Moje sundánská svatba

Jedním z prvních dotazů, se kterými se v Indonésii setkáte, je také Sudah kawin?, tedy jestli už máte manžela či manželku. Jelikož mi je dvacet pět let, mám prý nejvyšší čas na vdávání. Rodina mého snoubence jásá. Vystudovaná, bule, mluvící indonésky – sice už trochu stará, ale nevadí. Není to totiž naprosto běžné, že si běloška bere Sundánce.

Vzhledem k tomu, že jsme se v roce 2019 rozvedli, rozhodla jsem se z tohoto článku smazat všechny fotky, jelikož jsme na nich s mým bývalým manželem společně a nemám k jejich užití jeho souhlas. Na druhou stranu jsem se však rozhodla na webu článek nechat, protože si myslím, že může být zajímavým čtením pro spoustu Čechů.

Svatba je důležitým životním mezníkem. Sundánka je do svatby ve vlastnictví svého otce, během obřadu pak přechází do vlastnictví manžela. Zatímco do této chvíle se o ni staral, živil ji a poskytoval jí oporu a domov právě otec, nyní musí tuto zodpovědnost přijmout manžel. Obřad se většinou plánuje rok předem. Naše svatba byla poměrně malá, ale běžně je pozváno i pět set hostů. Je to prostě událost, do které se zde hodně investuje.

Rodina, náboženství a tradice

Hned první dny po mém příletu mě můj snoubenec postupně začíná seznamovat se svými přáteli a rodinou. Děláme povinné kolečko po bývalých kolezích a šéfech z předchozího zaměstnání a připadám si trochu jako cvičená opička, ale všechno má svůj důvod – alespoň nám přijde na svatbu více lidí. Je to trochu zvláštní a můj evropský mozek to těžce bere. Ale čím více lidí, tím lépe, protože se nedávají hmotné dary, pouze peníze. Všichni se na mě smějí a slibují, že na svatbu přijdou. Ani nemusím moc mluvit, protože jsem budoucí manželka – zde to funguje tak, že muž je ten, který vystupuje na veřejnosti a všechno, co se týká jeho ženy, jde přes něj. Ačkoli to možná vypadá trochu omezující, pořád je tu prostor svobodně dýchat. Za sebe můžu říct, že mi tento styl vyhovuje, aspoň mám méně starostí.

Co se rodiny týče, při výletu do Bogoru poznávám jeho babičku, další dvě tety, bratrance a vlastně spoustu dalších lidí, o kterých ale pořád nevím, jak do rodiny zapadají. Indonéské rodiny jsou obrovské a sama Lia, kamarádka mého snoubence, mi říkala, že občas se i místním může stát, že na své svatbě poznají dodatečně někoho, koho do té doby nikdy neviděli.

Naše svatba se bude konat někde mezi Bogorem a Jakartou, v místě bydliště babičky mého snoubence. Žije v hezkém, docela velkém domku se zahradou, na níž rostou chilli papričky, rambutan i rajčata. Zahrada se stává mým útočištěm, protože se v ní dá lehce skrýt, když si potřebuju oddechnout od stále se zvyšujícího tlaku a místních pravidel. Babička je velice chytrá žena, každý ji tu respektuje a co řekne, to platí. Tety, které bydlí s ní, jsou trochu víc volnomyšlenkářské, ale babičce se podřizují.

Hned během prvních dní řešíme předmanželskou smlouvu. Jedná se v podstatě o to, že můj budoucí manžel bude krytý, aby mohl mít i nadále možnost vlastnit v Indonésii půdu. Pokud má totiž za manželku bělošku, ztrácí nárok. Do smlouvy je možné dát cokoli, co vás napadne, a tak tam připisujeme ještě podmínku, že můj muž nesmí mít druhou ženu. Zde je možné všechno a mám ráda, s jakou jednoduchostí se dají věci většinou vyřešit.

V den mých narozenin probíhá mualaf, tedy konverze k islámu. Musím být řádně oblečená – šaty až na zem s dlouhým rukávem a na hlavě šátek. Mualaf trvá jen dvacet minut a je přítomných asi deset lidí, z nichž jeden to celé i dokumentuje. Naproti mě u stolu, v malé kanceláři, sedí žena, která se mě nejdřív několikrát zeptá, jestli jsem opravdu připravená tohle udělat. Otázka je to dobrá – týden před svatbou v zemi, ve které není možné vzít si příslušníka jiného náboženství. Pak uchopí mou pravou ruku, dá přede mne certifikát a řekne, ať opakuju po ní. Naštěstí všechno odříkávám dobře, a tak se za mě osazenstvo pomodlí a můžeme jít.

