Bydlení v Indonésii: 10 věcí, které nesmějí chybět v indonéském domě

203

O kultuře bydlení by se dalo psát pořád. Zatímco někdy jsou to vážné a obsáhlé články (balijská architektura, dům na ostrově Sumba, levný kos-kosan), někdy je prostě spíš chuť si z místních tak trochu udělat legraci, respektive se zaměřit na drobnosti, které Indonésané berou jako samozřejmost, ale bule, který právě dorazil z Evropy, si jich ihned všimne. Dnes to tedy bude deset věcí, které jistě najdete v každé indonéské domácnosti.

1. Guling

Ne, není řeč o balijské pochoutce babi guling, nýbrž o podlouhlém polštáři, bez kterého mnoho Indonésanů nedokáže ani usnout. Když jsem tu byla poprvé, myslela jsem si, že se jedná jen o dekoraci – jeden z těch zbytečných načančaných polštářů, který při rozestlání postele odhodíte bokem. Ale mýlila jsem se. Pro usínání je prostě nezbytné mít co obejmout. A protože je tu pravděpodobně moc teplo na to, aby místní objímali své drahé polovičky, vypomáhá jim tento polštář.

Možná se zdá, že trochu přeháním, ale můj manžel měl v Čechách prvních pár týdnů se spánkem docela problém. A nejednou jsem ho přistihla, jak objímá polštář, který by měl mít pod hlavou. Asi je lepší spát na tvrdém, než vědět, že nemáte kolem čeho obtočit ruce. Ještě dnes mě baví vidět podřimující tetu, jak si svůj guling hlídá jako miminko. 

2. Kyblík v koupelně

Pokud nebydlíte v luxusním domě (na místní poměry), pravděpodobně nebudete mít ani sprchu. Typická indonéská mandi totiž není o klasickém sprchování, nýbrž o polévání těla vodou, která se nabírá z předem napuštěné nádrže malým kyblíčkem s rukojetí. Zvyknete si na to rychle, ale pokud máte dlouhé vlasy, budete trpět.

Dodnes jsem pořádně nepřišla na to, jak dobře vymýt šampon a přitom nevyplýtvat celou nádrž. Vodou asi netřeba šetřit. Vždyť se zase dopustí. Mimochodem, tím stejným kyblíkem se ve většině domácností také splachuje turecký záchod.

3. Klimatizace nebo deset větráků

Vždy mě překvapuje, že ačkoli jsme kousek od rovníku, místní hrozně trpí na horko. Je tu přibližně třicet stupňů, konstantní teplota po celý rok. Když prší a ochladí se o dva stupně, místní berou ponožky. Přes den jsou schopní jezdit na motorce v péřové či kožené bundě. Ale jakmile jim doma přestane fungovat klimatizace nebo větrák, je zle.

Pravda, klimatizace není tolik běžná, protože bere spoustu elektřiny. U nás doma ji má v pokoji pouze babička, které už je přes osmdesát a je jí ještě víc teplo než nám. My ostatní jsme vybaveni pouze větrákem, kterému se indonésky říká kipas (nebo celým názvem kipas angin).

Když před pár dny vypadl na pět hodin večer proud, všichni se šli alespoň třikrát zchladit. Překvapuje mě to, protože bych řekla, že trpět budu jen já, když jsem zvyklá na jiné teploty. Ale jedno musím uznat, kipas je skvělý proti komárům. 

4. Ještěrky

Nebyl by to indonéský dům, kdyby v něm nebydlel alespoň jeden cicak. A mnohdy je jich v každé místnosti hned několik. Tyto ještěrky jsou přibližně deset centimetrů velké a velice rychlé, takže se můžete po večerech bavit jejich chytáním, protože pokud se vám to povede, na poprvé to určitě nebude.

Není třeba se jich bát, jsou to vaši nejlepší přátelé. Chytají komáry a vydávají moc hezký “cvakavý” zvuk, který vám po návratu z dovolené bude chybět. Na mnoha místech je to také symbol plodnosti. Myslím, že každý, kdo je tu na delší dobu, si je naprosto zamiluje. 

5. Kýčovité obrazy celé rodiny

Nevím, odkud se bere ten jejich talent vyzdobovat interiér, ale setkala jsem se s tím ve většině indonéských domácností. Každé foto musí být ve výrazném rámu a je nejlepší, pokud jich na jedné zdi visí více, ale každý je úplně jiný. Časté jsou pozlacené či vyřezávané dekorace. Pokud jde alespoň o trochu důležitou rodinu (například generace po generaci dostává to stejné místo u policie či armády), je určitě nezbytné mít v ruang tamu, tedy obýváku či místnosti pro vítání hostů, umístěnou velkou fotografii celé rodiny na modrém, červeném či bílém pozadí.

