Suwałki a okolí – poslední zastávka před Litvou a svět jezer i větrných elektráren

259

O polském městečku Suwałki, velkém asi jako polovina Plzně, toho na českém internetu k nalezení mnoho není. Lonely Planet označuje okolí města za oblast výjimečné přírodní krásy s rozlehlými nedotčenými lesy, členitou krajinou a hlubokými údolími. Hezký popis, že? Navíc s polohou jen pár desítek kilometrů od hranic a nesčetným počtem jezer – to byla další fakta, která ve mně vzbudila zájem. A musím přiznat, že tam bylo opravdu hezky.

Do Suwałk jsem se vydala v říjnu během svého šestnáctidenního výletu, kdy jsem byla navštívit Grega, mou spřízněnou duši a nejlepšího spolucestovatele v Indonésii. Nejdříve jsme strávili pět dní v Krakově, poté pět dní v Suwałkách a nakonec šest dní ve Varšavě. Počasí nám přálo jen během první části, a tak na mě čekalo mrazivo. Suwałki se totiž nacházejí na severovýchodě Polska, asi třicet kilometrů od hranic s Litvou, a navíc je to největrnější část země, a tak není divu, že tu foukal vlezle studený vítr a oproti Krakovu, kde jsem si během dne i sundala kabát, to byl opravdu znatelný rozdíl. Naštěstí jsme mohli jezdit autem, protože tu žijí Gregovi rodiče. 

Samotné město není ničím výjimečné, snad až na to, že jsem byla překvapené, jak krásně upravené je centrum a park a taky tu najdete krásný kostel, který na mě udělal dojem především proto, že jsme k němu dorazili během západu slunce, takže jeho bílá fasáda vynikla v oranžovo modré obloze. Jde o kościół Najświętszego Serca Pana Jezusa (Kostel Nejsvětějšího srdce Páně). Je sto sedmdesát let starý a i když byl původně zbudován jako protestantský, v roce 1923 se z něj stal katolický. Kdyby vám byl jeden málo, co by okem dohlédl stojí kostel sv. Alexandra, který je větší a majestátnější a moji pozornost okamžitě upoutalo šest vysokých bílých dórských sloupů u vstupu. Můžete se vydat i do malého regionálního muzea, ale tam jsem nebyla a nedokážu ho posoudit. Líbilo se mi i vlakové nádraží, kde mi Greg pořídil fotku s lokomotivou a já až potom pochopila, že to vlastně udělal kvůli nápisu České dráhy, který se na lokomotivě hrdě leskl. 🙂 

Město leží v chráněné krajinné oblasti, která se nazývá Suwalski Park Krajobrazowy. Tato oblast byla vytyčena v roce 1976 a má rozlohu přes šedesát kilometrů čtverečních. Nachází se zde tři přírodní rezervace. My jsme se vydali obhlédnout větrnou elektrárnu a poté jsme vyjeli do okolí. Za pozornost stoprocentně stojí mosty u obce Stańczyki, které tu byly postaveny v minulém století italskými architekty. Dříve na nich ležely koleje, ale dnes už je tam neuvidíte. Měly být důležité pro Němce, jenže nakonec byla používaná jen jedna kolej. Stavbu druhé totiž přerušila první světová válka. Každopádně jde o úžasné místo a já bych tam mohla strávit snad celý den (kdyby jen nebyla taková zima!). Mosty jsou skoro čtyřicet metrů vysoké, pod nimi teče malá říčka a pokud se po nich projdete, budete se rozplývat nad panorámou, která se z jejich výšky nabízí.

Dále jsme se zajeli podívat k ledovcovému jezeru Wigry, které je největší v celém suwałském pojezeří a má rozlohu 2 170 hektarů. Z jeho břehu je vidět bývalý klášter, ve kterém v roce 1999 pobýval Jan Pavel II. Klášter má růžovou fasádu a je možnost jít se podívat dovnitř, jen už jsem v tu chvíli byla tak “překostelovaná a překlášterovaná”, že už jsem vlastně na žádný další světský interiér neměla náladu.

Velikým zážitkem pro mě byla zastávka u polsko-litevsko-ruských hranic. Greg mi to přichystal jako překvapení, a tak jsem vůbec nevěděla, že stojím na ruském území, dokud mi to neřekl. Až pak jsem si přečetla nápis na kameni a on dodal, že už znova nemám do Ruska vstupovat, protože není v Evropské unii, čímž bez pasu porušuju zákony. Tenkrát mi došlo, že je to vlastně poprvé, kdy vidím skutečnou hranici (já vím, jsem totiž generace zvyklá žít v Schengenu). No, nedalo se nic dělat, a tak jsme se alespoň byli projít v litevském lese. 

Zajeli jsme se také podívat do Sejn, což je malé městečko, ve kterém tvoří většinu obyvatel Litevci. Najdete tu kostel sv. Marie, ve kterém probíhají bohoslužby v litevštině. Několik kilometrů od tam se nachází Punsk a kousek za ním maličký skanzen zobrazující litevský statek. Tam jsme se taky parádně najedli, protože jsem vyzkoušela kartacze (neboli cepelíny), což je regionální jídlo v tomto koutě Polska (a hlavně v Litvě). Je to vlastně takový lepkavější dlouho vařený bramborový knedlík plněný mletým masem. Ale velice dobrý!

Ještě je toho víc, co jsem za těch pět dní stihla vidět, ale už není na nic dalšího prostor. Ještě jsme si například vylezli na kopec (Góra Cisowa), ze kterého byl pěkný výhled, zastavili se ještě na dalším jezeře (ještě aby ne, když jich tu je dvě stě!), strávili jsme večer popíjením slivovice a żubrówky a poměřovali, která pálenka je lepší. 

Tento výlet byl jednoduše úžasný a musím říct, že jsem vděčná za to, jak jsem mohla Polsko poznat. Myslím tím to, jak se mě Greg i jeho rodiče ujali  (naučila jsem se pár zajímavých receptů, za to jim naopak uvařila knedlo vepřo zelo, zašli jsme si na bowling i k jeho sestřence a jejímu čerstvě narozenému miminku a snažila jsem se naposlouchat ze všech stran polštinu, která se mi tak moc líbí), a že jsem si nepřipadala jako obyčejný turista. Myslím, že takové cestování hned nabývá úplně jiný rozměr, a už se těším, až tam přijedu znova. Ještě je tam pár věcí, které jsem nestihla, takže důvod je tam znova. 🙂 Pokud tam někdy budete mít cestu, zkuste se alespoň na některém z vypsaných míst zastavit. Stojí to za to.

CELÉ ALBUM FOTEK ZDE