Rýže – potravina, která má duši

Jedním z velkých turistických lákadel jsou na Bali bezpochyby nádherně zelená rýžová políčka, rozprostírající se mezi každou vesnicí. Troufám si tvrdit, že ačkoli se rýže pěstuje i mimo tento ostrov, staly se tyto scenérie symbolem právě Bali. Málokdo však ví, co všechno za tím pěstováním stojí a že je celé toto téma složitější, než se na první pohled zdá.

Měla jsem to štěstí, že jsme v prvním ročníku na VŠ měli jeden předmět zaměřený víceméně jen na rýži. Možná si říkáte, že snad už v druhém semestru ani nebylo o čem vykládat, ale právě naopak. Rýže pro Indonésany není jen tak nějakou potravinou. Je tou hlavní, nejdůležitější potravinou. Každý Indonésan vám řekne, že může sníst klidně celé kuře, ale pokud k tomu nebude mít alespoň hrstku rýže, nebude se cítit sytý. A právě proto se k ní váže mnoho rituálů a její pěstování je svázáno s přesnými pravidly.

Vzpomínám si, jak jsme se ve škole učili, že sedmdesát procent veškeré produkce rýže v Indonésii se vyskytuje na takzvaných vnitřních ostrovech, kterými jsou Bali, střední a východní Jáva, Madura a západní Lombok. V loňských statistikách se ale píše, že nejvíce rýže vypěstuje jižní Sumatra a západní Jáva, potom až zbytek zmíněných ostrovů (viz).

Pole mohou být terasovitá (říká se jim sawah a jsou ty nejhezčí scenérie), ale většina je jen dlouhá rovná plocha (ladang). Mohou být také zavlažovaná, ale i suchá. Například na Jávě je poměr polí bez vody a polí s vodou padesát na padesát. Ale zavlažovaná pole jsou úrodnější a na Bali tento typ převažuje.

V Indonésii se rýže sklízí většinou dvakrát ročně. Mimo výše zmíněné ostrovy, například Sumba nebo Flores, které jsou na východě a je tam obecně méně srážek, jsou schopné obstarat na suchých polích jen jednu sklizeň.

Terasovitá políčka sawah

Slovo sawah označuje terasovité rýžové pole. Je to člověkem vybudovaný systém, který zajišťuje produkci neklesajícího množství úrody. Navíc rýže pěstovaná ve vodě vůbec nevyčerpává půdu, což je ohromná výhoda. Postavit však takovou terasu není jednoduché a vyžaduje to dodržovaní mnoha pravidel. I k tomuhle je potřeba vypracovaný projekt se zaznačenými kanály, vodními příkopy a akvadukty. Všechna patra jsou propojená, a proto je potřeba se starat o každou část pole úplně stejně.

Zaprvé, je potřeba přesně vědět, kolik vody má na poli být. Málo je problém, mnoho ještě větší. Zadruhé, voda musí být kvalitní a čistá. Zatřetí, je důležité přesně načasovat zahájení cyklu, což souvisí právě i s tím množstvím vody. Začtvrté, je nezbytné pole pořád udržovat a pravidelně plít. Je to také kvůli tomu, aby mohla voda pořád proudit, protože kdyby přestala, půda začne zahnívat a na spodních terasách vysušovat.

Zdá se to jako opravdová věda. Ale odměnou je stabilní produkce, neustále vyživovaná půda a taky zajištění práce pro velký počet obyvatel. Na druhou stranu, terasy není možné postavit kdekoli. Musí to být na svahu a v blízkosti vodního toku. Bali má ve vnitrozemí úplně ideální podmínky, ale tam, kde to nelze, se holt musí obyvatelé spokojit s klasickými políčky.

Rýže má duši

Průměrný Indonésan sní denně 400 gramů rýže ^(zdroj). Není proto divu, že se v jejich očích jedná o posvátný pokrm. Místní věří, že rýže má svého ducha a že cykus jejího pěstování je podobný životnímu cyklu ženy. Každá fáze toho cyklu je doprovázená specifickými rituály.

První fází je příprava, která je nejnáročnější, protože je potřeba dát pole do takového stavu, aby zajistilo co nejlepší podmínky pro sazeničky. Rýže tady symbolizuje mladou neprovdanou dívku, kterou je potřeba uchránit před neodbytnými nápadníky. Potom následuje setba, během které se rýže předpěstuje ve školkách (jsou to takové malé ohrádky s krásně zelenkavými sazeničkami) a potom, když je alespoň dvacet centimetrů vysoká, se přesadí do zavlaženého pole.

