O úrazech a lékařské péči v Indonésii

Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.

Dlouhodobý pobyt na Bali se neobejde bez různých úrazů, jak už jsem se sama přesvědčila. Naštěstí šlo zatím jen o nevelké rány, které bych v Čechách přešla snad i bez povšimnutí. Ale osmdesáti procentní vlhkost vzduchu hojení poněkud ztěžuje, a tak už jsem (leč nerada) navštívila denpasarskou nemocnici.

První problém jsem měla v prosinci při cestování na Sulawesi. Den před odjezdem z domu jsem si odřela patu o ostrou hranu schodu, ale po otření krve ze země jsem si řekla, že to vůbec nic není. Obyčejná drobná ranka. Jenže po pár dnech na malém tropickém ostrůvku, kdy už bych při normálních podmínkách měla dávno strup, jsem se zděšením zjistila, že z povrchového škrábnutí je nehezky vypadající a stále se prohlubující díra, po které mi určitě zůstane jizva. Ze strachu, že za chvíli uvidím i kost (a to není nic přehnaného, přítel měl loni na Nusa Penidě podobný úraz a kost jsme zřetelně viděli oba), jsme raději navštívili nemocnici. Překvapilo mě, že mi vydali antibiotika v lékárně i bez receptu a konzultace s lékařem, ale byla jsem ráda, že si můžeme ušetřit čas. Ještě jsem se pozastavila nad tím, že mi lékárnice prostě jen utrhla několik pilulek (léky se tu často prodávají jako bonbony) a nepřemýšlela vůbec, kolik bych jich měla sníst. Ale to je prostě Indonésie…

rozbitá pata

Noha se mi zahojila a zůstala mi po ní jen maličká jizva, a tak jsem byla šťastná, že to nedopadlo hůř. Žádná infekce, žádný větší problém. 

S infekcí jsem se setkala až o dva měsíce později, kdy jsem si spálila vnitřní stranu lýtka o výfuk motorky. To je takový typ zranění, kterému se bude každý místní smát, ale sám měl minimálně jedno takové taky. Pravidlo je nenastupovat a nesestupovat z motorky na pravou stranu. Jenže kdo na to má pořád myslet? Druhým pravidlem je nosit dlouhé kalhoty. To už teď dělám, ale musím přiznat, že občas je tu v nich opravdu horko. 

Spálenina bolela jako čert a já si ji lehkomyslně omývala zakalenou vodou z mandi, chodila blátem a později si i loupala strup. Nepřekvapilo mě, když to pod ním po pár dnech začalo hnisat. I přes pomoc na malé místní klinice jsem se z cestování po Sumbě vrátila s nehezkým suvenýrem a po týdnu v Denpasaru musela navštívit nemocnici. Vybrala jsem si schválně takovou, která je drahá, ale dobrá. Doktorka mi odmítla nový strup strhnout, předepsala antibiotika a řekla, že za dva dny mám přijít na kontrolu. Samozřejmě se to do té doby nezlepšilo a mě už bolel celý sval tak, že jsem nemohla skoro chodit. Při kontrole mě ošetřovala jiná doktorka, která mi rovnou strup strhla, aby mohla ránu pořádně vyčistit. To spočívalo v tom, že vzala pinzetu (a později nožík) a začala narušovat už téměř zahojenou tkáň, aby mi začala rána zase krvácet a mohla se tak zahojit. Nebylo to zrovna těch nejpříjemnějších dvacet minut v mém životě… V tuto dobu už jsem měla díru hlubokou čtyři milimetry a myslela jsem si, že tato mi už opravdu nikdy nezmizí. Předepsala mi taky jiné antibiotika, protože ty první nebyly dost vhodné. Ještě jsem šla na kontrolu dvakrát a pak si to začala ošetřovat sama. 

spálenina, do které se dostala infekce

Nikdy jsem si nemyslela, že infekce v tak malé ráně tolik bolí. Měla jsem navíc i teplotu a vlivem prášků jsem byla roztěkaná a hyperaktivní. Bušilo mi srdce, klepaly se ruce, smála jsem se, plakala, mluvila rychle, nedokázala se soustředit, neměla hlad ani žízeň. Nebyla jsem jeden den ani schopná jet vyzvednout kamaráda na motorce. 

Naštěstí se mi po měsíci rána zahojila a teď už po ní mám jen jizvu, která je ale pouze povrchová. Naštěstí. Ale nebyla bych to já, abych si něco takového nechtěla zopakovat, a tak jsem si asi před třemi týdny spálila lýtko o výfuk znova. Stejná noha, jen trochu výš. Teď už se mi Indonésani opravdu smějí, když jim vysvětluju, od čeho ty jizvy a strupy mám. Tentokrát to je bez infekce, ale bolí to i tak docela hodně. Prý popálenina druhého stupně. I když na povrchu už je strup z části pryč, uvnitř je tkáň pořád ještě poškozená. 

Není lehké tu léčit povrchová zranění. Trvá to déle než v Evropě a i štípnutí od komára, které si rozškrábete, vás může trápit déle než týden. Po všech dezinfekcích, dermochlorophylech a antibiotických mastičkách se tak od teď dávám na přírodní medicínu a používám hlavně různé olejíčky, které mi doporučí místní. Trochu štípou, ale podporují hojení a hezky voní. 

jizva po první spálenině a nad ní nová rána

Jen si říkám, že tu opravdu nechci mít závažnější problém. Z doktorů tu mám strach, nevěřím jim. A i když nejsem zrovna koupací typ (bydlím necelou půl hodinu od moře, ale ve vlnách nejsem častěji než jednou za týden), jenže zákaz koupání už mě zužuje asi dva a půl měsíce. Moje pravá noha bude po návratu do Čech vypadat opravdu škaredě. Dělám si z toho legraci, že se jedná o tetování zdarma, navíc jsou to vzpomínky. Jsem něco jako mapa – pata po Sulawesi, lýtko poprvé po Sumbě, nyní Bali, do toho velké škrábnutí (opět na pravé noze) z Jávy… Alespoň budu mít svým dětem jednou co vyprávět.