162
Přináším druhou část zápisků z mé cesty po Sumatře. Výstupu na Kerinci jsem věnovala samostatný článek, a tak o treku už znovu psát nebudu. Takže tedy, jak jsem z Kersik Tua jela na Danau Toba?
29.7.
Vstávám v sedm ráno, ale připadá mi, jako bych vůbec nespala. V noci byla hrozná zima a ani podkolenky a sarong mě pod dekou nezahřály. Říkám si, že příště budu rovnou spát v dlouhých kalhotách a svetru. Ale víte co, pro někoho, kdo přijede z Evropy, tu asi zase taková vlezlá zima není, to jen já po roce v Indonésii jsem z toho tepla taková rozmlsaná.
Po snídani vyrážíme autem do sousední vesnice Pelompek a odtam na gunung Tujuh, což je takový malý výlet k jezeru mezi kopci. Cestou sleduju čajové plantáže, které jsou rozlehlé všude kolem. Dewi, syn majitele našeho homestay, nám říká, že se lístky sklízí každý týden. Míjíme i záhonky s chilli papričkami, brambory a aleje skořice. Její stromy jsou krásné stejně tak, jako voní. Mají narůžovělé listy, a tak jsou lehce rozeznatelné. Ale toto všechno už na rozdíl od čaje patří místním.Čaj je bohužel státní.
Zastavujeme u vstupu do Národního parku a já musím zaplatit 20.000 Rp. (36 Kč) za vstup. Tam potkávám jediného dalšího turistu, a když do knihy zapisuje své jméno Honza, rozzáří se mi oči. Obyčejně nejsem moc ráda za další české turisty, protože pak to vypadá, že jezdím po nějakých frekventovaných místech, na kterých už není nic extra. Ale teď při cestování sama se cítím bez sebemenšího zázemí. Moji noví přátelé jsou fajn, ale jejich britsko-australská angličtina je občas dost těžce srozumitelná. Jinak jsem však za ně ráda – George je pravý gentleman (vždy, když ke mně mluví, mě oslovuje jménem, dost se také ptá na mé pocity a stará se, jako bych byla jeho nejstarší dítě). Když se bavím s Honzou, trochu doufám, že se k nim budu moci přidat v cestování, ale on říká, že se musejí dostat do Jakarty, navíc na průvodce na Kerinci musejí čekat o dva dny déle než já.
Vyrážíme na cestu a prvních pár kilometrů jdeme po příjemné rovince mezi skořicovými stromy a rozkvetlými keři vánoční hvězdy. Pak se cesta trochu horší a začínáme stoupat do kopce, kde se trochu proplétáme mezi kořeny. Je to celé ale jen příjemná procházka, při které se sice trochu zadýchám, ale beru ji jako rozcvičku před Kerinci. Trochu vtipné ale je, že obě Georgovy děti (devět a čtrnáct let) to zvládají líp než já. Mají spoustu energie, no.
Kolem poledne dorážíme k jezeru. Trvalo nám to dvě a půl hodiny. Nejvyšší bod leží ve výšce 2 100 metrů. Výhled z vrcholu nebyl téměř žádný, protože kolem je jen hustý les. U jezera je to však nádherné. Všichni se jdou koupat, ale já si nechci na tomto ostrově sundávat oblečení. Ostatně tu stejně s sebou nemám plavky (ne na tomto výletě, myslím tím celkově na Sumatře).
Danau Gunung Tujuh, je nejvýše položeným jezerem v Jihovýchodní Asii. Navíc je sopečného původu, takže se nachází ve vyhaslém kráteru. Má necelých deset kilometrů čtverečních a dosahuje hloubky čtyřicet metrů. Obklopuje ho sedm vrcholku, proto právě název “Gunung Tujuh”, což v překladu znamená “Sedm hor”.
Po koupání obědváme a já si užívám výhledu i jídla – brambory, mrkev, rendang (hovězí maso v kokosové omáčce)… Asi po hodině odpočinku se vracíme na puncak, což je asi dvě stě metrů stoupání. Od tam už rovnou zpět do vesnice. Cesta dolů utíká rychleji a já jsem moc ráda, že jsem se k této britské rodince mohla dneska přidat. Děti si cestou zpívají a všechny nás rozesmávají.
 |
| skořicovník |
V hotelu, kam dorážíme kolem čtvrté odpoledne si dávám rychlou studenou sprchu a jdu fotit čajové plantáže, které mají při odpoledním slunci překrásně jasně zelenou barvu.
Po večeři dostávám pivo od Marka (Georgův kamarád) a konzultujeme zítřejší výstup. George říká, že pokud chci, můžu se k nim přidat. Začínám nad tím uvažovat, protože jeho děti mají stejné tempo jako já (leč je to trochu vtipné). Spát jdu v devět hodin, protože už není co jiného tu dělat. Tentokrát spím ve svetru, podkolenkách, kalhotách a pod dekou.
