chcete žít, je to docela dobrá volba. Alespoň pro začátek je tento ostrov na rozkoukání ideální.

Co čekat po příjezdu?

Berme to ale tak, že už jste se tedy rozhodli, že vaší destinací bude právě Bali. Je to dobré rozhodnutí, protože máte skvělé výchozí místo pro cestování na ostatní ostrovy, a také v okolí svého bydliště seženete všechno, co potřebujete – od piva až po bikiny. Hned, jak vyjdete z letiště, se pravděpodobně zpotíte, protože v nížinách se průměrná denní teplota pohybuje okolo 31°C. Ale nezapomeňte si přibalit i dlouhé kalhoty a bundu, protože naopak v horách je v noci běžně kolem 25°C. Ano, zní to vtipně, že si bereme při takové teplotě bundu, ale když si zvyknete na třicítky a vlhko, ten rozdíl je pak opravdu znát.

Budete si muset rychle zvyknout na naprosto odlišnou povahu místních obyvatel, kteří jsou ve všem mnohem pomalejší než my, mají na všechno spoustu času a nestresují se. Je to náhodou skvělé a pokud od nich tento způsob myšlení pochytíte, bude se vám mnohem lépe žít. Z toho vyplývá – nestresujte, pokud někdo nepřijede včas, neberte jejich slovo moc vážně a hlavně na ně nekřičte, protože to stejně budou chápat tak, že škodíte sami sobě.

V Indonésii jsou dvě roční období – sucha a deště. Bali leží pod rovníkem a kromě vnitrozemí, kde se shlukují dešťové mraky, vás nebudou čekat nějaké šílené neustávající deště, které znáte z filmů o válce ve Vietnamu. V období dešťů sice prší, ale někdy i přestane, a navíc je pořád teplo. O musim hujan si více můžete přečíst v těchto článcích:
O osmdesátiprocentní vlhkosti a depresivních dnech
A tak nám začalo období dešťů
30 věcí, podle kterých poznáte období dešťů

Určitě je důležité si i uvědomit, že v Indonésii je nejen časový posun oproti ČR, ale navíc jsou tu i v rámci souostroví tři časové pásma. Letní a zimní čas se tu logicky nerozlišuje. Jenže ono je to tu s tím vnímáním času úplně jiné než u nás. V indonéštině existuje výraz jam karet, což v překladu znamená “gumový čas”. Je to slovní spojení, které vás omluví v případě, že někam přijdete pozdě. Asi byla zácpa, pršelo… Důvodů je spousta a naštěstí se tu tak nějak všechny tolerují.

Ubytování

Pro prvních pár dní můžete zvolit buď hotel (je tu opravdu velký výběr od levných homestay až po luxusní resorty), nebo tu dobře funguje Couchsurfing. Můžete si i pronajmout takzvaný kos (neboli kost či kos-kosan), což je jeden pokoj většinou ve větším domě nebo shluku více pokojíků, kde v těch levnějších máte společnou kuchyňku. Levněji pořídíte v Denpasaru, dráž pak v lokalitách u moře. Toto řešení je podle mě nejlepší, protože člověk se může dost spálit, pokud si hledá něco dlouhodobého už z Čech. No a strávit celý první měsíc v hotelu, to taky není nic moc. 

Já jsem nejdřív bydlela v hezkém prostorném domě v centru Denpasaru, který nám pronajímal náš soused. Byl to docela evropský styl, a tak (až na ty šváby v koupelně) se nám žilo pohodlně. Nájem se tu většinou platí ročně (dá se někdy uprosit na půlroční intervaly) a potom se už jen doplácí energie. Za ty jsme ve velkém domě v šesti lidech platili asi pět set korun měsíčně na osobu. Pokud bychom platili měsíčně, na tak nízkou částku se nedostaneme ani omylem. 

Hezky se bydlí třeba na poloostrově Bukit. Pokud máte rádi pláže, je to tam ideální. Mě se to moc nelíbilo – všude daleko (kromě těch pláží) a hrozné sucho. Je tam ale spousta malých dvoupokojových nebo jednopokojových domků k pronájmu. 

Myslím si, že nemá cenu přespávat dlouhodobě po hotelech. Bali je docela malý ostrov a během jednoho dne se na motorce v pohodě dostanete z jihu na sever. Když se navíc naučíte trochu indonésky, každý vám pak bude nabízet přespání zdarma. Jen pozor na vši – to je takový milý suvenýr, který si neradi od místních odvezete.

Průměrný kos v Denpasaru vás vyjde asi na dva tisíce korun měsíčně. Kos je super, protože platíte každý nájem zvlášť a většinou ani nemáte s majitelem žádnou smlouvu, a tak můžete odejít kdykoli. Doma budete mít pravděpodobně jen studenou vodu a pravděpodobně i klasický záchod. Turecký se na Bali vyskytuje asi jen v těch nejlevnějších kosech.

Dobroty a stravování

Indonésané milují ostré. Chilli papričky jsou základem tzv. sambal, což je pálivá omáčka často obsahující rajčata, česnek, šalotku a terasi (krevetovo-rybí pasta). Stravovat se budete většinou ve warungu, což je malá pouliční restaurace (v různých kvalitách) všude možně. Najíte se za pár korun (například porce nasi goreng, smažené rýže, okolo dvaceti až pětadvaceti korun) a navíc si moc pochutnáte. Oproti tomu v restauracích nic moc. Jedině, pokud si dáte nějaké evropské jídlo. Ve warungu najdete poctivou indonéskou kuchyni ze všech koutů souostroví, na stolku vám bude k dispozici zmiňovaný sambal a další dochucovadla (zpravidla slaná a sladká sojová omáčka a někdy třeba i kečup, kterému se tu říká saos tomat). 