Ateliérové foto tu je bezpochyby dobrý byznys. Vedle toho je ještě potřeba zvěčnit také portrét každého člena domácnosti. Jedna z tetiček má u sebe v pokoji vlastní pasovou fotku, jen o výšce čtyřicet centimetrů. No, i když je to zvláštní, je to taky jistým způsobem milé. Jen člověku trvá zvyknout si na ten zmatek, který všechny tyto obrazy na zdi společně tvoří. 

6. Pochoutky pro návštěvy

Když vejdete do jakéhokoli domu, na stole bude určitě ležet tác či košík s balenou vodou. Jsou to malé plastové kelímky s brčkem. To je samozřejmost. Ale dále je také nutné hosta pořádně zasytit, protože, otázka, jestli už jste jedli, je v Indonésii velice důležitá.

Nebudou chybět různé kue, čili sladké či slané “koláčky”, krupuk (krevetové či rybí lupínky) a v těch lepších rodinách bezpochyby bude také velká kazeta s kue susu, tedy mléčnými sušenkami. 

7. Cihla v koupelně

Samostatně položená cihla na zemi v koupelně má svoje opodstatnění. Leží totiž na odtokovém kanálku (díky tomu, že místní nemají klasickou sprchu, v celé koupelně je vlastně permanentně mokro) a zabraňuje švábům a jiné havěti, aby se dostali nahoru. Někteří mají takhle vyřešený i odtok ve dřezu.

Popravdě, zní to možná trochu podivně, ale když zjistíte, že sdílíte koupelnu se švábem, hned za takovou cihlu budete rádi. 

8. Houbička na nádobí v misce s vodou

Ačkoli se nesluší vyprávět na internetu o střetech mé a manželové kultury, myslím, že tady je potřeba udělat výjimku. Přišlo mi totiž velice zábavné, když jsme nejdříve v Česku (a pak i tady v Jakartě) měli problém dohodnout se na způsobu uchovávání houbičky na nádobí. Zatímco v Česku jsme zvyklí ji nakonec pořádně vyždímat a položit bokem, tady se houbička dává do misky s vodou, často smíchanou s jarem nebo aspoň pár kapkami citronové šťávy.

Je to prý proto, že ji to zbaví bakterií. Nevím, je to něco, co jsem doteď pořádně nepochopila a vadí mi to, protože mám naopak pocit, že takto se ty bakterie v houbičce naopak udržují. Spousta mých indonéských přátel mi ale říká, že je to normální. 

9. Koště u postele

Tohle je velice praktická záležitost. Většinou je to svazek ratanových proutků, kterými se před spaním odmete z postele všechno nežádoucí – nejčastěji mravenci nebo třeba písek, pokud bydlíte blízko pláže (protože jak víme, písek se dostane všude, i do postele).

10. Zbytečně mnoho věcí

Tento bod se asi nedá vztahovat na všechny Indonésany, ale na většinu, se kterými jsem se kdy potkala, to naprosto sedí. Oni totiž rádi shromažďují věci a často se i několik let nedostanou k tomu, aby v nich udělali pořádek.

Ať už jde o starý rozpadající se nábytek na zahradě, který už nikdy nebude k použití, prázdné lahvičky, které by se třeba někdy ještě mohly hodit, spoustu nenošeného oblečení nebo třeba ošoupané tašky, které už taky nikdo nikam nevezme.

U babičky manžela jsou například na zahradě už několik let asi tři hlavy z figurín, které obvykle bývají v krámku s muslimským zbožím pro ukázku hidžábů. Nebo zrcadlo v altánku na zahradě, ve kterém už se ani neuvidíte.

Indonésané mají také zálibu ve sbírání oleh-oleh, tedy suvenýrů, které jim přátelé a rodinní příslušníci přivezou z cest. Jsou to takové ty typické prašany, takže mají častou celou jednu výkladní skříň jen pro ně. Populární je například české broušené sklo nebo porcelán z různých koutů světa, ale vedle toho mohou klidně ležet i plastové figurky, nefunkční sluchátka a vybledlé pohledy.

Ačkoli jsou to všechno naprosté maličkosti, bez nich by to tu nebylo ono. Jsou to ty věci, které vždycky po příletu z Čech uvidím jako první a vykouzlí mi na tváři úsměv, že už jsem zase konečně tady. Určitě je jich mnohem víc, jako třeba repelent v každém pokoji nebo krásné čisté popelníky v nekuřácké domácnosti (protože co kdyby nějaký kuřák přišel) a na Jávě také zaparkovaná motorka uprostřed obýváku. Ale o tom zase někdy příště.