Věděli jste, že existuje několik druhů skořicovníků, přičemž nejkvalitnějšími jsou druhy skořicovník ceylonský a čínský? Kromě těchto dvou, které ročně poskytnou kolem třiceti tisíc tun, ostatní druhy asi jen dvacet tisíc tun, ale důležité je, že dvě třetiny z této produkce pocházejí z Indonésie. Na Bali se dá kilo kayu manis (doslova “sladké dřevo”) koupit za 100 Kč.
30.7.
O výstupu na Kerinci si můžete přečíst zde.
31.7.
Po návratu z treku (ve dvě odpoledne) potkávám v homestay majitele, který se konečně vrátil z Padangu, a ten mi pomáhá zajistit transport do Bukittingi, což by měla být moje další zastávka. Protože musím čekat až do noci, dává mi pokoj, abych si měla kde odpočinout, ale stejně vůbec neusnu.
V deset večer pro mě přijíždí travel. Vyrovnávám se ještě s majitelem, ale v tuto chvíli mi přijde jako ten nejvychytralejší Indonésan – nechává si zaplatit úplně všechno do poslední rupie. Platím mu pravděpodobně víc, než bych měla, ale už je mi to v tu chvíli jedno. Jen si chci odpočinout. A tak raději hned kývám na řidiče, že můžeme jet. Ten mě navíc posazuje hned vedle sebe, a tak mám takové hezké prominentní místečko. Říkám si, že se aspoň pořádně vyspím.
V půl jedné, kdy mám konečně pocit, že bych mohla usnout, zastavujeme na jídlo. Teď je na místě jedna rada od kamarádky Zuzky – dostávám asi šest malých talířků s přílohami (maso, zelenina, ostré omáčky) a dvě porce rýže. Protože vím, že ve správném warungu s masakan padang (padangská kuchyně) se neplatí za celé jídlo, ale jen za to, co sním, beru si jen kuře, trochu zeleniny a jednu porci rýže. Platím 19.000 Rp. (34 Kč). Ještě, že mi to kdysi Zuzka řekla, jinak bych s hladovýma očima snědla všechno a pak bych se divila. Není mi vůbec příjemné, když na mě zírá celý warung, jak se pokouším jíst rukou. Protože já to prostě tak jako oni neumím a příbor tu vůbec nemají.
Když chci nastoupit zpět do auta, mám trochu problém, jelikož na parkovišti stojí šest stejných dodávek. Já samozřejmě nevím značku, a tak musím počkat, až do něj bude chtít nastoupit jedna jediná paní, kterou si z auta pamatuju. I takové maličkosti mě pak ale dokážou rozhodit.
 |
| s milým Indonésanem z Bonjolu při společné svačině |
1.8.
Zbytek cesty se mi podaří usnout jen dvakrát. Na pár minut. Řidič jede jako šílený a já se usvědčuju v tom, že po Sulawesi jsou na Sumatře ti nejhorší řidiči. Kolem šesté ráno (po osmi hodinách jízdy) začíná řidič postupně vysazovat všechny cestující. To je věc, která se mi na jízdě travelem moc líbí – že vás rozvezou přímo na místo, kam potřebujete. Mě si nechává na konec. Sám vlastně ani neví, kde je Kampung Cina, ve kterém se nacházejí všechny hotely v Bukittingi. A tak jede na autobusový terminál a nabírá nějakého místního, který se tu vyzná. Začíná na mě dopadat únava ještě ze sopky a jediné, co teď chci, je sprcha a postel.
Když konečně nacházím ulici s hotely, jdu automaticky do toho nejlepšího – kde se podle Lonely Planet dají od jistého západoevropana zjistit všechny potřebné informace. Jenže Němec Ulrich mi jen velice stručně oznamuje, že pokoje v celém městě jsou plné a motorky na pronájem taky žádné nejsou. Do očí se mi nahrnou slzy a chce se mi plakat. Propadám naprostému zoufalství. Jsem neskutečně unavená, sama a nikdo mi nepomůže. Všechny moje plány se najednou mění. Protože jsem ovlivněná tím, že za tři dny musím být v Medanu, kde se chci potkat s Gregem a Sandrou.
Bukittingi je malé městečko obklopené horami, které láká turisty na cesty do pralesa (většinou se vydávají například za kvetoucí raflésií – největším květem na světě), nebo je dobrým startovním bodem pro cesty na motorce do okolí. Také jsou tu staré japonské bunkry z druhé světové války a produkce cibetkové kávy. Prý jej nemůžete opomenout, pokud cestujete na Sumatru.
