Nikolas Asi každý Evropan si po celodenních dopravních zácpách a střetech s odlišnou kulturou rád “zajde na jedno”. V zemi, která stáhla prodej alkoholu z většiny obchodů, se to však může zdát jako bojový úkol. Nevěšte však hlavu, vždy se dá najít nějaký způsob, jak si alespoň to pivo dopřát.
Zatímco na turistickém Bali není se sháněním alkoholu problém, pokud se vydáte do jiných koutů Indonésie, možná se budete muset trochu poptat. Většina indonéské populace je muslimská, ale i přes to zde žijí tisíce křesťanů, hinduistů, buddhistů a konfucianistů, kteří si taky občas rádi vyjdou za společenským životem. Navíc, mnoho indonéských muslimů se označuje za “islam KTP”, což znamená, že jsou příslušníky této víry pouze na svých dokladech.
Indonéská vláda omezila prodej alkoholu teprve před několika měsíci. Vyšlo v platnost opatření, které se týká malých obchodů či rozsáhlých obchodních sítí jako je Indomaret či 7eleven. Z regálů tak vymizelo nejen pivo, ale také další alkoholické nápoje, například oblíbený Black Jack – whiskey s colou. Naštěstí zde žijí vynalézaví lidé, a tak je možné pomocí webové stránky Birdisini.com zjistit polohu nejbližší provozovny, kde je možné alkohol koupit.
Ale už přímo do Jakarty. Indonéské hlavní město se nachází v západní části ostrova Jáva a žije zde více než deset milionů obyvatel. Spleť luxusních nákupních středisek, malých špinavých uliček, tisíců motorek, smogu, mešit. Je to město obrovských ekonomických rozdílů – zatímco v jeho centru můžete za ubytování v krásné velké vile v malé klidné uličce platit klidně i sto tisíc korun za měsíc, o pár desítek kilometrů dál žijí lidé v jednoduchých přístřešcích na břehu řeky, která se v období dešťů rozlévá do celého okolí.
Pokud chcete pít alkohol, nejlépe uděláte, když se vydáte do ulice Jaksa v centru města, kde se však musíte smířit s tím, že potkáte mnoho dalších bělochů, nebo na Blok M – nákupní centrum doplněné nejrůznějšími hudebními kluby, restauracemi či karaoke bary. Místo, které přes den vypadá jako obyčejná část města, avšak po setmění se to tu rozjíždí v neuvěřitelném stylu.
Dangdut a “princezny” na lovu
Z barů se většinou line živá hudba, která by se na první pohled dala zařadit do kategorie pop music. Ale jen na první pohled. Naše evropské uši nejsou na tento typ hudby příliš zvyklé, a tak je možné, že při prvním kontaktu s takovým “koncertem” budete mít pocit, že vám prasknou bubínky. Většinou se jedná o kapelu několika mladíků s hudebními nástroji a jedné slečny, která se ve velmi vyzývavém oděvu pokouší o zpěv. To, že se ale nedá skoro poslouchat, evidentně nikomu nevadí, protože její odhalené nohy a velký výstřih tu ke štěstí strádajících muslimských chlapíků naprosto stačí.
Tento styl hudby se nazývá dangdut. Vyznačuje se indickými a arabskými prvky, elektrickou kytarou a známé je v tomto prostředí speciálně jedno jeho odvětví, které se označuje jako dangdut seksi/hot. Na internetu můžete narazit na tisíce videí, já přikládám odkaz na jedno zde (ideálně si počkejte na druhou minutu, tam teprve pochopíte, o čem mluvím).
Taková zpěvačka se ale vůbec nemusí cítit nemístně. V baru je totiž mnoho slečen v minisukních a na vysokých podpatcích, které se snaží ulovit si nějakého toho bohatého prince. Napořád, nebo alespoň na jednu noc. Postávají u baru a pozorují. Asi jsou pro jakýkoli kšeft, protože několikrát mrkaly i na mě. Roztancovávají bar a těch pár bělochů, kteří sem zavítají, většinou ohromí. Což o to, slečny jsou velice krásné, štíhlé a hezky se smějí. Jen si musíte dát občas pozor, jestli se pořád ještě pohybujete mezi ženami, nebo už jste překročili hranici do ještě více odvráceného jakartského nočního života.
No, nejlépe vám tento hudební styl přiblíží video od mé oblíbené Sachi. Nedokázala bych to vystihnout lépe.
Točený Bintang za statisíce
Pokud dostanete chuť na pivo, pravděpodobně se budete muset spokojit s lahvovým. V Indonésii se prodává jak malé (330 ml), velké (620 ml), nebo v plechu. Blok M bylo před třemi lety jediným místem, kde jsem poprvé (a asi naposledy) pila točené. A bylo docela dobré. Nejvíce se tu prodává místní Bintang. Je to sice lokální pivo, ale s licencí Heineken. Ostatně na Heineken jako takový se tu dá taky běžně narazit, dále taky Anker, který je taktéž indonéský, ale i Guiness.
