Když jsme s mou spolubydlící, Sandrou, kupovaly letenky do Darwinu, opravdu jsme netušily, kolik potíží s odletem budeme mít. Austrálie je od Bali jen kousek, co by kamenem dohodil. Cesta letadlem trvá dvě hodiny. Ale pro nás byla na okamžik vzdálená asi jako Atlantida. Chvíli jsem si prostě myslela, že je tento kontinent jen mýtus a my se na něj nikdy nedostaneme.


Vše začalo už při kupování letenek, kdy jsme se nebyly schopné domluvit a sehnat peníze. Letenka nebyla drahá, protože Darwin je asi jen dvě a půl hodiny letu z Bali, ale víte, jak to je, když je student odkázaný na stipendium. Nevěděly jsme, jak je to s vízem a na internetu jsme našly informaci, že musíme zaplatit 150 AUD (3 000 Kč). Tím jsme usoudily, že bude lepší nikam neletět. Naštěstí jsem pak narazila na oficiální stránku, kde se psalo, že nemusíme platit vůbec nic, pokud náš pobyt nepřesáhne délku třech měsíců a zaevidujeme se do elektronické databáze přes internet.
Další, a mnohem závažnější problém nastal, když jsme začaly vyřizovat exit permit (povolení výjezdu ze země). To je prosím taková hezká věc způsobená tím, že nám indonéské úřady poskytly kitas a omezený trvalý pobyt. Díky tomu máme povoleno opustit zemi během roku jen jednou. Výjezd se musí nahlásit, také je nezbytné uvést důvod a zaplatit asi 200.000 IDR (340 Kč) – nakonec jsme ale od poplatku byly osvobozené, protože jsme studentky. Měly jsme připravené všechny dokumenty – oficiální dopis ze školy, mezinárodní doklady, indonéské doklady… Na imigračním jsme strávily asi hodinu, jen abychom podaly žádost. Za čtyři dny to mělo být vyřízené.


Studentkou na Bali
Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Kompletní seznam článků z tohoto období najdete pod tímto odkazem.
Asi po šesti dnech jsme se na imigrační vrátily a doufaly, že budovu po pár minutách opustíme i s povolením. To bychom ale nemohly být v Indonésii! Muž na přepážce jen zakroutil hlavou a řekl, že v Jakartě jsou pravděpodobně záplavy a celý počítačový systém je mimo provoz. Když jsme se snažily vysvětlit, že za pár dní odlétáme, jen odvětil, že máme ještě času dost a můžeme to zkusit jindy. Jen tak lehce jsme se ale odbýt nedaly a nakonec nás odvedl ke své nadřízené do kanceláře. Měly jsme totiž v kapse ještě jeden argument – den před námi měla letět jedna naše kamarádka, která studuje v Semarangu na Jávě, do Singapuru, ale kvůli byrokratickému systému nakonec neodletěla. Řekla nám tedy, ať se nenecháme odbýt. Žena se nás zeptala, jestli máme nějaký vážný důvod k odletu, jako například nemoc v rodině. Odpověděly jsme, že možná prostě jen to, že jsme za několik tisíc koupily letenku. A ona se jen sarkasticky zasmála. Nakonec jsme se dozvěděly, že je tu ještě jedna možnost – zaplatit na letišti asi 2.000.000 Rp. (3 500 Kč) a oni nás pak pustí. To už nám ale přišlo opravdu šílené. Uzavřela to tak, že se na imigrační máme stavit další den a ona něco vymyslí. Od naší kamarádky jsme věděly, že po ní na letišti požadovali i jakýsi dopis (jiný, než který jsme dostaly my) ze školy a kopii ID rektora. A tak jsme se cestou domů stavily ještě do školy a pokusily se v kanceláři indonésky vysvětlit náš problém. Po chvíli nás sekretářka pochopila a další den tu pro nás byl nachystaný dopis i s kopií ID.
Když jsme další den přišly na imigrační, asi po hodině čekání nám bylo sděleno, že systém začal fungovat (po týdnu!), a vydali nám exit permit bez dalších potíží. Konečně jsem po skoro deseti dnech měla zpátky všechny svoje doklady.
Poslední překážkou bylo letiště v Darwinu. Ukázaly jsme své pasy i kitasy, ale muž se tvářil dost přísně. Byl to pro nás docela šok, protože jsme zvyklé z Indonésie, že se každý usmívá, nikdo nebere svoji práci příliš vážně a s každým se dá laškovat, protože jsme cizinky. Ale tady jsem z ochranky a pracovníků na imigračním dostala strach ještě předtím, než vůbec promluvili. Došlo nám, že tady by při problému asi úsměv nepomohl. Muž nás pustil dál, ale po vteřině klidu jsme zjistily, že nás jen předal někomu jinému. Proti nám stál vysoký postarší černoch a začal s přehnanou vlídností pokládat otázky typu kam jedeme, proč, na jak dlouho, za kým… Nakonec si vzal číslo na jednoho z našich australských kamarádů a šel mu zavolat. Potom nás pustil, ale my se cítily úplně vyřízené.
Těsně před východem jsme se zasekly ještě na kontrole zavazadel, kde nás podle pasu hned poslali na podrobnou prohlídku. Naštěstí se spokojili jen s rentgenem a naším tvrzením, že nevezeme žádné jídlo, ani dřevěné výrobky. Což bylo opravdu štěstí, protože jsme toho vezly docela hodně (dokonce zavařenou zeleninu na bramborový salát z Čech). Ale dopadlo to dobře a my si oddechly, když jsme vyšly ven z letiště a ucítily svěží, i když velmi horký, darwinský vzduch.
2 comments
Myslíš, že to všechno je problém pro cizince, nebo jsou místní na tom stejně?
Pro cizince. Nebo možná i pro místní, ale ti jsou na tu byrokracii už asi zvyklí.