Sudah makan?

152

Jídlo je pro Indonésany, zdá se, velice důležité a točí se kolem něj všechny jejich aktivity. Není tedy divu, že pravděpodobně třetí nejčastější otázkou, se kterou se tu od místních setkáte (častější jsou už jen Odkud jsi? a Kam jdeš?) je právě Sudah makan? – Už jsi jedl?.

Pokud je čas k obědu, ale vy odpovíte, že jste ještě nejedli, často se setkáte s překvapeným Kenapa? Ayo makan! (Jak to? Pojďme jíst!). Ale na druhou stranu se to moc často nestává. Nevím, jak ostatní, ale já sama za sebe můžu říct, že jsem tu neustále hladová, a tak jím mnohem víc než v Čechách. Je to způsobeno hlavně tím, že přílohou u každého jídla je nasi (rýže).

Rýže nad zlato?

Jakmile si objednáte jídlo bez ní, každý se hned diví, co je s vámi v nepořádku. Jenže po rýži je prostě brzy hlad. Indonésané sice tvrdí, že je to naopak – pokud si dají jídlo bez této přílohy, cítí se nedojedení a brzy musí jíst znovu.

Nasi je jednoduše základ. Je nejdůležitější potravinou a kolem jejího pěstování se točí celý společenský život místních obyvatel. To se neobejde bez mnoha rituálů. Zrovna tady na Bali navíc není rýže dostatek (což se zdá docela neuvěřitelné, když sem člověk přijede a vidí zavlaženou půdu na každém kroku a nádherná terasovitá políčka), a tak se není čemu divit, že si jí tu musíme všichni vážit. Pokud vás někdo pozve na večeři a vy se přejíte až k prasknutí, rozhodně dojezte rýži a nechte spíš maso nebo zeleninu, jinak se na vás bude každý dívat nechápavě, nebo ho vaše chování může i urazit.

Mám rýži velice ráda, ale problém je, že v Čechách ji jím možná tak dvakrát, maximálně třikrát, týdně. A na různé způsoby. Ale tady, když ji musím mít dvakrát denně (Indonésané ji jedí i na snídani, ale to mi nevyhovuje), jsem z ní už neskutečně přejedená. Brambory se tu ve warungu (malé levné stravovací zařízení na každém kroku) dají sehnat jen smažené v jakési chilli omáčce a neberou se jako příloha. Jsou i docela drahé, a tak, kdyby si člověk nabral místo rýže hrst těchto kentang, zaplatil by za to třikrát víc.

Snídaně bez pečiva

Co mi chybí nejvíc, je pečivo. Dá se tu sehnat hodně druhů, ale všechno je sladké. Indonésané jej berou spíš jako svačinu, jak už asi sami chápete. Většina roti (doslova chleba, ale používá se snad pro všechno pečivo) je plněná či sypaná čokoládou, džemem, krémem či sýrem, ale ten je také sladký. I obyčejný toastový chléb, který se tu prodává, by potřeboval dosolit a odebrat trochu toho cukru. Upřímně nechápu, že se z toho všeho necítí přeslazení. Klasické pečivo, jako je u nás, se tu sehnat obecně moc nedá.

Jelikož na snídani je podle místních nejlepší rýže s něčím smaženým, což je na mě moc po probuzení moc těžké, řešíme to toastovými chleby se sýrem, marmeládou, burákovým máslem či ovesnými vločkami s mlékem. Nebo ovocem.

Dá se tu sehnat mnoho sladkých dobrot, které by byly na snídani ideální, ale problém je, že drtivá většina z nich se dá sehnat jen v odpoledních nebo večerních hodinách.

Třeba teplý terang bulan je jasná volba, ale musíte ho koupit večer, pečlivě uschovat před mravenci, šváby a kočkami, a ráno ho jíst studený. Občas si děláme taky míchaná vajíčka či palačinky, ale ono tady to vaření vyjde dráž, než když člověk chodí jíst na ulici. Například toastový chleba (250g) stojí 12.500 Rp. (22 Kč), sladké pečivo s náplní (obvykle 60 g) v obchodě 8.000 Rp. (14 Kč), ale v místních malých pekárnách na ulici se běžně prodává za 3.000 Rp. (5 Kč), jedno vejce 1.800 Rp. (3 Kč) – na trhu asi jen 1.000 Rp. (necelé 2 Kč) a tavený sýr Veselá kráva 22.000 Rp. (40 Kč).

Před pár dny jsme objevili stánek s džusy, které jsou nejlevnější a zároveň nejchutnější. Pán je nesmírně ochotný a často nám dá ochutnat i něco navíc. Džus tam stojí 6.000 Rp. (10 Kč) a je tak hustý, že v něm stojí slámka. Ale nejdůležitější je, že má otevřeno už od rána. Dnes jsem tam džus poprvé zkusila na snídani, tak jsem zvědavá, jestli mi to v břiše jen neudělá neplechu (med, salko, led…).

Obědy

Na oběd pak chodíme do školní kantýny, která je ale docela drahá (paradoxně) a ani tam nevaří moc dobře, a tak pak máme ještě jeden warung v blízkosti školy, kam chodíme. Většinou si dáváme taková ta klasická jídla jako gado-gado (vařená zelenina, tofu a buráková omáčka), nasi/mie goreng (smažená rýže/nudle), fuyung hai (vaječná omeleta s rýží), cap cay (vařená zelenina) či soto ayam (kuřecí polévka).

