Soegeng Soejono: Československo mi umožnilo vystudovat a najít si práci

Kdo jednou pronikne do indonéské komunity v České republice, určitě se dříve či později setká s panem Soejonem, kterému většina z nás neřekne jinak než eyang, což znamená javánsky “dědeček”. Jednoho krásného dne jsme spolu seděli v pražské kavárně Slavia, kde je pan Soejono jako doma, a povídali jsme si nejen o jeho přistěhování z Indonésie, ale také o dětství. Pojďte si společně s námi přenést na Jávu před sedmdesáti lety…

Československo mi umožnilo vystudovat a najít si práci

Hned na úvod bych byla ráda, kdybyste nám prozradil, kdy a kde jste se vlastně narodil a jaká byla vaše rodina.
Narodil jsem se na Východní Jávě ve městě Madiun v červnu roku 1939. Jsem z početné rodiny, protože rodiče měli třináct dětí a já jsem dvanáctý. Teď už jsem vlastně zůstal jediný, protože všichni ostatní zemřeli. Jak je to v Indonésii běžné, rodina je rodina a má velký význam. Soudržnost je tu důležitá. Možná právě proto, že jsem měl tolik sourozenců, jsem tvor společenský, tolerantní, spolupracující.

Ale dříve taková velká rodina nebyla na Jávě ničím zvláštním, je to tak?
Ano, bylo to běžné. Ale to i tady (v Čechách – pozn. aut.) dříve byla rodina mnohem větší. Nevím, čím to je, že už dnes tak početné rodiny moc nejsou, ale u nás se říká “co dítě, to štěstí”. Čili čím víc má člověk dětí, tím víc je obyčejně spokojenější. Ale myslím si, že v dnešní době je dost ekonomicky náročné, když má člověk hodně dětí, ale na druhou stranu, když jich má málo, tak to taky není dobré. Protože ty děti pak mají větší sklony k sobectví a netoleranci. Takže všeho s mírou.

Jaký byl mezi vámi a sourozenci věkový rozdíl?
Většinou bylo co dva roky nové dítě. Směje se.

A co dělali vaši rodiče? Maminka byla, předpokládám, doma, ale čím se živil tatínek?
Maminka byla žena v domácnosti a tatínek pracoval jako sekretář v národním podniku. Žili jsme v malém městečku Magelang nedaleko Yogyakarty.

Dneska už to zrovna malé městečko není…
Já vím, hodně se to tam rozrostlo. Život v kampungu (indonéské označení pro vesnici nebo část obce – pozn. aut.) je vždycky příjemnější než ve velkém městě, protože třeba já jsem měl jako malé dítě spoustu kamarádů, se kterými jsme si chodili hrát, a tak to moje dětství bylo velice spokojené. Chodil jsem tam na základní školu, pak na střední a nakonec i na gymnázium a v roce 1958 jsem odmaturoval.

A pak jste rovnou odjel do Československa?
Ne. Jelikož rodiče už neměli peníze na moje další studium, odstěhoval  jsem se do Jakarty a při studiu jsem pracoval. A protože to bylo náročné, tak jsem se snažil dostat stipendium, což se mi nakonec podařilo v roce 1963, kdy jsem dostal příležitost vycestovat a studovat v Československu. Od té doby jsem vlastně tady, protože v roce 1965 byl u nás doma převrat a byl nastolen nový režim zvaný Orde Baru, se kterým jsem nesouhlasil, a tak jsem se od té doby nemohl do Indonésie vrátit.

Proč jste se nemohl vrátit?
Kdybych tam odjel, čekalo by mě vězení nebo rovnou kulka. Zároveň mi ale neprodloužili vízum na indonéské ambasádě, a tak jsme s kamarády, kteří měli stejný názor jako já, společně požádali o politický azyl v Československu. Tahle země mi pomohla dostudovat a získat práci.

Vzpomínám si, že jste v jednom indonéském rozhovoru řekl, že jste “orang terbuang” (“vyhozený / zahozený člověk” – pozn. aut.). Muselo to být asi hodně těžké…
Člověk, který miluje svou vlast a najednou s ní musí přerušit veškerý kontakt a musí se s tím vyrovnat, to má zpočátku opravdu těžké. Ale důležité je, když má takový člověk své ideje a chce bránit spravedlnost. Vůbec nelituji toho, co jsem udělal. Vždy musíme být charakterní a hájit svoje myšlenky. Ten režim v Indonésii tenkrát vůbec nerespektoval lidská práva. Zabíjeli se komunisté a lidé, kteří měli v tu chvíli moc, si dělali, co chtěli, bez jakéhokoli právního základu. Ten režim měl moc, peníze, zbraně, a díky tomu vlastně i volnou ruku.