Nůž se tu nepoužívá, pouze lžička a vidlička. Jí se pravou rukou, protože levá je nečistá. Není slušné smrkat. Je úplně normální jíst rukou. Ale pozor, základem většiny jídel je rýže, protože tady se jí rýže alespoň třikrát denně. Indonésan, který si nedá rýži, se necítí sytý. 

Nejčastějším jídlem je asi smažená rýže a smažené nudle (mie goreng). Můžete je mít s masem, se zeleninou, s vajíčkem… nebo všechno dohromady. U pláže dostanete i mořské plody. Já osobně vždycky v Čechách po návratu z Bali postrádám tu dostupnost teplého jídla. Všude na ulicích, každých pár metrů, narazíte na někoho, kdo prodává něco k snědku. Levně, chutně a rychle. A nemluvíme o žádných občerstveních typu KFC. Vozítkům na ulici, které prodávají jeden druh jídla, se říká kaki lima a najíte se tu kolikrát i do dvaceti korun.

Balijci milují vepřové. Kromě speciality babi guling si téměř všude můžete dát nějakou vepřovou polévku nebo špíz (sate). I tak je tu ale mnoho warungů, které vlastní muslimové, a tam si zase můžete dát výborné hovězí. Javánské warungy jsou i mnohem levnější. Poznáte je podle označení warung jawa nebo warung muslim. Nebo warung tegal. O warunzích více zde.

Na snídani v hotelu dostanete banánovou palačinku a kávu nebo čaj. Doma si pravděpodobně budete chodit na trh a nebo pít čerstvé džusy (pokud nemáte moc peněz), nebo chodit do restaurací a kaváren (pokud pořád porovnáváte české a indonéské ceny).

Dobroty jako kopečkovou zmrzlinu, dobré zákusky, pizzu či koktejly seženete v turistických oblastech a majitelem podniku bude pravděpodobně cizinec. Je lepší si za takové věci připlatit, Indonésané jsou šikovní na vlastní kuchyni, ale jinak žádná sláva.

Bude se vám asi líbit i to, že se tu nedávají dýška. Ušetříte! V restauracích si účtují patnáctiprocentní daň (ta by měla být i v každém warungu, ale nikdo to neřeší) a někdy ještě pět procent za servis. Jejich servis však kolikrát nestojí ani za rupii navíc. Často zapomínají přinést objednané jídlo nebo jim to dlouho trvá. Ale usmívají se, a to stačí.

Doprava

Jezdí se tu vlevo. A na silnici vládne chaos. Většina obyvatel jezdí na motorkách, protože je to levnější a rychlejší varianta. I když někdo odjíždí na Bali s pocitem, že skútr nechce nikdy nikdy nikdy začít řídit, po měsíci už ho má před domem. Oproti Jávě, kde je skvělá a víceméně spolehlivá síť autobusové a vlakové dopravy, to totiž na Bali vypadá úplně jinak. Angkot nebo bemo (městská doprava) tu totiž najdete jen velice těžko. Autobusy taky nefungují moc dobře. Prostě každý spoléhá na motorku.

Chodit pěšky nikoho v tom horku a smogu nebaví, navíc když skoro nikde ve městě nejsou chodníky. Můžete to řešit i aplikacemi jako je Gojek nebo Grab a Uber, ale komu by se chtělo každý den utrácet. Motorky se bát nemusíte, po pár dnech se rozjezdíte. Skútr se zde většinou kupuje (ale pokud ho koupí běloch, většinou ho zvládnou hravě ošidit) nebo pronajímá. Denní pronájmy v turistických oblastech se pohybují okolo sto korun na den, ale dlouhodobé (vyplatí se smlouvat) třeba okolo patnácti stovek na měsíc. Máte v tom kompletní servis a nemusíte nic řešit.

Indonésie je pravděpodobně synonymem slova ÚPLATEK. A na Bali je to přímo ukázkové. Jakmile jede na motorce běloch, hned se ho snaží zastavit policista a dát mu “nějakou” pokutu. Vyplatí se mít mezinárodní řidičák, ale občas to budou zkoušet i tak. A tak každý chytrý bule žijící na Bali má pravděpodobně aspoň jednoho místního kamaráda, který pracuje u policie, nebo tam má alespoň nějakého příbuzného. Pak stačí jen zvednout telefon a není potřeba dávat žádné úplatky.

Všude se troubí. A neznamená to, že by se všichni chtěli vzájemně poslat do háje. Naopak se tím jen varují a upozorňují na sebe. Je to skvělý systém. Přechází se většinou mimo přechody a stačí jen natáhnout ruku vedle sebe směrem k řidiči, aby věděl, že jdete. A zastaví. Podobné je to i se semafory. To, že máte zelenou, ještě neznamená, že můžete jet. A naopak. Místní mají všechno v malíčku, a tak je člověk musí během cesty sledovat a chovat se tak jako oni.

Benzín je tu levný, litr stojí asi patnáct korun. Tankuje se na klasických benzínkách, ale nikdo nemá strach ze situace, kdy palivo dojde. Protože všude stojí stánky, ve kterých se prodává benzín v lahvích (často však ředěný). Člověk se tu tak nějak o nic nemusí moc starat.

Až na víza. Ale o tom příště.

ČTĚTE DÁL:

Jak se žije na Bali, 2. část: Jazyk, lidé a cestování
Jak se žije na Bali, 3. část: Práce, studium a víza
Jak se žije na Bali, 4. část: Zábava, alkohol a kultura