U babičky se dozvídáme, že absolutně nepřichází v úvahu, abychom byli s mým snoubencem spolu v bytě sami, a že se musíme ještě ten den přestěhovat k ní. Pro Sundánce totiž není možné před svatbou sdílet jeden pokoj, natož projevovat sebemenší náklonnost. Jsou v tomhle hodně zásadoví, zejména starší generace. Většina Indonésanek jsou do svatby panny a u mnoho mladíků platí to samé. A tak si tedy balíme se snoubencem batohy a opouštíme byt, který jsme měli k dispozici od jedné z jeho příbuzných.   Pár dní před svatbou se koná takzvaná acara pengajian, což je akce, při které se v babiččině domě shromáždí mnoho lidí a všichni se společně modlí za snoubence. V této fázi už jsem opravdu dost zmatená z toho, kdo je kdo. Ženy nosící jilbab jsou totiž pro mě všechny stejné. Pengajian je termín, se kterým se později setkávám poměrně často. Jsou to jakési sdružení, při kterých se recituje Korán, probírá se určité téma a hodně se jí. Jídlo je obzvláště důležitým prvkem.

Poslední den před svatbou nesmíme opustit dům. Tradičně mají být snoubenci odděleni, což je podobné jako na Bali, kde se to však dodržuje celý týden. Babička vysvětluje, že dříve se to zde dodržovalo minimálně týden před obřadem. Jelikož bych ale neměla kde být, oba zůstáváme v jejím domě. Večer mě čeká velká očista – zejména si musím umýt vlasy (protože v den svatby si nevěsta vlasy mýt nesmí – váže se na to tradice, která říká, že pokud tak udělá, bude celý den pršet). Sprcha probíhá vesměs tak jako je tomu před každou modlitbou – před klasickou sprchou či koupelí třikrát omýt ruce, třikrát vypláchnout ústa, pročistit nosní dírky, uši, namočit temeno hlavy a omýt nohy.

Velký den – pohádková svatba na pohádkovém místě

V onen velký den vstáváme v půl páté ráno a v půl šesté už jsme v mešitě, kde na nás čeká paní, která má na starosti naši vizáž. Nejdříve mě nalíčí. Hned na začátek mi pokládá prst na čelo a pronáší za mě modlitbu. Poté mi nanáší make up, který následně skoro celý smyje, když mi po tváři přejíždí ledovou kostkou (a opět se při tom modlí). Musí mě nalíčit znovu a vrhá se na vlasy, které mi natupíruje, nastříká na černo a přidělá mi velký příčesek. Dozdobí čerstvými květinami (bunga melati), korunkou a závojem. Oblečení se skládá ze zlatohnědého sarongu, korzetu a kebayi, která spadá až na zem. Nakonec ještě spousta šperků a zelená tečka na čelo, která má stejný význam jako v javánské kultuře – ochraňuje ženiny znalosti.

Celá tato příprava trvá skoro tři hodiny. Ženich je oblečen a nalíčen během patnácti minut a obřad může začít.   Připadám si jako princezna. Ještě aby ne, když se vdávám v místě zvaném Gunung Putri (Princeznina hora). Obřad probíhá v mešitě, která je krásně vyzdobená čerstvými květinami. Vstupuji do těchto prostor a zatímco já se kochám budovou, všichni přítomní se kochají námi.     

Mezi tím už se v sále shromáždilo asi třicet hostů, kteří jsou většinou nejbližšími příbuznými nebo kamarády, a my dva usedáme vedle sebe k malému stolku, u kterého kromě nás sedí ještě dva svědci a wali, tedy muž zastupující mého otce, který se svatby nemohl zúčastnit. Nejprve tradičně probíhá modlitba což může trvat dobrých patnáct minut. Pak nás komentátor s mikrofonem představuje všem přítomným a wali pronáší dlouhý vážný projev na téma důležitosti manželství a plnění povinností správné manželky. Poté si ode mě nechává odříkat šahádu, kterou naštěstí nemusím říkat do mikrofonu, a tak se mi alespoň na chvíli uleví. Po tomto aktu nastává čas, kdy se má ujmout svého slova můj snoubenec.

Jak už jsem zmínila, na ženicha připadá v muslimském světě velká zodpovědnost, protože přejímá nevěstu do své péče od jejího otce, popřípadě waliho. V tento okamžik musí můj snoubenec uchopit pravou ruku waliho a odsouhlasit, že si mě opravdu chce vzít a že tuto zodpovědnost přijímá. Následně pronáší wali větu, která zněla přibližně takto: “Saya, A.H., terima nikah N.Š., binti M.Š., dengan mas kawin tersebut dibayar tunai.” (Já A.H. si beru N.Š., dceru M.Š., s věnem zaplaceným v hotovosti.). Tuto větu musí říct celou správně, a protože se chudák jednou spletl, musí ji opakovat. Naštěstí podruhé už je vše v pořádku a sálem se rozeznívá lehký potlesk. Vím, že někteří jsou tak nervózní, že to musí opakovat i pětkrát. Během tohoto projevu má přes hlavu přehozenou část mého závoje, tak, abychom byli symbolicky propojení.