Takže vám bylo tehdy 24 let, když jste odjížděl z Indonésie. Pamatujete si na ty pocity, když jste poprvé opouštěl svou zemi?
Já jsem do té doby nikdy neopustil Jávu. Československo jsme vůbec neznali. Bylo mi jedno, kam pojedu, hlavně, že mám možnost dál a zadarmo studovat.

Ten západní svět musel být úplně něco jiného, než na co jste byl zvyklý…
Tenkrát všichni znali Londýn, Řím, Paříž… prostě západní Evropu. Ale to, co bylo na východě, jsme neznali vůbec. Dneska už je to jiné, Praha je v Indonésii hodně známá. Postupně totiž ti, kteří sem zabloudili na cestách, zjistili, že Praha je krásná a hlavně taky levnější než destinace na západě. My jsme sem tedy přijeli úplně do neznáma. Bylo to 10. září a bylo tedy ještě docela teplo, ale nám byla zima. Směje se. Bylo nás asi třicet dva studentů a hned po výstupu z letadla jsme každý dostali kabát. Potom nás odvezli na kolej autobusem a protože jsme přiletěli večer, tak byla všude tma. Pamatuji si, že už v letadle jsme dostali evropské jídlo, včetně chleba, a vůbec nám to nechutnalo. Ale dneska už si myslím, že chleba je to nejlepší, co tu v Česku máme.

Co vám první roky v Československu dělalo největší problém?
Všechno bylo nové a vždy záleží na tom, jak se umíme přizpůsobit. Já jsem s tím nikdy neměl problémy. Asi deset měsíců jsme se učili na kurzu česky, ale kromě toho jsme studovali také české reálie. Po roce jsme složili zkoušku, pak jsme začali studovat na vysoké škole. Ze začátku jsem měl problém snad jen s mezilidskými vztahy, protože jsem si myslel, že to tady bude stejné jako v Indonésii, kde jsou všichni družní a otevření, ale pak jsem zjistil, že to tak není. Jsou tu sice tací, kteří jsou družnější, ale někteří zase vůbec ne. Na druhou stranu nemám problém s nikým. Když jsem v cizině, tak se především já musím adaptovat, ne ti místní. Takže je potřeba se znát místní zvyklosti a tradice, ale hlavně umět jazyk, to bezpodmínečně. 

Velká rodina má své kouzlo

Vraťme se ale zpět na Jávu. Je něco, co jste se v dětství na Jávě naučil, a dodnes se podle toho chováte?
Když jsem byl malý, tak mi všichni okolo vštěpovali do hlavy, že člověk musí konat dobro. Protože ten, kdo dělá dobro, potom získá to, co sám potřebuje. Tak jsem hodně pomáhal, hlavně starým lidem, a vždycky jsem za to nepřímo dostal nějakou odměnu. Ne peníze, ale prostě ty příjemné věci, které se mi v životě objevily. A dodnes věřím, že kdo udělá něco dobrého, tak pak podobně něco získá.

Takže jste byl vlastně vzorné dítě…
To úplně ne. Byl jsem raubíř, ale v dobrém slova smyslu. Když jsem pak po nějaké době zase přijel do Indonésie, tak všichni mí známí vzpomínali na dobu mého dětství a vyprávěli příhody o tom mém raubířství. Ale vykládali to s úsměvem a pýchou.

Jak jste si jako děti hrávali?
Každá oblast v Indonésii má svoje tradice a stejně tak i jiné hry. U nás jsme nejvíc hrávali fotbal, který je oblíbený všude po Indonésii. Kromě toho i jiné sporty – badminton nebo ping pong.

Byli jste velká rodina, musel jste doma pomáhat?
Ano, ale to je právě kouzlo početné rodiny. Tam se vytváří obrovská družnost a tolerance. Pro nás je vždy důležitý respekt vůči rodičům a starším.

