Nikolas Opožděně přidávám článek z našeho výletu do Malangu na Jávě. Zapomněla jsem si tam svůj zápisník a byla tak odkázaná na naše tamější kamarády, až budou mít cestu na Bali a přivezou mi ho.
Ve čtvrtek, 19.9., jsme se hned po škole sbalili a vyrazili na motorkách do přístavu Gilimanuk, odkud jsme chtěli přejet na ostrov Jáva. Problémy ale nastaly hned za Denpasarem, protože Gregova motorka (na které jel společně s Luckou) nechtěla vůbec jet. Několikrát jsme kvůli tomu zastavovali a už jsme i přestávali doufat, že někam vůbec dojedeme.
V servisu Gregovi řekli, že everything is ok, takže o to byla tahle situace horší. Nakonec Greg zjistil, že se to zlepší, pokud má víc než polovinu nádrže plnou. Jeli jsme tedy dál a zastavovali téměř na každé benzínce.
Přes západní část Bali vede nová obrovská silnice, která lemuje pobřeží z jedné strany a rýžová políčka s výhledem na hory ze strany druhé. Je to pastva pro oči, i když pohled trochu kazí těch tisíce kamionů, které tudy projíždějí. Je to docela nebezpečné, protože všichni předjíždějí jako naprostí blázni. Naštěstí jsem nemusela řídit, protože jsem jela na motorce společně s Bobem, který se řízení ujal velice rád. Během cesty se setmělo, a tak jsme viděli i západ slunce.
Pak jsme ale píchli zadní kolo, a to navíc úplně uprostřed ničeho. Pár minut jsme jen tak stáli a přemýšleli, co budeme dělat dál, ale jako zázrakem jsme po padesáti metrech tlačení objevili malý motoservis. Tam nám za 40 000 rupií kolo opravili a mohli jsme jet dál. Byla to šílená cesta, celkem jsme ujeli asi 120 kilometrů.Do přístavu jsme přijeli asi v deset hodin večer, nechali jsme tam motorky a po hodině na trajektu stanuli na javánské půdě. Byla jsem překvapená, jak jsou k sobě tyto dva ostrovy blízko.
Na Jávě jsme se pokoušeli stopovat, ale každý po nás chtěl peníze. Tak jsme to vzdali a usmlouvali autobus, který jel až přímo do Malangu, což byla výhoda, protože toto cílové město bylo asi tři sta kilometrů daleko. Cesta trvala asi šest hodin a vedla přes Surabayu (severní pobřeží ostrova). Celkově jsme tedy z Denpasaru do Malangu cestovali čtrnáct hodin. Do domu našeho maďarského přítele jsme se dostali angkotem (malý mikrobus, který funguje jako veřejná doprava). Jmenuje se Zoli. Byl tu na Darmasiswa programu loni a už se tady rozhodl zůstat.
Spali jsme snad jen dvě hodiny. Po tomto krátkém odpočinku jsme vstali a čekali na několik dalších studentů, kteří měli přijet z města Yogyakarta, abychom mohli společně podniknout nějaký výlet. Nakonec se to čekání protáhlo (to není nic zvláštního, mám pocit, že tu čekáme neustále) a nachystaní jsme byli až ve tři odpoledne, takže už jsme se nikam nedostali.
Vyjeli jsme směr Blitar, což je město dvě hodiny cesty od Malangu. Konalse tu fullmoon festival. Po pár kilometrech jsme ale s Bobem píchli kolo na půjčené motorce (zase), a tak jsme se zdrželi v servisu. Do Blitaru jsme přijeli až po západu slunce. Bylo to tu jako u nás na pouti – spousta stánků s jídlem a oblečením. Chvilku jsem si říkala, jak by bylo skvělé koupit si tu turecký med, klobásu s křenem nebo točené pivo.
Dostali jsme prominentní místa hned před pódiem, protože Zoli spolu ještě s další Maďarkou a Američanem tu měl vystupovat. Bylo to tu nádherné – velké pódium s plátnem, za ním malý osvícený chrám a na obloze měsíc v úplňku. Škoda, že to můj foťák nezvládl vyfotit. Střídalo se tu mnoho tanečních skupin z Jávy i Bali. Nakonec vystoupil Zoli s přáteli a zazpívali společně asi tři maďarsko-indonéské/javánské písně. Sklidili parádní potlesk.
Po nich už vystoupila jen jedna skupina, která ale předvedla dokonalý závěr večera. Bylo to představení o pádu nadvlády Holanďanů (možná ani ne, ale ve mě to budilo tento pocit) a bylo to neuvěřitelně nacionální, s úžasnou důraznou hudbou a akcí. Po skončení jsem měla pocit, že jsem hrozně ráda v této zemi a že jsem na ni patřičně hrdá. 🙂 Spát jsme pak jeli do centra Blitaru, což jsme měli opět zadarmo, protože to byl dům nějakého Zoliho známého.
Další den, sobota, byl naprosto zabitý. Myslím si, že není dobré cestovat ve velké skupině, protože pak se na někoho neustále čeká, je jednodušší se ztratit a všechno dlouho trvá. A nás cestovalo asi čtrnáct. Chtěli jsme vstát brzy a jet na gunung Kawi, potom na vodopády a večer na gunung Bromo.
Nakonec (po probuzení v půl jedenácté) jsme většinu z těchto plánů museli zrušit. Po cestě k vodopádům jsme snad každou půl hodinu hledali cestu a byla jsem už dost naštvaná, protože jsme za celý den strávili na motorkách snad deset hodin, ale přitom nic neviděli. Na to, že s námi cestovali dva místní a dva kluci žijící v Malangu rok, to bylo totální fiasko.
Nejvíc mě štvou lidi, kteří se řítí dopředu a nejsou schopni na pár minut zastavit, když se jede přes nějaké zajímavé či krásné, fotogenické místo. Takže z tohoto dne mám asi jen pět fotek, a to jsme přitom jeli přes hory, kde byl nádherně vidět západ slunce, plantáže a velké jezero. Vůbec nevím, kde jsme to vlastně byli.
Vtipné bylo, že jsme během této cesty měli znovu defekt. Nechápu, jak je to možné, asi je na tohle Bobo odborník. No, jedinou dobrou věcí byl ten vodopád. Přijeli jsme tam kolem šesté večer, takže už byla pěkná zima. Ale by velký, krásný, a tak jsme prostě neodolali a šli se vykoupat. Bylo to šíleně ledové, ale skvělé!
Pak už jsme se vrátili zpět do Malangu a výstup na Bromo odložili na zítřek. Po cestě jsme se zastavili na kávu v horách, kde u silnice stály warungy s výhledem na město Batu. Bylo to moc hezké. Místní děti nám nabídly pisang goreng (snažený banán, naprostá dobrota) a byly hrozně milé. Pořád se chtěly fotit. V Batu jsme se zastavili na večeři v levné, ale výborné restauraci, kde se objednává každá část jídla zvlášť, takže já měla rýži, sambal (ostrá omáčka – takhle měla extra sílu), hovězí smažené kousky a nějaký zeleninový salát. Bylo to opravdu chutné a měli jsme i zážitek, protože jsme jedli rukama. 🙂
Poté už jsme se vrátili do Malangu k Zolimu a naplánovali si výstup na gunung Bromo, o kterém si budete moc přečíst v dalším článku.
Ahoj měla bych na tebe pár dotazů, ale nejde mi najít tvůj…