Rybaření – indonéská víkendová zábava

Když jsou lidé unaveni Jakartou a chtějí si od ruchu a smogu trochu odpočnout, jednou z oblíbených činností je rybaření. Ovšem nejedná se o takové to posedávání na břehu klidné řeky, kde kromě vás nikdo jiný široko daleko není. Dalo by se říct, že zde to probíhá ve formě organizované zábavy. 

S mojí indonéskou rodinou jsme se jednu sobotu rozhodli strávit dopoledne právě chytáním ryb. Po hodině cesty autem jsme přijeli do malé vesnice a cestou kolem řeky jsme se dostali až na její konec. Idylické místo k rybaření! Ale byla jsem velice překvapená, když jsem zjistila, že naším cílem není ona řeka, ale vodní nádrž na zahradě jednoho z domů. 

Tomuhle se říká indonéské podnikání – lidé jsou opravdu vynalézaví. Jednoduše řečeno si majitel domu, pravděpodobně dlouhodobý zásobovatel vesnice rybami, uvědomil, že kdyby jeho zákazníci chytali ryby sami, měl by méně práce a ušetřil by více peněz. 

Po příjezdu jsme připravili udice a usadili se na volná místa okolo nádrže. Tato místa byla očíslována a každý rybář měl vlastní sektor, ve kterém se mohl pohybovat. Majitel nám donesl čaj a poté z vedlejší menší nádrže vylovil několik ryb a hodil je do té naší. Asi abychom měli vůbec co chytat. 

Byla jsem tam jediná žena, a tak jsem samozřejmě vzbudila pozornost. Když jsem chytla svoji první rybu, všichni mě hlasitě povzbuzovali a tleskali mi. Ostatní ženy a děti posedávaly v zastíněném přístřešku a povídaly si. Občas se některá z nich přišla podívat, jak nám to jde, ale po chvíli se zase vrátila zpátky. 

V malém rodinném warungu si pak každý z účastníků kupoval pití nebo návnadu, když mu došla. Používá se jakási pasta z rozemletých oříšků, mouky a vody. Zkusila jsem nadhodit vtip, že možná ryby už neberou, protože už prostě pochopily, že oříšky rovná se smrt, a že bychom jim mohli zkusit dát kousek tofu nebo chleba, to by teprve bylo vylovených kusů. Ale vtip nikdo nepochopil a místo toho majitel objektu do nádrže naházel dalších pár chudáků. 

Asi po dvou hodinách se začalo vařit. Tedy přesněji grilovat. Majitelova žena připravila rujak (zeleninovo-ovocný salát s ostrosladkou omáčkou) a několik ryb, které byly vylovené už předtím. Líbilo se mi, že všichni dokážou trávit čas společně, i když se vůbec neznají. Grilování bylo v našich rukou a pak jsme všichni spokojeně posedávali v přístřešku a jedli. Já a naši dva strýčci jsme celkem chytili jedenáct ryb. Při odjezdu jsme platili po kilech za úlovky a následně za jídlo. Kolik stojí kilo vlastnoručně chycených ryb však nevím, neplatila jsem. 

Při odjezdu jsem dostala hroznou citovou ránu, když jsme “přeházeli” ryby ze síťky do igelitové tašky, která se zavázala. Chudinkám jim tam muselo být horko, nemluvě o tom, že se do tašky nenalila žádná voda, protože je to prý zbytečné. Když jsem důrazně odmítla s takovým úlovkem odjet, všichni se jen nechápavě smáli. Moje vysvětlení, že je lepší ryby zabít hned, než je takhle trápit, ostatní hodili za hlavu.

Rybky, strýček, tetička a já

Grilované ryby, strýček číslo dva a já

Rujak