Sampai jumpa lagi, Indonesia!

Tento článek jsem psala v době, kdy jsem studovala v rámci stipendijního programu Darmasiswa v Denpasaru na Bali. Seznam těchto článků naleznete zde.
„Do sedmi dnů musíte opustit zemi,“ řekl mi pracovník na imigračním, vrátil mi do ruky můj pas a prstem poklepal na čerstvé razítko, které ukazovalo počet dnů určených k odjezdu. Byl pátek ráno a mně se zdálo, že je odjezd ještě daleko. Nebyl.

Právě sedím na letišti v Taipei a mám za sebou první ze tří letů. Jsem víc než tři tisíce kilometrů vzdušnou čarou vzdálená od Denpasaru, místa, kde jsem rok žila. Od země, kterou miluju mnohem víc než Českou republiku. A i když nechci, musím jet zpátky. Bůhví, na jak dlouho jsem Indonésii dala sbohem. Tento článek měl být původně stručným rozloučením, prostou informací, že už musím pryč. Ale ne. Bude smutný, vzpomínkový, ale ve výsledku snad i trochu veselý. Protože Greg mi řekl, že mám jet na letiště s úsměvem na rtech. A já to udělala.

Poslední večery v našem domě jsem strávila nejlépe, jak jsem mohla. Seděla jsem na terase, na svém místě až v úplném rohu u květiny, kde mi vždy pravá volně spadala dolů. Poslouchala jsem hudbu, která se každý den nonstop line z jednoho obchodu s telefony. Umím snad všechny ty indonéské romantické písničky zpaměti, a to se mi v září příčily. Ale zvyk je železná košile, a tak už jsem si je i postahovala do svého notebooku. Z terasy je překrásný výhled na město. Nad střechami se vznáší desítky draků a po setmění je odtud ten nejlepší výhled na vycházející měsíc. Nade mnou poletovali malí ptáčci, kteří tam pravděpodobně někde mají hnízdo. Bylo to vždy skvělé takhle sedávat. V klidu, ve větru za chladných indonéských večerů.

Můj poslední týden byl poněkud hektický. Vrátila jsem se v neděli ze Sumatry a hned v pondělí musela jet na imigrační, abych podala žádost o exit permit. Protože bez toho mě nemohli pustit ze země. Další den jsem si se Sarifem užila na dlouhou dobu poslední pláž (jeli jsme na Bukit, protože tam jsou ty nejhezčí!) a další den začala pracovat na své bakalářce, protože jsem na poslední chvíli změnila téma a potřebovala získat nové informace. Byla jsem hrozně unavená z cestování po Sumatře, ale nebylo kdy odpočívat. Strávila jsem mnoho času nakupováním suvenýrů i dalších věcí, na což padla snad třetina mého měsíčního stipendia. Ale je v tom i mnoho věcí pro mě – různé koření na jídla, která mám ráda, velké balení čaje, obrovský balijský vějíř, který si chci pověsit v pokoji na stěnu. A spousta dalšího.

Když jsem se začínala balit, byla jsem z toho množství věcí vyděšená. Většiny oblečení jsem se vzdala, ale představa, že vše musím vtěsnat do malého kurfu a vejít se do váhy třiceti kilo, byla šílená. Naštěstí jsem to během těch pár posledních dní dala dohromady a kromě kufru zaplnila ještě tašku přes rameno, kterou jsem na rychlo musela koupit. K tomu plný batoh do letadla a v ruce povezu obrovský vějíř, který mi snad dovolí vzít s sebou na palubu. Všechny tyto tři zavazadla mají odhadem dohromady asi třicet pět kilo. Můj limit je třicet, a to jsem si hrdě říkala, že to stejně nezaplním. Ale co bych chtěla, když vezu i pivo… 🙂 S váhou spoléhám na kamaráda Vojtu, který letí se mnou, a tolik věcí jako já mít snad nebude, neboť se za měsíc do Indonésie vrací. 

Ale teď už je na řadě trocha toho počítání. V Indonésii jsem strávila 356 dní svého života. Mám z tohoto období ty nejkrásnější vzpomínky, protože jsem procestovala 12 ostrovů a ostrůvků, některé i víckrát. Za celou dobu jsem letěla 23krát letadlem, stopovala 9 dní (a stopla 18 různých dopravních prostředků). Jen s Gregem jsme za druhý semestr projeli kolem 3 500 kilometrů. Viděla jsem 3 svatby a několik pohřbů.

Potkala jsem mnoho zajímavých lidí, a to jak mezi místními, tak i mezi studenty. S většinou z nich bych se ráda ještě někdy viděla. Našla jsem si tu dobrého kamaráda, Sarifa, na kterého nedám dopustit, i když jsem ho ze začátku vlastně vůbec neměla ráda, protože ať chce, nebo ne, je to typický Indonésan a ve spoustě věcí máme odlišné názory. Ale na společné vaření, ramadán a objevování nových pláží budu vzpomínat hodně dlouho. Měla jsem tu jen jedno větší zranění, naštěstí, a to moji spálenou nohu od výfuku, do které se mi dostala infekce. A proplakala jsem nespočetně dnů, protože mi bylo smutno, nebo mě Indonésie něčím vytočila. Ale víc bylo těch, které jsem prosmála.

Jsem šťastná, že jsem se na Bali dostala a mohla si tu zkusit žít. Taky jsem vděčná za všechny (no, skoro všechny) zážitky a zkušenosti. Vracím se domů trochu jiná a s odlišným pohledem na život i priority, i když to pro ostatní zní asi jako klišé. Ale není.

Zítra v půl desáté ráno budu přistávat v Praze. Když jsem pozorovala letadla z naší terasy nebo z pláže v Jimbaranu, vždycky jsem přemýšlela, kdo v nich asi sedí. Jestli jsou tam lidé, kteří už se těší domů, a jestli jsou tam i tací, kteří pláčou, že Indonésii opouštějí. Když uvidíte zítra letadlo mířící z Frankfurtu, můžete taky přemýšlet. Poradím vám, že tam sedí jedna holka, která se sice těší na bramborové knedlíky a teplou vanu, ale už teď plánuje, kdy se zase vrátí „domů“.