Strašidla a pověry v Indonésii

374

Indonésie je protkaná mystikou, většina obyvatel věří na bílou i černou magii a duchovno hraje důležitou roli skrz celé souostroví. Víte například, proč nemají budovy v Jakartě čtvrté patro? Proč místní nenosí zelenou barvu na pláže jižního pobřeží? Kdo jsou to Ebu Gogo, Kuntilanak a Cigau? A proč se lidé na Jávě bojí vlků? 

Na psaní tohoto článku jsem se opravdu těšila. Od té doby, kdy jsem se poprvé dostala do Indonésie, jsem zmiňované duchovno a mystiku vnímala na každém rohu. Čím víc času člověk tráví s místními, a čím víc rozumí jejich řeči, tím víc se dozvídá zajímavých historek, poznává lokální pověry a někdy je přímo svědkem nějaké události, která mu pomotá hlavu.

Protože jde ale o nesmírně rozsáhlé téma, na které by ani jedna celá kniha nestačila, vybrala jsem do tohoto článku jen pár nejznámějších legend, pověr a strašidel. Téma je docela úzce spjaté s magií, které bych chtěla věnovat samostatný článek, ale i tak doufám, že budou tyto informace dostatečně zajímavé.

Legendy

Kdo mě sleduje delší dobu, určitě ví, že mám ráda indonéské legendy, a občas nějakou přeložím do češtiny. Proto bych k tomu zbytečně moc nepsala, protože bych se jen opakovala – když budete mít náladu, můžete si některou z legend přečíst.

Tady na webu najdete například snad nejznámější z nich – o královně jižních moří. Dále si můžete přečíst o vesnici v oblasti Dieng, která zmizela, o sopce Bromo, o tom, proč se na Sumbě slaví festival Pasola a nebo příběh o tom, proč se bojí ptáci létat na Kawah Putih. Na mé facebookové stránce si pak můžete přečíst celé přeložené legendy, například o Si Pitung, který bohatým bral a chudým dával nebo o tom, proč se oddělilo Bali od Jávy.

Pověry

Mnohem zajímavější než legendy jsou, podle mého názoru, pověry. Když například pojedete do Jakarty a ocitnete se v nějakém hotelovém výtahu, zkuste se podívat, jestli je na tlačítkách také čtvrté patro. Na většině místech totiž uvidíte po trojce hned pětku. Proč? Údajně sem tato pověra přišla z Číny, kde je čtyřka “smrtící číslo” – prý se totiž vyslovuje téměř stejně jako slovo “smrt”. Také se říká, že díky svému tvaru tato arabská číslice není stabilní a symbolizuje pád. Říká se také, že lidí se strachem z čísla čtyři je na světě spousta a hotely tím předcházejí problému.

Ale nejde pouze o hotely – v zábavním centru MEX ve městě Surabaya čtvrté patro také chybí a v některých obytných či kancelářských budovách taky. A na některých místech dokonce nenarazíte ani na patro 22, jelikož součet dává zase číslo čtyři.

Pojďme se však podívat na pověry, které jsou běžné a rozšířené po celém souostroví. Spousta místních by například nikdy neotevřela deštník uvnitř domu, protože to by prý přivolalo smrt. Naše babička na toto věří a už jsem dostala jednou i pěkně vynadáno. Když budete v noci sedět pod stromem, přijde si pro vás ďábel. V některých oblastech na Jávě ještě dnes lidé odmítají být vyfoceni, pokud jsou jen tři. Bojí se totiž, že ta prostřední osoba zemře.

Muslimové také věří, že nemanželský sex přinese neštěstí celé rodině – a tohle je velice známá a silná pověra. Stejně tak se po celém souostroví dodržuje pravidlo, že na sopkách musí být člověk pozitivně naladěn, nesmí mít hříšné myšlenky (a už vůbec tam nesmí dojít například k pohlavnímu styku) a musí na ně stoupat s pokorou a klidem v duši. To je proto, že na sopkách sídlí duchové či bohové (v každé oblasti mají trochu jiné příběhy).

Nejraději mám pověry na Jávě. Je jich neuvěřitelné množství. Tam si prvorozený nemůže vzít za manžela / manželku někoho, kdo se narodil jako třetí dítě. Také se nesmí překračovat či přeskakovat rozsypaná sůl, protože člověk by pak celý den chodil “na malou”. Nesmí se spát v pozdním odpoledni a dveře i okna domu musejí být zavřené během maghrib, večerní modlitby v islámu. V tuto dobu prý vycházejí ven džinové, kteří by člověku mohli ublížit.

Některé pověry se ale dají vysvětlit logicky. Víte například, proč lidé věří, že se nemá zametat v noci? Údajně se tím odmete štěstí. Ve skutečnosti je to proto, že dříve nebyly hladké podlahy a tvrdým koštětem by při zametání rušili své sousedy.

Strašidla a džinové

Než se podíváme na nejznámější indonéská strašidla, povím vám jednu příhodu, která se mi stala u naší babičky v Bogoru na západní Jávě. Myslím, že to jen dokazuje, jak moc jsou místní pověrčiví a bojácní.

