Výstup na Kawah Ijen

394

Mezi mé největší přání, kam se v Indonésii během mého pobytu podívat, byla téměř tři tisíce metrů vysoká sopka ukrývající modrozelené kalderové jezero, jejíž poslední erupce se odehrála někdy na přelomu druhého tisíciletí. Kawah Ijen, což v překladu znamená “ijenský kráter” se nachází na východní Jávě a je známá hlavně díky těžbě síry. Nejedná se o náročný výstup, ale pokud narazíte na muže snášející vytěženou síru dolů, opravdu na vás toto místo zapůsobí.

Nejvyšší bod sopky dosahuje přesně 2 799 m.n.m. a většina turistů se pokusí zdolat vrchol přes den. Potom si nafotí jezero, koupí si suvenýr vyřezávaný ze síry a sejde zase k výchozímu bodu. My jsme se rozhodli vyšplhat do cíle ještě za tmy, abychom viděli východ slunce a také api biru (modrý oheň), který měl být tím největším lákadlem. Pořádně jsem si nedokázala představit, co se pod tímto označením skrývá a jak velké překvapení nás čeká.

Vyjeli jsme z Bali na motorkách, které jsme zaparkovali v přístavu Gilimanuk na severním pobřeží ostrova. Na Jávu jsme přejeli trajektem za 6.000 Rp. (10 Kč) a kolem půlnoci se ocitli ve městě Banyuwangi, jednom ze dvou výchozích bodů. Měli jsme domluveného řidiče, který nás za 100.000 Rp. (170 Kč) na osobu odvezl k základně, počkal tam na nás a pak nás zase přivezl zpátky. Přišlo nám to jako nejpohodlnější varianta, protože na motorkách je cesta v noci docela nebezpečná a za ojek (mototaxi) člověk zaplatí zbytečně mnoho peněz. 

V základním bodě jsme byli kolem druhé hodiny ráno. Naštvali jsme se při placení vstupného, kdy nám nechtěli dát slevu ani pro studenty, ani pro místní, a to i přes to, že jsme se oháněli všemi našimi průkazkami. O cenu tu nešlo, vyšlo to asi na 15.000 Rp. (25 Kč) na osobu, ale byli tu docela nepříjemní. Cesta začala jako příjemná nedělní procházka, ale postupně se zhoršovala. Pod lehkým světlem z čelovek jsme se pomalým krokem přibližovali k vrcholu a po hodině jsme začali být silně demotivovaní, protože jsme kvůli tmě stále neviděli naši cílovou stanici. Moc turistů jsme tu v tuto dobu nepotkali. K vrcholu to bylo jen tři kilometry, ale zdálo se to mnohem víc.

Asi po hodině a půl jsme dorazili k jezeru. Byla ještě naprostá tma a možná tak patnáct stupňů. Pokračovali jsme dolů do kráteru, což byla velice strmá a nebezpečná cesta. Měli jsme jen dvě čelovky na tři lidi, a tak jsem šla uprostřed a snažila se nespadnout. Možná tak po dvaceti minutách jsme dorazili na místo, kvůli kterému jsme se sem rozhodli vyrazit. Před námi se vlnily vysoké plameny modré barvy šlehající několik metrů nad nás. Ve vzduchu byla cítit síra. Byl to úžasný pohled. Po pár minutách se mi začala motat hlava, a tak jsme se rozhodli vylézt zpátky nad jezero. To už nebylo tak rychlé jako sestup, ale naštěstí člověk ve tmě nevidí, kam vlastně jde, a tak to utíká trochu rychleji. 

Nahoře jsme si počkali necelou hodinu na východ slunce, který ale nebyl nijak zajímavý a kvůli němu samotnému bych sem nešla, protože kvůli okolním skalám nepronikly paprsky ani na okraj kráteru. Byla jsem ale překvapená, jak krásné a velké jezero se před námi rozkládá. S příchodem světla se tu také začali objevovat horníci, kteří zde pracují. To je nejspíš kapitola sama pro sebe, protože se jedná o otřesnou a velice špatně placenou práci. Najednou na svých ramenou nesou padesát až devadesát kilo síry a nedokážu si vůbec představit, že to, co já jsem šla bez zátěže a málem při tom vypustila duši, oni chodí dvakrát denně. Za kilo tohoto nákladu dostávají necelých 200 rupií (okolo 400 halířů). Jedná se o nebezpečnou práci a na hornících je vidět, jak mají zhuntovaná a ztrhaná těla. Sice jsem si od nich nekoupila vůbec nic, ale bylo mi docela líto, jak to tu funguje.