Život v Indonésii

Vlaky v Indonésii

Historie vlakové dopravy na tomto obrovském souostroví sahá až do devatenáctého století, a tak jsem se rozhodla věnovat tomuto tématu jeden krátký článek, ve kterém se dozvíte trochu informací o vlacích a kolejích na území dnešní Indonésie. V rámci našeho stopovacího výletu po Jávě jsem měla možnost cestovat s někým, kdo je do mašinek naprostý blázen, a tak jsem se nejen něco málo dozvěděla, ale snažila se trochu i pochopit, co je na celé této záležitosti vlastně tak fascinujícího. No, nepochopila. Ale pravděpodobně to ve mně i tak zanechalo nějaký dojem, neboť jsem se rozhodla napsat tento článek.

A tak se začaly stavět koleje…

V roce 1830, kdy byla Indonésie pod holandskou nadvládou, vyhlásili chytré nizozemské hlavy v čele s generálním guvernérem Johannesem van den Boschem takzvaný Cultuurstelsel, neboli kultivační systém. Stručně řečeno, při tomto programu se jednalo o to, aby se podpořil export plodin produkovaných v Indonésii. Tehdy bylo potřeba zbudovat spolehlivý systém dopravy, který by byl schopný převážet vyprodukované suroviny z plantáží (kaučuk, chinin, kakao, bavlna, muškátový oříšek, pepř…). Nejlogičtější variantou se stal právě vlak. A tak byl sestaven plán konstrukce železničních kolejí a celá síť měla být dokončená 15. srpna 1840. Bohužel tento plán nakonec padl a nemohl být zrealizovaný v čas.

Roku 1862 nizozemská vláda vydala povolení pro Nederlandsch-Indische Spoorweg Maatschaggij (NIS) ke zbudování železnice ze Semarangu do Surakarty a Yogyakarty. Tato oblast zahrnovala region bohatý na suroviny jako je třtinový curk, káva, tabák a týkové dřevo. S výstavbou se začalo 17. června 1864 ve vesnici Kemidjen u Semarangu. O tři roky později bylo dokončeno 26 kilometrů dráhy. A 10. srpna 1867 vyjel na trati Semarang – Tanggung Grobogan) slavnostně první vlak.

Rozrůstání železniční sítě

Další zbudovanou tratí byla 115 kilometrů dlouhá komunikace mezi městy Surabaya – Pasuruan, která byla uvedena do provozu 16. května 1878. V těchto letech, až to roku 1900, se výstavba rozrůstala obrovskou rychlostí. Začalo se s obrovským úspěchem na 25 kilometrech dráhy a na přelomu století už bylo postaveno 3 338 kilometrů. V této době už se nejednalo pouze o Jávu, ale také o Maduru, Sumatru a Sulawesi. Až do roku 1939 bylo dosaženo celkem 6 811 kilometrů trati.

Nejpohodlnější způsob dopravy?

V současnosti je vlaková doprava v Indonésii na vysoké úrovni a na mnoha místech se jedná o nejlepší volbu při cestování z hlediska poměru ceny a kvality. Já jsem měla možnost jet vlakem pouze třikrát, a to vždy na trase Yogyakarta – Solo, kdy cesta trvá jen hodinu a půl. Vlastně ještě jednou v Jakartě, ale myslím, že tam se vlak nedá moc počítat, připadala jsem si jako v nadzemce. Vlaky jsou čisté, hezké a cena není úplně hrozná. Často jsou prý vlaky dost přeplněné, což se dá vyřešit koupením dražší jízdenky. Ale co, aspoň člověk zažije i něco nového.

Mimochodem, věděli jste, že před pár lety indonéská vláda přišla s krásným nápadem nainstalovat betonové koule zavěšené nad tratí, aby tak zabránila cestování černým pasažérům? Ještě zajímavější je, že už zkoušeli různé způsoby, například i natažený ostnatý drát. Ale vypadá to, že Indonésané si se vším dokážou poradit. No, je to vlastně docela škoda, mě osobně by totiž taková černá jízda velice lákala.

One Comment

  • Hanka

    Jela jsem vlakem a pozorovala. Opět se musím vrátit k naší a jich mentalitě. Úplně se vidím, jak jedu ráno do práce, mám na sobě uniformu, nebo sukni, sedím ve vlaku na zemi a klábosím se spolucestujícími. Ne, seděla bych na lavce a bála se, že si sukni zašpiním. Ano, tak nějak by to bylo, k mojí škodě.

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..