Pak mi musí předat dar, který obsahuje mukenu (ženský oděv na modlení), zlatý prstýnek s uvedenou gramáží a Korán. Já následně musím říct, že tento dar přijímám. Poté mi můj ženich navléká na prsteníček pravé ruky prstýnek, políbí mi ruku, a já navlékám stříbrný prstýnek jemu a taky mu dávám na ruku polibek. Tradičně bych měla dostat od něj pusu místo na hřbet ruky na čelo, ale z nějakého pro mě nepochopitelného důvodu nedostává povolení od waliho a svědků. Asi se jim moc líbí ta moje zelená tečka.   Poté už zbývá jen podepsat oddací list a buku nikah (oddací knihy), se kterými se následně necháváme tradičně vyfotit. Tím je proces ukončený, my si všichni podáváme spokojeně ruce a oba s novomanželem si můžeme oddychnout, že už je to za námi.

Na tuhle část obřadu by měly navazovat tradice. Například musí ženich bosou nohou rozšlápnout vejce a nevěsta mu následně nohu omyje. Také se nevěsta polévá vodou (siraman), házejí se bonbony smíchané s penězi a rýží (saweran), roztrhnutí grilovaného kuřete (bakakak hayam), přičemž kdo z novomanželů utrhne větší kus, ten bude ve vztahu dominantní. V neposlední řadě se vezme sarong, natáhne se mezi ženicha a nevěstu a ženich ho musí pootočit tak, aby na svou novomanželku viděl – tím je vyjádřena symbolika nového společného začátku. My však nakonec žádnou z těchto tradic nemáme, neboť prý není čas. Vlastně jde spíše o to, že celá svatba (oblečení, make up, kadeřník, dekorace) se kupuje jako balíček, který může stát od pár tisíc do pár desítek tisíc korun. Nás vyšel na deset tisíc, takže byl spíše levnější. Pokud bychom si nějakou tradici přidali, mohlo by to organizátorku urazit. Zní to šíleně, ale tady jde opravdu především o to, co si myslí ostatní lidé a jaká je spokojenost celé komunity. I když jsme se snažili odůvodnit přidání tradic tím, že na svatbu přijde i zástupce velvyslance, ani to pro manželovu rodinu nebylo dostatečným argumentem.

Úsměv, prosím

Poté je na řadě focení a výměna oblečení. Já dostávám zlatý korzet, červenou kebayu s vlečkou a na hlavu pozlacenou korunu a další květiny. Manžel si obléká červené kalhoty, sako a kolem pasu krátký sarong. Na hlavu peci, tradiční pokrývku známou především díky prezidentu Soekarnovi. Následuje vítání hostů a přijímání gratulací, což trvá čtyři hodiny. První hodinu sedíme na pódiu, z jedné strany manželovi rodiče, z mé strany jen nějaký další pár z rodiny, protože moji rodiče přítomní nejsou, a postupně si necháváme blahopřát od všech hostů.

Člověk by neřekl, jak moc únavné to po pár hodinách je. Zejména proto, že máte hlad, ale nemáte vůbec prostor se najíst nebo napít. Typický Indonésan nepotřebuje jednu, ale hned aspoň šest fotek. A z různých úhlů. V různých pózách. A selfie. Ve dvě odpoledne už jsem velice ráda, že můžu sundat korzet a odlíčit se. V tu dobu už taky hosté odcházejí domů a my otevíráme skříňku s finančními dary. Klíče od této skříňky jsem dostala symbolicky do ruky já ještě před obřadem, protože žena je zde ta, která má rodinné finance pod kontrolou. Peníze však musíme počítat před celou naší rodinou.

Po celé této akci trávím poměrně dlouhou dobu v koupelně, protože moje vlasy jsou jako z kamene. Jsem šťastná, ale i tak mám z celé svatby velice rozporuplné pocity. Ačkoli jsem věděla, co mě čeká, stejně jsem byla překvapená. Na rozdíl od Česka, kde svatbu končíme oslavou, si připadám jako po dobře vykonané práci. S trochou nadsázky by se dalo říct – dostat peníze a jít domů. Jsem unavená, ale celkově mě hřeje dobrý pocit, protože jsem si právě zažila takovou malou pohádku.