Ulrich říká, že nejlepší by pro mě bylo zajet se podívat k jezeru Maninjau, kde by teoreticky mohlo být nějaké volné místo na spaní. A nebo jet rovnou do Medanu, protože brzy budou i tyto autobusy úplně plné. V tom, že má nejspíš naprostou pravdu, mě utvrzují dva indonéští turisté, kteří už dva dny spali na ulici ve spacáku.
Vydávám se tedy pěšky na autobusový terminál a cestou hledám na internetu letenky Padang – Medan. Nejlevnější stojí milion, což je skoro trojnásobně dražší než obvykle. Nevím, co by bylo nejlepší v tuto chvíli dělat, a tak se chci zeptat na terminálu a podle toho se rozhodnout. Nejvíc mě mrzí, že neuvidím údolí Harau, které je prý skvělým zážitkem.
Na terminálu si mě hned odchytává hlídač a snaží se mi pomoci. Je to takový starší pán a myslím, že mých skleněných očí si musel všimnout. Říká mi, že autobus do Maninjau odjíždí za hodinu. Posadí si mě u sebe v kanceláři a postupně se na mě chodí dívat i další Indonésané a tváří se, že by mi chtěli taky všechno nějak ulehčit. Ale motorka za 500.000 Rp. (900 Kč) na den, to se mi jako nabídka pomoci moc nezdá. To je šílené.
Nasedám do autobusu a plánuju, že zkusím v Maninjau najít nocleh, a když nebude, vrátím se zpět do Bukittingi a přespím u jednoho z Indonésanů, který mi jako jediný tuto nabídku dal a nic za to nechtěl.
Autobus se však ani po dvou hodinách nerozjíždí. Je to totiž ten klasický systém, kdy se čeká, až se obsadí všechna sedadla. V tento okamžik už mi docházejí nervy a nechci dál čekat. Stejně bych na místo přijela až odpoledne. Vystupuju z autobusu a hledám jiný. Přemýšlím, jestli mám jet rovnou do Medanu, ale na to jsem moc unavená. Nacházím téměř plný malý autobus mířící do Bonjolu, a tak se rozhoduju, že chci navštívit rovník. Netrvá to ani pět minut a odjíždíme.
 |
| rovník |
Během cesty se se mnou baví nějaký místní a je moc milý. Ani ne po dvou hodinách společně vystupujeme a on mě zve k sobě domů, abych prý mohla istirahat dulu (nejdřív odpočinek). S jeho otcem jíme durian, poté obědváme a jsou na mě všichni moc hodní. Nabízejí mi nocleh, ale i když nad tím chvilku přemýšlím, nakonec se rozhodnu neztrácet tu zbytečně čas.
Celá rodina jde společně se mnou k rovníku, který se nachází hned u hlavní silnice a není to nic extra zajímavého. Fotíme se u patníku a je vidět, jak jsou všichni rádi, že přijela nějaká bule. Asi tu zase takové davy turistů nezastavují… Podnebí je tu znatelně odlišné od Bukittingi, kde bylo chladno. Tady je dost horko a je to snad poprvé na Sumatře, kdy se svlékám do krátkého rukávu. Okolí je také jiné – mnoho palem, rýžová pole. Prostě trochu jako Bali.
Rovník prochází hned několika indonéskými ostrovy. Sumatra, Kalimantan, Sulawesi, Halmahera a Gebe.
Nechci se tu moc dlouho zdržovat, protože už se blíží třetí odpolední. Rodinka mi shání ojek (mototaxi) na nejbližší benzínku, která se nachází pět kilometrů před Bonjolem. Říkám si, že tam bude stopování asi nejjednodušší.
Indonésan se se mnou loučí a říká, že pokud neseženu žádný odvoz, můžu u něj přespat. Na rozloučenou dostávám ještě sáček rambutanu přímo z jeho zahrádky.
Na benzínce je mnoho aut, ale náklaďáky žádné. Nejspíš je pravda to, že během lebaranu nesmějí jezdit na dlouhé trasy. Začínám být hodně unavená a hlavně se cítím trochu bezmocná a dostávám se do fáze, kdy se mi už opravdu moc stýská po mém polském parťákovi, se kterým bylo cestování vždycky jednoduché, i když jsme neměli kde spát nebo čím jet. Jen velice stručně vysvětluju svoji situaci zaměstnancům benzínky a prosím je, aby se při tankování ptali řidičů, kam jedou. Bohužel to nechápou a (klasicky) mě odkazují na autobusy. Jenže ty jsou všechny plné.