Já jsem si v Indonésii všimla, že když dítě zlobí, málokdy se trestá fyzicky. Je to tak až dneska, například díky vlivům islámu, nebo to tak bylo vždy?
Můj táta musel mít pevnou ruku, aby těch všech třináct dětí zvládl. Například po obědě se vždy chodí na Jávě všichni spát. A táta chodíval taky. Vzpomínám si, že když si šel lehnout, tak vedle sebe položil řemen. No a když ho někdo z nás začal rušit, dostal prostě přes zadek. Takže fyzické tresty jsou tam taky normální, ale obyčejně se spíš snaží dítěti domluvit, aby k tomu výprasku nemuselo dojít. Navíc od té doby, co mám vlastní rodinu, přemýšlím nad tím, že mě táta málo bil a měl jsem kolikrát dostat víc.

Takže trestal jen táta?
Ano, takhle jen táta. Maminka nás štípala. Byla to proslavená štípačka, ale dělala to málokdy. Stačilo jen naznačit a všichni jsme utekli.

Dneska se obvykle vaří doma, ale chodí se taky jíst do warungu. Dříve tolik warungů asi nebylo, je to tak?
Vařilo se doma, jedli jsme společně. Dělalo se všechno vlastní, ne jako dnes, kdy je warung na každém rohu. Jedli jsme rýži, zeleninu a výjimečně i maso. 

Muslim podle občanského průkazu

Vy jste vyrostl v muslimské rodině, ale váš pohled na náboženství je tak trochu specifický. Můžete mi to, prosím, rozvinout?
Já jsem muslim. Ale muslim podle občanského průkazu (indonésky “Islam KTP” – pozn. aut.). Protože podle mě je náboženství každého věc a nemám rád, když nám nějaká pravidla určují, co a jak máme dělat. Já, jako muslim a jako člověk, který věří v Boha, taky věřím, že je na světě také jakási energie a Bůh je jejím samotným vrcholem.

Ztotožňovala se s tímto pohledem i vaše rodina?
Naše rodina je muslimská, ale právě javánského rázu. Říká se tomu kejawen, neboli javánismus, který pochází z animismu. Tam právě spadá ta energie. A proto, ačkoli jsem muslim, mám v sobě právě i ten kejawen. Narodil jsem se jako muslim, protože to jsem si vybrat nemohl. Chodil jsem na muslimskou školu, ale poté taky na katolickou, protože podle tatínka byla ta katolická škola lepší. Tohle je ukázka tolerance, která na Jávě vždy fungovala. A proto třeba dnes nemůžu pořádně pochopit ta náboženská tření, která tam poslední dobou probíhají. Kromě toho jsem se taky chodil modlit s buddhisty a hinduisty, protože jsem bydlel kousek od Borobuduru, kde často probíhaly nějaké obřady.

Asi se to na Jávě tedy hodně změnilo, za ty roky…
Ano, hodně. Je to možná dané politikou, ale je to obrovská škoda, protože v Indonésii byl islám vždy dost tolerantní, ale jak já to teď vidím, tak už tolerantní tolik není. Bohužel. Navíc dnes hodně ostatních muslimů nás kejawen považují za nemuslimy.

A co černá magie?
No, ta existuje. Stejně tak jako odjakživa existuje dobro a zlo, stejně tak nelze zapřít ani černou a bílou magii.

Ale setkal jste se tam s ní osobně?
Přímo mě se nijak nedotýká, ale v mém okolí jsem se s ní setkal mnohokrát. Může to být třeba posednutí zlým duchem, kdy se pak člověk začne chovat jinak než obvykle, jako by byl posedlý. Často lidé užívají černou magii k pomstě. Když jsem v Indonésii, tak tomu všemu věřím, ale když jsem v Čechách, tak už se ta víra trochu ztrácí. Je to právě tou energií, která tady už moc není, protože na takovéto myšlenky nemáme v Čechách vůbec čas.

Vím, že lidé na Jávě jsou také dost pověrčiví. Napadá vás nějaký příklad takových pověr?
Nesmí se stát na prahu dveří. Logicky proto, že je tam průvan. A kde je průvan, tam je nemoc. Dítě se třeba nemůže večer samo potulovat, protože se mu může něco stát, ale prezentuje se to tak, že když tam samo půjde, někdo ho odnese. Jde o to, že když to člověk slyší každou chvíli, tak tomu začne věřit. Například tady v Čechách se nemodlím. Ale když jsem dva měsíce tam, tak po prvních pár týdnech už chodím s nimi do mešity. Možná je to ale proto, že prostě nechci být odlišný. To je stejné jako když teď čím dál víc mladých dívek nosí hidžab. Protože prostě nechtějí být jiné.