Oběd nás vyjde většinou tak na 13.000 Rp. (23 Kč). Pokud jíme někde na ulici, ráda si dávám bakso, což je polévka s masovými knedlíčky a tofu. Stojí kolem 10.000 Rp. (18 Kč). Jsou v ní také nudle a je moc dobrá, vydatná.

Co se týče nejlepšího soto ayam, to jsem objevila přímo v Kutě, což je místo plné turistů. Je to paradoxní, protože najít tam levné jídlo je jinak celkem nemožné. Ale v jedné zapadlé uličce jsem natrefila na tuto polévku, která je opravdu nejchutnější, a taky zasytí. Je plná hezkého masa (většinou do polévky dostanete nasekané kuře, které je i s kostí, a tak musíte okusovat) a navíc je dobře ochucená. Je v ní limetka, což ji dělá docela neobvyklou. Stojí 13.000 Rp. (23 Kč) i s rýží a je to tak obrovská porce, že mi stačí většinou jen polovina přílohy.

Večeře

Večeříme opět někde venku, protože nemáme moc zařízenou kuchyni na nějaké to vyvařování a vesměs to stejně vyjde dráž než jíst ve warungu. Mám tu čtyři oblíbená místa, kam si chodím pro jídlo. Večer se to tu totiž naprosto změní, všude se otevřou stánky a restaurace a všude je plno lidí. Není divu, žije to tu až po setmění. Někdy si bereme jídlo s sebou, v tom případě ho balí do papíru, což vypadá dost nevzhledně, ale aspoň takový balíček nezabírá moc místa v tašce. 🙂

Prvním oblíbeným místem je kamenný warung Tiki Taka, do kterého jsme začali chodit už první týden našeho pobytu. Má přijatelné ceny, ale není to nic nejlevnějšího. Dělají tam docela dobré džusy za 8.000 Rp. (14 Kč) a milkshake za 12.000 Rp. (21 Kč). Všechno jim ale hrozně dlouho trvá a nejsou schopní nosit jídlo zároveň. Občas jeden z nás jí a druhý musí čekat dalších patnáct minut.

Druhým oblíbeným místem je malý warung, ve kterém si dáváme nasi campur (míchaná rýže). Dobré je, že si můžeme nabírat všechno jídlo sami, a tak si vždycky namixuju přesně takovou porci, na jakou mám chuť. Základem je vařená bílá rýže, ke které si vybíráte z mnoha druhů zeleniny, masa, vejce na různé způsoby, nudle a omáčky. Za normální vegetariánskou porci, ze které se pořádně najím, dám většinou kolem 11.000 Rp. (19 Kč). Vegetariánskou proto, že je tady maso docela drahé, a tak si ho dopřávám asi jen dvakrát, třikrát týdně. Pokud už nějaký ten kus kuřecího opravdu chci, jdu do ještě menšího a špinavějšího warungu, kde dělají ayam goreng (smažené kuře). I s rýží to vyjde na 13.000 Rp. (23 Kč).

A posledním oblíbeným místem je kaki lima (doslova “pátá noha” – maličký stánek, který majitel tlačí před sebou a celý večer se stěhuje z místa na místo), který stává hned před naším domem a dělá výborné sate ayam (pro mě “myši na tyči”, ale jde o kuřecí maso napíchané na špejli, grilované a podávané s rýží a burákovou omáčkou) za 10.000 Rp. (18 Kč). Jde o moje oblíbené jídlo, ale problém je, že často je kuřecí maso nedodělané.

Zelenina a ovoce

Co se týče zeleniny v syrovém stavu, jak už se mě tady někdo ptal, tu si buď koupíte sami na trhu, nebo máte smůlu. Každý vám ji totiž uvaří či usmaží, ale syrovou tady můžete sníst tak maximálně okurku, kterou vám dají k nasi goreng.

Ovoce je tu oproti zelenině velice populární, ať už jako samotné jídlo, na trhu nebo formou džusů. Džusy jsou kapitolou samy pro sebe, takže o těch se rozepíšu jindy. To byste nevěřili, jaké kombinace se dají vymyslet!

Indonéskou kuchyni mám moc ráda, ale stýská se mi po evropské. Po pečivu (normálním, NE sladkém), po rozdílných chutích (všechno tu chutná podobně, protože ve všem je to samé koření), po pořádném kusu masa. Uždibovat z kuřecího stehýnka, nebo malé rybičky mi nestačí. Tofu mi moc nechutná, ale jím ho, protože se tím dá maso alespoň trochu nahradit. Dala bych si nějakou dobrou omáčku, nebo těstoviny.

Chybí mi mléčné výrobky. Nemáme doma ledničku, a tak si mléko kupujeme jen jednou za čas. Když jsem viděla v Carefourru (v překladu to znamená “místo pro bule, kteří tu žijí a mají peníze”) hermelín, klobásu, jogurt, normální pečivo a spoustu dalších věcí, chtělo se mi brečet. Kdyby ten jeden hermelín nestál přes 50.000 Rp. (90 Kč), hned bych si ho koupila.