Výlet na východní pobřeží Bali

163

Cestovat po Bali je zábavné. Objevovat nová místa je lákavé a dobrodružné. Miluju ten pocit, když můžu jet podle mapy (GPS v mobilu zapínám opravdu jen ve stavu nouze) a ptát se na cestu. A taky to, když si přečtete v průvodci o nějakém zajímavém místě a během cesty si představujete, jaké to tak asi bude.

Jenže tady na Bali už pro mě není zase tolik možností, jak ostrov objevovat, pokud tedy nechci jet do nejzapadlejší vesničky, ve které není vůbec nic. Byla jsem tu dvakrát, ostrov mám moc dobře projetý a často si připadám spíš jako průvodce, než turista. Takže jsem byla opravdu nadšená, když jsme se jeli podívat na východní pobřeží, které jsem doteď projela jen maličko.

Už je to asi měsíc, ne-li víc, kdy jsme se s mým maďarským spolubydlícím Bobem rozhodli zorganizovat tento výlet. Vyjeli jsme na jedné motorce a naším prvním cílem bylo Padang Bai, což je přístav, který už nám byl dobře známý, protože z něj vyjíždějí trajekty na sousední ostrov Lombok. Tento přístav spojuje s Denpasarem velice dobrá čtyřproudová silnice, známá pod názvem bypass, a tak se tam dostanete asi za hodinu.

Po cestě jsme však špatně odbočili (to je naprosto normální, pokud řídí Bobo), ale nakonec to bylo dobře, protože jsme objevili opuštěný bazén, o kterém už jsem psala v tomto článku. Bylo to opravdu krásné, tajuplné a nesmírně fotogenické místo.

Zastavili jsme se taky v chrámu Goa Lawang, který se pyšní jeskyní plnou netopýrů. Jinak je to ale klasický hinduistický chrám, takže pro mě nic zvláštního (mám ráda hinduismus, ale nejsem ze všech těch “templů” a svatyní tak nadšená, jako třeba Bobo, který by mohl chodit do každého, který po cestě potká – což by byl docela náročný úkol, protože je jich tu opravdu hodně). Co mě tam ale zaujalo bylo to, že jedna z prodejkyň suvenýrů za mnou přišla, a když zjistila, že jsem z Česka, řekla: “Dárek. Zadarmo!” A dala mi na krk korálky. Byla jsem z toho nadšená. 🙂

V Padang Bai jsme zaparkovali motorku a šli se projít k moři. Kromě přístavu se jedná taky o malé klidné turistické místo, kde cizinci přespávají většinou jen pár nocí při cestě po Bali, nebo při příjezdu z Lomboku. Mým cílem byla česká hospoda, ve které už jsem se už loni rozplývala nad bramborákem. Tuto hospodu vlastní Češka, která žije na Bali už snad patnáct let (pokud to není pravda, pak se omlouvám, vím to jen z doslechu) a provozuje tu potápěčské centrum. Hospoda jde poznat velice jednoduše, protože v ní visí česká a slovenská vlajka. Bobo si dal vepřový řízek s bramborami a já karbanátky s česnekovým dressingem. Ten dressing byl naprosto skvělý, ani nevíte, jak moc mi tu chybí česnek (a to ho doma téměř nejím). Pak jsme si dali napůl ještě bramboráky a nějaký ten dobrý fresh džus. Platili jsme dohromady asi 150.000 Rp. (270 Kč), takže nás to vyšlo opravdu hodně draho, z této částky bychom tu mohli vyžít tři až čtyři dny.

Pak jsme přejeli do města Amlapura, což byla moc hezká cesta. Mám tuto část Bali opravdu ráda, protože je hornatá, plná rýžových políček a hraje krásnými barvami. U Amlapury se nachází vodní palác, který sice nezískal titul “nejkrásnější na Bali”, ale může tomu sousednímu jistě konkurovat. Je to nádherný komplex plný rybníčků a jezírek. Navíc tu nejsou skoro žádní turisti, takže si tu připadáte opravdu klidně a vyrovnaně. Je to moc hezké místo s výhledem na moře.

Když jsme se pokochali chrámem, vrátili jsme se kousek zpět k Padang Bai, na pláž Pasir putih(doslova pláž s bílým pískem). K ní se musíte dostat po malé cestičce, která je strmá a plná kamenů. Ale i přes to to sem táhne spoustu bule, kteří se tu přes den koupou a opalují a večer pak zkouší magic mashrooms nebo popíjejí vychlazený Bintang. Ale se západem slunce se všechny warungy zavřou a turisté odjedou. My jsme se tu pořádně vykoupali, ale už jsme pryč neodjeli. Dá se tu totiž i přespat, i když o tom moc lidí nejspíš neví. Stačí se domluvit s některým z majitelů warungua ten pak za drobný poplatek (my platili 20.000 Rp. – 36 Kč) nechá vytažená lehátka.

Na noc za námi přijela ještě i Lucka, která odpoledne cestovala po vlastní ose. Jakmile se setmělo, bylo to tu opravdu nádherné – velké vlny, které se bily o útesy, čisté nebe bez mraků, ale zato poseté tisíci hvězdami, které proplétala mléčná dráha (jak dlouho už jsem ji na obloze neviděla…) a v naprostém tichu, které rušily jen ze šlvuky moře, bylo slyšet několik nočních ptáků a cicaků. Po zemi pobíhali malí krabi a od břehu nás ovíval svěží vítr. Když jsme si podívat k vodě, uviděli jsme něco, co už zní opravdu vymyšleně, ale bylo to skutečné a dotvořilo to atmosféru naprosto perfektně. Voda byla totiž plná svítícího planktonu.

Nedá se to moc dobře popsat, ale bylo to jako mořské světlušky. Nebyli jsme na pláži sami, odehrávala se tu totiž malá svatba v balijském stylu, ale ženich s nevěstou byli běloši. Pozorovali jsme celý obřad z dálky, popíjeli slivovici a užívali si tento nádherný večer. Můžu říct, že pro mě to byl nejhezčí večer, který jsem tady zažila. Kdybych tu byla sama s někým, do koho jsem zamilovaná, jsem si jistá, že by to byla opravdu ta nejkrásnější noc v životě.

Přespali jsme na lehátcích a ráno nás probudil východ slunce. Jen jsem zvedla hlavu, vyfotila ho a zase spala dál. Bylo to moc hezké. Ráno jsme posnídali banány, vykoupali se a pomalou cestou přes pobřeží se vrátili do Denpasaru a šli rovnou do školy.