Následuje třetí fáze, tedy růst. Zatímco ze začátku na poli pracovali hlavně muži, během růstu už se tradičně věnují jiným aktivitám a o plení a střežení pole před ptáky a krysami (mimochodem, prý se dělají také obřadní kremace krys, ale ještě jsem na to bohužel nikde nenarazila) se starají ženy. Věří se, že toto je období těhotenství bohyně Dewi Srí.

Tato bohyně je indonéskou verzí indické bohyně Lakšmí, o které už jste určitě slyšeli (je vždycky vyobrazená jako stojící či na turka sedící žena se čtyřma rukama, ve kterých drží lotosový květ).

Poslední fází je sklizeň. Před tím, než započne, probíhají důležité rituály. Na Bali je to například rituál, při kterém vždy nejstarší žena z rodiny vytvoří ze dvou svazků rýže postavičku (rýžovou matku), kterou pak uloží do sýpky a čtyřicet dní ji od tam nesmí nikdo vzít. Symbolizuje to šestinedělí, přičemž se zároveň vybírají ty nejlepší klasy na uschování pro příští výsadbu. V této fázi se také musí zrnka ze suchých klasů vymlátit. Věří se, že dokud není rýže vymlácena, pořád v ní přebývá její duch. Nakonec se rýže usuší a uskladní.

Když se rýže seče, pole už je suché a všechna voda se vstřebá. Kanály, které obvykle přivádí další a další vodu, jsou uzavřené. Posečené pole se vypálí a nechá ležet ladem, aby se postupně mohlo připravit pro další cyklus.

Úžasné je, že tyto rituály se dodnes dodržují i mimo hinduistické oblasti. Na Jávě je ona bohyně taky důležitou součástí svatebních rituálů, ale to je samo o sobě hodně složité téma, a tak ho tu nebudu zbytečně načínat. Tato bohyně je však například právě na Jávě (kde většina obyvatel vyznává islám) součástí každé domácnosti a také součástí různých modliteb.

Zelená revoluce

Za vlády prezidenta Suharta se řešila otázka nedostatku rýže. Ve většině oblastí bylo možné sklidit rýži jen jednou ročně, a to nestačilo na tehdejší poptávku. V sedmdesátých a osmdesátých letech tedy proběhla takzvaná Zelená revoluce, během které se začaly pěstovat nové odrůdy rýže – geneticky modifikované. Kromě toho se také ve velkém začaly používat umělá hnojiva a pesticidy.

Modifikovaná rýže měla kratší dobu zrání, ale byla méně kvalitní. Na spoustě míst se dodnes zůstalo u původního, tradičního způsobu pěstování, ale bohužel už je to jen nepatrné procento z celkové produkce. V roce 1984 produkce pokryla celou poptávku a po pár letech ji dokonce překročila. Potom to šlo ale zase dolů. Indonésie patří také do žebříčku největších dovozců rýže na světě ^(zdroj).

Je to sice trochu paradoxní, když se člověk v souostroví pohybuje pořád mezi rýžovými políčky, ale ve skutečnosti se není čemu divit, protože počet obyvatel zde pořád rychle roste, což znamená více a více hladových krků. 

Rýže a některá tabu

Po přečtení článku už nejspíš chápete, proč je pro místní tato potravina tak důležitá a že její konzumace je spojená s různými pravidly či tabu. Například pokud vám v Indonésii někdo nabídne jídlo, je neslušné rýži nedojíst. Pokud už jste plní, můžete nechat maso nebo zeleninu, ale nikdy nenechávejte rýži. Je to velice neslušné.

Je také součástí hinduistických obětin, které jsou na Bali několikrát denně darovány bohům. Většinou je to jen troška, přibližně jedna čajová lžička. Při ukončení hinduistické modlitby se pár zrníček nevařené rýže přilepí modlícím se lidem na čelo a nesmí se z něj sundat, dokud samy neopadají.

Stejně jako menstruující ženy nesmějí vstoupit do hinduistického chrámu, do mešity nebo se (v případě islámu) v tuto dobu nesmějí modlit, toto pravidlo platí také pro rýžové pole. Ženy mají v tomto období zakázáno vstoupit na pole nebo na něm dokonce pracovat. Je to proto, že jsou dočasně neplodné, což nejde dohromady s cyklem pěstování, který jsem popsala výše.

Je toho spousta, co by se o tomto tématu dalo napsat, a je to i velice zajímavé. Většinu těchto informací jsem dala dohromady z přednášek naší tehdejší vyučující Mariany Pflegerové.