Tato otázka je možná trochu těžká, ale jak byste popsal tehdejší Jávu? Jaká pro vás byla?
Naopak, to je jednoduchá otázka. Bylo to krásnější. Lidi na sebe měli čas, více si sebe vzájemně vážili. Dneska při těch technologiích myslí každý jenom na sebe. Ne jako dřív, kdy člověk koukal na to, aby mohl někomu pomoct. Ale to je i tady.  Je to vlivem globalizace. Ale na Jávě to tenkrát bylo moc krásné. V Madionu jsem měl základní školu přes ulici, ale v Magelangu jsme do školy jezdili na kole. Motorku ani auto jsme samozřejmě neměli. No, bylo to krásnější než v dnešní době.

Teď je to tam samá motorka…

Motorka je pro Indonésii prokletí. Kazí to ovzduší a lidé neumí chodit pěšky. Lidé jsou víc a víc líní, a to ani nemluvím o ekologii.

Mluvit s rodiči indonésky byla potupa

Mluvili jste doma javánsky?
Ano. Indonésky jsem se začal učit až ve škole. Mezi kamarády jsme střídali oba jazyky a angličtinu jsem se začal učit až na střední. Ale ty hodiny nebyly tak dobré a časté, abych se naučil pořádně. Proto i dnes, když místní vidí cizince, tak si s ním chtějí tu svou angličtinu procvičovat. Indonésky jsme s rodiči nikdy nemluvili, protože to byla potupa. Javánština byla důležitější. To je taky rozdíl oproti současnosti. Dneska se používá spíš indonéština.

A co javánské holky?
Holky jsou hezké na celém světě. Maminka ale nechtěla, abych si vzal cizí národnost, přála si Javánku. Jenže já jsem ten roubíř – co mi zakážou, to udělám (pan Soejono si vzal – jak sám rád vždy říká – “holku z Moravy” –  pozn. aut.).

Kdy jste se znovu podíval do Indonésie?
Poprvé to bylo možné po třiceti pěti letech, to znamená v roce 1998. Tenkrát jsem se ještě docela obával, protože to nebylo úplně bezpečné. Jel jsem bez ženy, sám. Protože už já sám jsem byl po tak dlouhé době ve své vlastní zemi cizincem, natož moje česká manželka. Ta se tam podívala v roce 2006. Ale nemá ráda horko, takže už tam potom znovu nechtěla.

Jak vás přivítali?
Byli nadšení. Spoustu příbuzných jsem poznal poprvé, protože se narodili až po mém odjezdu do Československa. A kupodivu jsem javánštinu i indonéštinu ještě dobře zvládal.

Dokázal jste si ještě i po tak dlouhé době sednout do warkopu s lidmi, kteří nikdy nikde jinde nebyli, popíjet kávu a povídat si o běžných věcech?
Já vždycky říkám, že jednou jsem se narodil jako Indonésan, tak vždycky budu Indonésan. Tudíž to pro mě nebyl žádný problém. To je stejné jako když jsem ze začátku nemohl pochopit, jak mohou chlapi tady v Čechách sedět pořád v hospodě. A pak se mi to taky zalíbilo. Takže, aby člověk mohl mít něco opravdu rád, musí to nejdříve dokonale poznat. Předsudky jsou na nic. Člověk, který neodsuzuje, to má potom jednodušší.

Máte dva syny. Indonéštinu jste je ale neučil.
Ne. Protože když vyrůstali, tak jsem vůbec nevěděl, jestli se do Indonésie ještě někdy podívám a vůbec jsme s tou zemí neměli žádné styky. Možná se to jednou rádi naučí sami.

Zakončíme to otázkou z úplně jiného soudku. Máte nějakého oblíbeného českého a indonéského autora?
Co se týče Indonésie, tak to zbožňuji spisovatele Pramoedya Ananta Toera. Českého? Karla Čapka.

Více se o našem indonéském dědečkovi můžete dozvědět v našem rozhovoru na Youtube, kde jsme se více zaměřili na to, kdy, jak a proč přišel o indonéské občanství.