Wayang orang v Solu a dvě hodiny smíchu

Už jste se někdy dokázali bavit u činohry, ze které jste nerozuměli ani slovo? U wayang orang (také známý jako wayang wong) zaručeně budete. Toto javánské divadlo nadchne nejen díky odlehčené interpretaci, ale také díky krásným kostýmům a zapáleným hercům, kteří si na jevišti svůj výstup užívají naplno.

My jsme toto divadlo navštívili v samotném centru veškerého kulturního dění na Jávě, ve městě Solo. Zatímco v nedaleké Yogyakartě jsme si zašli na známější wayang kulit, zde jsme si nechali poradit od místních a společně s nimi se zašli podívat do jednoho z nejznámějších divadel – Gudung Wayang Wong Sriwedari (Jl. Brigjen Slamet Riyadi 275, Solo). Představení začalo v osm hodin večer a kupodivu přesně. Sál byl úplně plný, ačkoli se hraje několikrát týdně. Kromě nás jsme potkali jen jednu malou skupinku starších bělochů, kteří ale mluvili plynule indonésky a javánsky, takže si myslím, že to nebyli turisté a určitě tu podle svého vystupování nebyli ani poprvé.

Se svou znalostí javánštiny však měli ohromnou výhodu. Během přestavení se totiž používal pouze tento místní jazyk a ani já jsem se svou indonéštinou nepochodila. Moji rodiče, které jsem sem vzala, byli možná nejdříve trochu na rozpacích, ale nakonec jsme se všichni ohromně bavili.

Wayang orang je součástí tradiční javánské kultury a na rozdíl od stínového divadla (wayang kulit) v něm vystupují živí herci. Taneční prvky se doplňují s mluveným slovem i zpěvem a nejčastější tématikou jsou příběhy z Mahábháraty a Rámajány. Často je příběh odlehčen, ale příběhy v sobě nesou prvky tradiční javánské kultury. V pozadí hraje gamelan. Ačkoli herci rádi improvizují, každá z postav má svá přesná pravidla chování. Liší se nejen v tónu hlasu, ale také v rychlosti či ladnosti pohybů. Postava prince se chová naprosto jinak než postava opice a emoce jsou předváděny víc než by bylo potřeba, a tak i bez znalosti jazyka příběhu porozumí úplně každý. Herci jsou převážně muži, ale často narazíte také na ženy.

Existuje několik druhů wayang wong, dokonce i balijský. Ale je to velice odlišné – na Bali se jedná zejména o známý kecak, což je ale na rozdíl od javánské verze taneční vystoupení.

Jak jsem se dozvěděla, v Solu se tento typ přestavení poprvé objevil v paláci Mangkunegaran a sloužil k pobavení královské rodiny. Herci nebyli jen tak někdo a každý si jich vážil. Postupně však tato tradice upadla a byla znovu oprášena až o něco později, za vlády krále Mangkunegoro IV., který pomohl umění nabýt jeho původní hodnotu. Dnes je tato zábava přístupná všem, kdo mají pár tisíc rupií na vstupné.

Dvě hodiny uběhly jako voda a kromě toho, že sál nebyl klimatizovaný a ke konci už jsme si připadali jako v sauně, jsme byli spokojení. Osobně musím říct, že jakmile budu mít příležitost, zajdu se tam podívat znova.

Níže se můžete podívat na pár fotek a video, které vám snad místní atmosféru lépe přiblíží.