Česko a Indonésie – země sobě vzdálené, ale s pozoruhodnými vztahy

644

Ačkoli je Indonésie exotickou zemí, vzdálená kdesi na druhém konci světa, máme k ní v některých ohledech blízko. Proto jsem se rozhodla napsat jeden souhrnný článek o tom, co mají největší souostroví světa a naše malá česká zemička společného.

Kultura

Začneme podle mě tou nejzajímavější částí, a to zlomky indonéské kultury v kultuře naší. Věděli jste například, že v Pelíšcích zazněla indonéská skladba? Jmenuje se Ayo Mama a jak už jste si mohli přečíst i ve článku o hudbě, je to lidová píseň z Maluku. U nás ji nazpívali Kučerovci. Musím říct, že je to hrozně milé a většině Indonésanů tím udělám vždycky radost, i když to není nazpívané stoprocentně dobře.

https://youtube.com/watch?v=Xipf5hv9n9w%3Ffeature%3Dplayer_embedded

U hudby ještě chvíli zůstaneme. Z Indonésie se k nám přestěhoval pan Rony Marton (byl mezi studenty, kteří přijeli studovat do Československa, ale už se nemohli vrátit zpět – přečíst si můžete rozhovor s panem Soejonem, který toto období popisuje). Do podvědomí se lidem dostal hlavně díky písničce Hastrmane, tatrmane, melou, ve které se svým exotickým vzhledem a zářícím úsměvem bezpochyby vyniká.

https://youtube.com/watch?v=yJi_dr73-wU%3Ffeature%3Dplayer_embedded

Co se týče literatury, pár českých spisovatelů se Indonésií také inspirovalo. Určitě je potřeba zmínit Krakatit od Karla Čapka. Inspiroval se sopkou Krakatau, která se nachází mezi Jávou a Sumatrou. V roce 1883 vybouchla a byla to největší novodobá exploze na Zemi. Krakatit je příběh o muži, který vynalezl silnou výbušninu a pojmenoval ji právě takhle.

Indonésií bylo ovlivněno také několik našich básníků, kteří do své tvorby použili místní básnickou formu pantun. Mezi nimi byli například Seifert a Vrchlický. Dílo Pantoumy o lásce si jistě všichni ještě pamatujeme ze školních let. Je více různých forem, ale nejtypičtější je střídání veršů s následným opakováním: v první sloce bude tedy A1 B1 A2 B2, ve druhé pak B1 C1 B2 C2. Jako ukázkový příklad může posloužit jedna, kterou jsem napsala já, když jsme se o pantunech učili ve škole.

Delfíni skotačí na širém moři,
tak hezky vlní se překrásná Javánka.
Konstantin na pláži svým perem tvoří,
lepší je cizinka, než známá krajanka.
Tak hezky vlní se překrásná Javánka,
líbivý gamelan hraje jí do tance.
Lepší je cizinka, než známá krajanka,
oči si neunav na svůdné Javánce.
(celá báseň zde)

Praha je mezi Indonésany hodně známá a dokonce se tu natáčel nejeden indonéský film. Jako poslední je třeba zmínit Surat dari Praha (Dopisy z Prahy), který vypráví právě o lidech, kteří do tehdejšího Československá přijeli a kvůli režimu se nemohli vrátit zpět.

Politika

Česko-indonéské politické vztahy by potřebovaly bezpochyby více prostoru, nejlépe samostatný článek. Ale vím, že to není jedno z těch nejčtivějších témat, a tak se na ně podíváme jen stručně. Indonésie má s Českou republikou dobré vztahy. V roce 1924 byl založen československý honorární konzulát v tehdejší Batávii, dnešní Jakartě. V roce 1948 pak začal být vydáván buletin “Indonéské informační služby” v Praze ^(zdroj).

Věděli jste ale, že ve třináctém století se na Sumatru a Jávu dostal bratr Oldřich (známý jako Odoric de Pordenone) a tuto návštěvu zaznamenal do svého spisu? V šestnáctém století byl do češtiny přeložen cestopis Sira Johna Mandevilleho, který se do souostroví dostal ještě dřív než první portugalští objevitelé. Ve dvacátém století zde pobýval Jiří Šebesta, který studoval trpasličí populace.