Asi po dvou hodinách vzdávám veškerou snahu a jdu se zeptat několika přijíždějících autobusů. Všechny míří do Medanu (jedno místo by se tam prý taky našlo), ale dělá pro ně problém zastavit u města Parapat, abych tam vystoupila. Rozhodla jsem se totiž nejet rovnou do velkoměsta, ale zastavit se ještě na danau Toba a odpočinout si tam jeden den. Několik minut (a mnoho nervů) utrácím vysvětlováním a ukazováním mapy, ale pořád si nerozumíme. Až jeden z dalších autobusů zastaví a se slovy, že mě může vyhodit v Parapatu, mě nabírá. Jaké je to ale nemilé zjištění, když mi všechny spolucestující po chvíli jízdy tvrdí, že to prostě není možné, protože autobus tamtudy nejede. V tuto chvíli už stres a vyčerpání z předchozích dnů dělají své a já začínám plakat. Navíc této minangské indonéštině mám trochu problém rozumět a v tuto chvíli se cítím hloupě, protože nejsem schopná se s nimi dohodnout. Naštěstí mi pak řidič oznamuje, že nemusím být nešťastná, že je vše v pořádku a on mi ve městě Tebing Tinggi pomůže najít autobus do Parapatu a už nebudu muset nic platit.
2.8.
Měla jsem sice problém s rozbitou klimatizací, která valila vzduch přímo na mě, ale když jsem si na sebe hodila několik vrstev oblečení, je mi docela fajn. Bez jediného probuzení prospím celou noc a proberu se až nad ránem, kdy řidič zastavuje ve warungu na jídlo. Dávám si jen kávu a pak jdu opět spát. To už mi ale nejde, a tak pozoruju krajinu. Ta se pomalu mění z hor a pralesů na rýžová pole, palmy a široká prostranství. Moc se mi to nelíbí. Palmy jsou všechny uměle vysazené. Já mám prostě raději divokou přírodu.
V osm ráno mám konečně pocit, že jsem zpět v civilizaci. Vidím první Indomaret (sámoška) na ostrově! Napojujeme se na trochu lepší cestu a jedeme rychleji. Mě to však utíká pomaleji, protože je tu větší teplo a klimatizace přestává fungovat (možná je to ale lepší, než když moc chladí). Také přistupují noví lidé a autobus je narvaný až k prasknutí. Míjíme i plantáže marihuany. Toto je zřejmě veselý kraj.
 |
| čajové plantáže |
Po dvaceti hodinách cesty mě řidič konečně vysazuje v Tebing Tinggi a já tomu snad ani nemůžu uvěřit, už se mi to zdálo nekonečné. Vystupuje se mnou, dává nějakému muži 50.000 Rp. a říká, kam potřebuju jet. Loučíme se a jsem mu moc vděčná za ochotu. Po půl hodině přijíždí jiný autobus, takový ten malý rozdrkocaný, a já rychle nastupuju. Muž, který mě měl na starosti, dává výběrčímu asi dvacet tisíc a zbytek si nechává. To je byznys.
Celou cestu chlapíka sleduju. Kdo nikdy nebyl v Asii, asi tohle nezná, ale jedná se o muže, který otevírá zadní dveře pro nové cestující, vybírá od nich peníze a hlídá, kde mají vystoupit. Když musí řidič zastavit, tento muž mu dá znamení cinkáním prstýnkem nebo kusem kovu do dveří. Skvělý systém. Ten můj má spoustu energie, skáče ven a dovnitř a vše skvěle organizuje.
Za dvě hodiny už jsem v Parapatu a vystupuju z autobusu. Od tam se nechávám svést opeletem (minivan) do špatného přístavu, ale naštěstí už se po chvíli dostávám na loď a můžu si oddychnout, že mám všechny tyto námahy za sebou.
Hned na lodi si mě odchytává nějaký Indonésan, ale mě už je to asi všechno jedno, a tak se po doplutí jdu podívat na jeho homestay. Líbí se mi, že podle mého průvodce od Lonely Planet poznal, že jsem Češka. Má pěkné, nové pokoje za rozumných 100.000 Rp. (180 Kč) na noc. Klasický záchod a velkou sprchu. Tak už tu zůstávám. Večer potkávám polský pár, který cestuje už rok a ještě půl roku zbývá. Docela dobře si popovídáme, i když mi vůbec nerozumí česky (s několika polskými výrazy to pravděpodobně nestačí), a tak musíme mluvit anglicky, což zase nemám ráda já, pokud jde o Poláky. Jdu spát docela brzo a jsem spokojená, že jsem tady – na danau Toba, na ostrově Samosir, v hezkém homestay, s milými lidmi. Anna mi dává pár rad o tom, kde si tu pronajmout motorku a kam se jet podívat, a tak se těším, až ráno vstanu a vyjedu na výlet.
 |
| vrchol při cestě na jednu z gunung Tujuh |
 |
| listy skořicovníku |
 |
| s hodným pánem, který mi pomohl na rovníku |
 |
| při cestě na poloostrov Samosir, jezero Toba |
Prohlédněte si celé album ze Sumatry zde!
Ahoj měla bych na tebe pár dotazů, ale nejde mi najít tvůj…