Občas chci být neviditelná

154

Když jsem se poprvé vrátila domů po měsíci v Indonésii, byla jsem hrozně smutná z toho, že jsem najednou jen jedna z davu, někdo, koho si náhodný kolemjdoucí na ulici ani nevšimne. V Indonésii je to úplně naopak, ale když jsme tu dlouho, to původní nadšení prostě opadne.

V Čechách, respektive v Evropě obecně, má každý svůj vlastní svět, svoje problémy a dá se říct, že jsme všichni tak trochu zahledění do sebe. Když jdeme ráno do práce či do školy, když venčíme psa, když jdeme na rande, pokaždé míjíme mnoho cizích lidí, ale většinou se na ně ani nepodíváme, vůbec nezaregistrujeme, kdo proti nám právě jde. Bereme to jako něco automatického, něco, co prostě patří k naší rutinní cestě.

Nikoho jen tak nezdravíme, nikomu cizímu nepřejeme dobré ráno či dobrou chuť.    Indonésané jsou v tomhle velice odlišní. Jsou více komunikativní a rádi sdílí ten svůj malý svět s ostatními a na oplátku se zajímají o ty jejich. Nikdy se vám nestane, že byste se tu jen tak procházeli po ulici a nikdo na vás nepromluvil. A pokud sem přijedete na dovolenou, zvyknete si na to, že jste neustále středem pozornosti. A v Čechách, po návratu, pak zjistíte, že jste zase jen někým obyčejným, nenápadným, o koho se nikdo cizí nezajímá.

Zní to hezky. Po návštěvě takové země, jakou je Indonésie, vám stoupne sebevědomí (hlavně ženám, kterým tu denně někdo řekne, že jsou cantik sekali – velmi krásné) a doma se pak cítíte hrozně sami. Každý se vás tu ptá apa kabar? (jak se máte?), dari mana? (odkud pocházíte?), apakah Anda suka Indonesia? (líbí se vám Indonésie?), sudah makan? (už jste jedli?), turun di mana? (kam jdete?), sudah kawin? (jste ženatí?), kenapa belum kawin? (proč ještě nejste ženatí?) a na mnoho dalších otázek. A krom toho i spousta lichotek, nebo “výkřiků” typu Hati-hati, ya! (Dávejte pozor, ano?) či Pelan-pelan! (Jeďte pomalu!). Když jste tu krátce, tak se vám to zdá příjemné, ale po čase to začne být spíš otravné.

Myslela jsem si, že k tomu, co se teď chystám napsat, nikdy nedojde. Byla jsem o tom přesvědčená. Stačily mi dva měsíce, abych vystřízlivěla z toho totálního opojení, či jak to nazvat. Všechny tyto jejich projevy mi poslední dva týdny naprosto lezou krkem. Nechci být věčně středem pozornosti, protože jsem bílá. Nechci se na každého usmívat a odpovídat na stále ty samé otázky. Je to hrozně vyčerpávající.

Jsem bílá, a to tu znamená hodně. Bule je tu někdo víc, někdo, ke komu každý jakoby vzhlíží. Protože my máme peníze, když jsme se mohli dostat z Evropy až sem. Máme lepší život a každý z nich chce být jako my. Není to bohužel jen o těchto prázdných větách, které slýchám několikrát denně. Tento “rasismus” (ano, řekla bych, že se jedná o druh rasismu nebo pozitivní diskriminaci) se odráží úplně ve všem, v každé mojí aktivitě. Když jdeme na trh, musím dokola opakovat, že tu žiju, ale stejně málokdy dostanu místní cenu. Když mě uvidí policista, jak jedu bez helmy, nebo na červenou, hned mě zastaví a bude chtít úplatek, nebo udělit pokutu (zatímco spoustu místních “přehlédne”).

Když zastavím na červenou a čekám, ostatní řidiči na mě koukají, usmívají se, mávají mi. Když si vezmu šortky nebo tričko na ramínka, hned mě všichni velice nápadně pozorují, někdy i pískají. A to jsme prosím na Bali, kde je těch bule přece jen docela hodně.

Jistě, má to i své výhody. Pokud mám problém, hned mi každý nabídne pomoc. Pokud mě zastaví policista a chce zkontrolovat moje doklady od motorky, stačí, abych řekla saya mahasiswa dan saya belajar di sini (jsem student na místní univerzitě) a hned mě pustí dál a popřeje šťastnou cestu. Ve škole se stačí usmát, a i když je kryté parkoviště plné, pro mou motorku se tu místo vždycky najde. Ale to jsou maličkosti oproti těm nepříjemným chvílím.

Chtěla bych být Indonésan. Chtěla bych tak vypadat. Mít možnost jít po ulici a být naprosto neviditelná. Tak jako u nás. Aby na mě nikdo nepískal, nikdo se se mnou nechtěl fotit, nikdo nevyzvídal, kam právě jdu. Už nechci mávat na každé malé dítě vezoucí se na motorce, souhlasně kývat hlavou, když mi někdo pochválí blond vlasy a neustále odpovídat to mé suché hallo každému, kdo mě pozdraví. Jsem z toho vyčerpaná.

Nevím, jestli mě tento pocit po nějaké době zase opustí, ale po pravdě si nedokážu představit, jak budu všechno tohle snášet za pár měsíců, až tu budu půl roku.

Já chápu, že jsem pro všechny jako cvičená opička, která utekla ze ZOO (ano, opravdu si takhle připadám), ale oni by si měli uvědomit, že jejich zájem není nic ojedinělého a že nejsou jediní, kdo se se mnou chce bavit. Jak se tu mám cítit dobře? Myslím, že tohle je první negativní pocit, který tady za svůj pobyt mám. A doufám, že poslední.