Když si jedna sestřenice od mého manžela stavěla dům na pozemku, který koupila hned vedle babiččina domu, dělníkům se nezdál jeden vysoký starý strom nad jejich provizorním přístřeškem. Ničemu tam nezavazel a byl silný, rozhodně by tam mohl zůstat stát. Ale jeden z dělníků prohlásil, že už nebude na stavbě pokračovat, pokud se z kmene stromu nevyžene džin, který tam přebývá. Po pár dnech onemocněl a po něm i další dělníci. Nikdo z nich nevěděl, co jim je, ale nebyli schopní ani vstát z postele. Na pokyn babičky se musel zavolat odborník, takzvaný dukun. Ten zjistil, že ve stromě je opravdu džin. Za úplňku se tedy sešla celá rodina a v doprovodu dukuna se pomocí nějaké mantry v arabštině tento nezvaný host vyhnal ze stromu. Chytili ho do prázdné lahve, kterou hned pevně uzavřeli a odvezli ji asi padesát kilometrů daleko, kde ji pohodili v lese.

Byla to opravdu zvláštní událost a já jsem cítila, jak tomu všichni bezmezně věří. Hned druhý den se dělníci vrátili do práce, aniž by věděli, že už se problém vyřešil. Prostě se ráno probudili a cítili se zdraví.

Kromě džinů, ve které tu věří téměř každý (nemůžu použít slovo “duch”, jelikož muslimové tento výraz nemají rádi – duchové podle nich neexistují a nesmí se na ně věřit, zatímco džinové jsou údajně opravdu všude kolem nás), jsou tu i jiná “strašidla”, kterých se místní bojí. Asi nejznámější je Kuntilanak, v Malajsii známá jako Pontianak. Údajně jde o mladou ženu, která zemřela v těhotenství nebo při porodu. Lidem se ukazuje jako krásná mladá žena v bílých šatech, která má dlouhé černé vlasy zahalující její tvář. To, že je blízko, je prý poznat podle toho, že psi v okolí kňučí. Pokud štěkají, Kuntilanak nepřijde. Své oběti zabíjí dlouhými prsty s ostrými nehty, kterými propíchne břicho dotyčného. Jedinou obranou je údajně zaražení hřebíku do její hlavy. No, asi by ji nikdo z nás nechtěl potkat.

Na ostrově Flores se lidé obávají přízraku zvaného Ebu Gogo. Vzhledem připomíná drobného muže, asi metr a půl vysokého. Má tmavou kůži, plochý nos, velké oči a obrovská ústa. Pohybuje se rychle a krade děti.

Indonésané se ale bojí také zvířat, respektive jakýchsi bytostí, které připomínají zvířata. Tím je například Cigau v okolí sopky Kerinci na Sumatře. Vypadá jako tygr sumaterský, ale je větší a agresivnější. Někdy loví v lese, někdy přichází v noci do vesnic a vybírá si tam svou oběť. Na toto téma mě napadá skvělá knížka přeložená do češtiny – Tygr! Tygr! (v originále Harimau! Harimau!). Vřele doporučuju.

Na Jávě se pro změnu místní obávají vlka. Ačkoli toto zvíře na Jávě vyhynulo už před několika sty tisíci lety, prý se občas objeví na kraji lesa. Je asi dvakrát větší než pes a má obrovské zuby, které jsou už z dálky vidět. Když si vybere svoji oběť, prý jí odtrhne tělo od hlavy. Bylo několik případů, kdy se veřejně mluvilo o tom, že něčí smrt způsobila právě tato kreatura.

A nakonec zmíním ještě ostrov Bali. Tam lidem nahání hrůzu Leak. Zlá čarodějnice, často vyobrazovaná v hinduistických příbězích. Má vykulené červené oči, velké zuby a vyplazený jazyk. Napadá těhotné ženy, protože ji při “životě” drží krev nenarozených miminek.

Pro nás často nepochopitelné, ale…

Že jsou tyto příběhy občas docela drsné? Jsou. Ostatně, drsné jsou i indonéské pohádky, o kterých jsem psala tento článek. Když si člověk tyto informace čte z pohodlí svého domova v srdci moderní Evropy, říká si, že my přece také máme Polednici a podobné postavy.

Jenže rozdíl je ten, že my už ty příběhy pokládáme za prosté báchorky, kterými se maximálně tak straší zlobivé děti. V Indonésii pocítíte tu energii, ten strach a obavy, které v sobě místní zatím ještě mají zakořeněné. Můj bývalý manžel si byl jistý, že viděl ducha svého dědečka, který seděl před televizí. Dal by za to ruku do ohně. A můj nejlepší kamarád prý nedokáže spát sám, protože se ho občas ve spánku snaží zmocnit setan, tedy něco jako ďábel, a pokud by mu nikdo nepomohl se probudit, tak už by se neprobudil nikdy.

Nechám tedy na vás, ať si uděláte závěr sami. Ale pokud pojedete do Indonésie a budete mít příležitost strávit čas mezi místními, zkuste se jich na nějakou tu pověru nebo strašidlo zeptat. Pokud nebude v tu chvíli noc, určitě vám rádi pár historek povypráví.