Ale teď k samotné politice. V polovině dvacátého století spolupracovalo Československo s Komunistickou stranou Indonésie. V roce 1956 byl založen indonéský zastupitelský úřad v Praze a dokonce se k nám podíval tehdejší prezident Sukarno. Začali jsme školit indonéské piloty a dodávali do souostroví zbraně a vojenské vybavení. Mimochodem, babička mého manžela mi nedávno vyprávěla o tom, jak její muž pracoval jako pilot a byl školený v Polsku. Bylo to pro ně tehdy hrozně těžké, ale díky tomu dokázal svou rodinu velice dobře zabezpečit. Nakonec si u nás Indonésie nadělala kvůli dodávkám materiálu velké dluhy a splácet se začaly až za vlády dalšího prezidenta, Suharta.

O situaci během indonéského převratu byla napsána kniha Noc začala ve tři ráno. Autorem je novinář Jiří Dienstbier. 

Češi v Indonésii

Jak už jsem se zmínila výše, spoustu Čechů to do souostroví lákalo. Za zmínku určitě stojí Jiří Marek, který v polovině dvacátého století napsal reportáž Země pod rovníkem a byl také členem první oficiální kulturní delegace z Československa (1954).

Bezpochyby nejznámějšími cestovateli, kteří se do Indonésie vydali, byli pánové Jiří Hanzelka a Miroslav Zikmund, kteří projeli Jávu, Sumatru, Bali a taky tehdy ještě dost divoký Západní Irian. Vyšlo u nás několik knih, které popisují jejich dobrodružství. Já mám doma Tamtamy času a můžu jedině doporučit. Dalším dobrodruhem je pan Miloslav Stingl, jehož knihy se čtou úplně samy. Ostrovy lidojedů určitě nadchnou každého.

Málokdo ale ví, že s Indonésií měl co do činění také Tomáš Baťa. Dnes na obchody “Bata” narazíte po celé zemi, ale téměř nikdo vám nebude věřit, že tato značka pochází z Čech. První továrnu zde nechal postavit v roce 1939 v jakartské čtvrti, která dnes nese název Kalibata (pravděpodobně právě podle první továrny).

A v neposlední řadě musíme zmínit i spisovatele Konstantina Biebla, který v jedné ze svých knih popisuje jeho putování lodí z Janova, které trvalo několik měsíců.

V Praze se dokonce dá studovat bakalářský obor Indonesistika (Etnologie se specializací indonesistika), který mám vystudovaný i já. My jsme měli štěstí, že se znovu otevřel po čtrnácti letech, ale první absolventy odchoval už mnohem dříve. Nebylo by to možné bez úžasné paní, která se jmenuje Zorica Dubovská. Ta vystudovala kromě jiného také Jazyky Indonésie, pracovala mimo jiné na zastupitelském úřadu v Jakartě a poté vyučovala na Karlově univerzitě. Dostala dokonce cenu MZV ČR Gratias agit za rozvíjení přátelství a kulturní výměny v Indonésii. 

Co o nás vědí Indonésané?

Nezbývá, než zakončit článek trochu odlehčeně. Když řeknete běžnému Indonésanovi, že jste z Ceko (z České republiky), nejdříve asi trochu zaváhá. Pokud dodáte, že je to stát v Evropě, najednou se bude tvářit, že přesně ví. Někteří vás ale překvapí a řeknou, že byli v Praze a že ochutnali české pivo. Klasicky však začnou zmiňovat fotbal – Baroš, Rosický, Koller, Poborský, Petr Čech, Nedvěd… všechny je znají. Jágr jim ale, bohužel, nic neříká. 🙂

Často jim musíte vyvracet tvrzení, že jsme součástí Ruska a budete si taky muset zvyknout na to, že nás stále berou jako Cekoslovakia (a někteří dokonce říkají Cekoslavia). Mnoho z nich také ví, kdo je to Václav Klaus (zejména díky videu s propiskou), a v poslední době, bohužel i to, že jsme nejvíce islamofobní národ v Evropě.