Chuť Bintangu je poměrně dobrá, ale pokud přiletíte z Čech plni dobré točené Plzně, budete si připadat, jako byste pili vodu. Každopádně vzhledem ke klimatickým podmínkám vám to bude naprosto stačit.
Kromě chuti vás možná rozpláče i cena. V obchodě můžete velké pivo sehnat okolo padesáti až šedesáti korun. V baru i za stovku. Objednáte-li si džbánek, nebo vypijete víc než jednu láhev, bude váš účet obsahovat částku ve statisících rupií. Nedívá se na to hezky. Ale kdo by si občas nedopřál, že ano.
Tvrdý alkohol? Pijte tuak!
Panují zvěsti, že se v Jakartě, respektive na Jávě, nedá sehnat minuman keras (tvrdý alkohol). To je lež. Jen musíte vědět, na co se ptát. Samozřejmě, na zmiňovaném Blok M najdete všechno, na co si vzpomenete, Carrefour vás taky potěší. Ale v ostatních případech hoďte za hlavu myšlenky na vodku či whiskey a dejte si raději něco tradičního. Může to být například tuak – rádoby víno vyráběné z cukrové třtiny, rýže, palmového cukru či palmy kokosové. Má mnoho podob, mnoho chutí. A přestože se jedná o alkohol, pravděpodobně ho tak mnoho Indonésanů nebere. Znám mnoho muslimů, kteří nepijí pivo, ale tuak si dají rádi.
Pokud se tuak destiluje, vznikne takzvaný arak. Taková místní slivovice, která se skoro nedá pít. Cena se pohybuje okolo dvaceti až třiceti korun za půl litru a jediný způsob, jak se dá, dle mého názoru, pozřít, je se Sprite nebo mangovým džusem. Avšak na arak si dejte pozor – je příčinou mnoha úmrtí. Není co vysvětlovat – stačí si vzpomenout na methanolovou kauzu v Česku. I když ho seženete i na letišti v duty free, většinou je podomácku vyráběný. Takže pijte, ale pro jistotu si pak dejte jako prevenci ještě přivezenou slivovici.
V Semarangu na Jávě se dá koupit také Cong Yang. Konzistence a chuť trochu připomíná hutné červené víno, ale vinař by proti tomuto výroku zcela jistě protestoval. Při výrobě se fermentuje rýže s cukrem, přidává se kávové aroma a barviva. Název pochází z jazyka hokkien, což svědčí o kulturním prolnutí javánské a čínské kultury. A není divu, etnických Číňanů žije v Semarangu opravdu mnoho. Cena za půllitrovou lahev je okolo padesáti korun.
Čím víc na východ, tím víc alkoholu
Když pomineme Bali a Jakartu, což jsou poměrně snadno dostupné destinace pro cizince a nachází se tam spousta diskoték a klubů, o kterých se zmíním za chvíli, tak by se dalo říct, že čím víc na východ se v Indonésii vydáte, tím víc se potkáte i s alkoholem.
Na Papui pijí lidé snad i víc než my v Čechách. V provincii Východní Nusa Tenggara (NTT) je také popíjení na denním pořádku. Nejčastěji tu narazíte na moke, což je nápoj pocházející z Floresu. Vyrábí se z lontarové palmy a má kolem 30 % alkoholu. Dále pak i sopi, které může mít až 70 % a pochází z ostrovů Sabu a Timor. Hodně se tu pije i pivo a často jsou tu dostupné také zahraniční destiláty, například Red Label. Ty jsou však prodávány neoficiálně a jsou sem posílány z Východního Timoru.
Ale zpět do klubů…
Jakarta je stejně jako Bali také plná různých diskoték, ale jedná se o zábavu, které většina Indonésanů nedokáže přijít na jméno. Takové podniky jsou většinou drahé, platí se vstupné okolo dvou seti korun a více, a jsou vyhledávané spíše cizinci či místními dětmi z lepší společnosti. Zde už je možné sehnat k pití téměř vše, na co si vzpomenete. Ale pozor! Pokud se rozhodnete diskotéku navštívit, nezapomeňte se řádně obléknout. Zatímco v klubu na Bali můžete tančit v žabkách, plavkách nebo třeba teplácích, Jakarta je trochu “jiné kafe”. Na mnoho diskoték vás jen tak v něčem nepustí. Chlapi košili nebo lepší tričko, dámy nejlépe boty na podpatku. No to víte, to je ta lepší společnost.
Jak je vidět, co kus Indonésie, to plno rozdílů. A to platí i v případě nočního života. Nezapomeňte, alkohol smíte pít až od věku jednadvaceti let. A konkrétně v hlavním městě po vás může být doklad totožnosti požadován.
Ahoj měla bych na tebe pár dotazů, ale nejde mi najít tvůj…