Na návštěvě u Kajangů: Proč chodí bez bot a odmítají moderní svět

Stejně jako subetnikum Baduy v provincii Banten, také na ostrově Sulawesi je možné setkat se s lidmi, kteří se dobrovolně izolují od všech inovací moderního světa. Kdesi v kopcích na jižní části ostrova se nachází Tana Toa, kde poklidně, bez mobilních telefonů a dokonce i bez bot, žije kmen Ammatoa Kajang.

Dlouho jsem toužila navštívit Baduy, ovšem vždy mi cestu něco překazilo. Aniž bych to plánovala, náhodou jsem se během jedné z cest na Sulawesi dostala právě do Tana Toa. Trochu jsem se bála, že půjde o nějakou atrakci, něco ve stylu skanzenu nebo továrny na peníze z turismu. Ovšem v turistických průvodcích, které doma mám, jsem o této oblasti nenašla žádnou zmínku, a tak jsem nemohla odmítnout příležitost do Tana Toa zavítat.

Poštěstilo se mi podívat se do této oblasti v červnu roku 2017, kdy jsem se na Sulawesi vydala už potřetí a hledala jsem nějaká co nejméně turistická místa.

Cesta do lesů

Najít tuhle vesnici není úplně jednoduché. I když máme místního řidiče, který zná jižní Sulawesi téměř jako své boty, o Kajang ví jen z doslechu. Na internetu už se ale dá najít dostatek informací na to, abychom ho přesvědčili, že toto místo opravdu existuje. Do vesnice Tana Toa, známé pod také pod přepisem Tanah Towa, vede jen malá kamenitá cesta tak akorát pro jedno auto. Z města Tanete jedeme možná dvě a půl hodiny, ale je v tom započítáno také bloudění po sousedních vesnicích, kde nás místní, překvapení, že vidí bílého turistu, nedokážou správně nasměrovat. Všichni o vesnici ví, ale přesnou lokaci neznají, neboť tady se každý soustředí jen na okolí svého domu a maximálně tak dokážou popsat, kudy se dostat do města.

Nakonec ale Tana Toa přecejen objevujeme. Když uvidím ceduli s nápisem “Rumah kepala desa Tanah Towa” označující dům místního “starosty”, mám neskutečnou radost. Přepadá mě pocit zklamání, když mi starostova žena podstrkává návštěvní knihu, do které se máme zapsat. Naštěstí se mi ale nálada zase zlepší, když si všimnu, že tento den navštívil kmen Kajang jen jeden zahraniční pár. “Rozhodli se jít bez průvodce,” vysvětluje mi žena a ve tváři má lehce nahořklý výraz. “Nebylo to od nich slušné, ale nechtěli se s námi vůbec bavit. Pokud však chcete opravdu naše sousedy poznat, určitě byste měli jít s průvodcem.”

Vychází najevo, že starosta a jeho rodina pod kmen Kajang sice spadají, ale pouze do jedné z jeho “vnějších” větví. Narodili se v obyčejné vesnici, která je stejná jako každá jiná. Ale lidé Kajang potřebují mít s venkovním světem neustálý kontakt – nejen kvůli narůstajícímu turismu, ale také kvůli obchodu a vzdělání pro místní děti. Na rozdíl od Baduy na Jávě totiž tyto děti vycházejí každý den z vesnice a učí se v normální škole.

Po předchozích radách si tedy bereme místního průvodce, kterému dáváme jen symbolický peníz. Nakonec přemlouvám i našeho řidiče, aby se k nám přidal, protože se bojím, že mi moje znalost indonéštiny bude k ničemu (což se později potvrzuje).

Pouze v černé

Paní starostová se nás ptá, jestli s sebou máme černé oblečení. Něco málo máme, ale podle ní to není úplně vhodná volba, a tak si za drobný poplatek půjčujeme oděv přímo od ní. Já dostávám pánskou černou košili s krátkým rukávem a sarong, který si pro jistotu natahuji přes kalhoty, kdyby mi náhodou spadl.

“Ve vesnici nejsou povolené jiné barvy než černá,” vysvětluje mi starosta, když si prohlížím svůj nový “outfit”. “To platí i pro všechny návštěvníky. Kromě toho také musíte být bosky a není povolené nic fotit.”

Bez dalších dotazů překládám jeho slova svým spolucestovatelkám. Ty na mě sice koukají vcelku překvapeně, ale já jsem v klidu – jsem totiž ráda, že vůbec můžeme do vnitřní vesnice vstoupit, což například u kmene Baduy mohou pouze indonéští návštěvníci.

“Proč zrovna černá?” ptám se cestou ke vstupní bráně našeho průvodce. Chvíli váhá – jako typický Indonésan by nejraději odpověděl “prostě protože to tak je”, ale nejspíše vidí, že mě toto téma opravdu zajímá, a tak se pouští do vyprávění.

Černá je těmito lidmi považována za nejstarší barvu, která navíc symbolizuje jednoduchost. Navíc právě zmiňovaný havran či vrána, v jejich jazyce kajang, který snesl na Zemi prvního člověka, má černou barvu. Toleruje se ale také tmavě šedá a nejtmavší odstíny modré. V některých vesnicích nosí muži bílé kalhoty, ale v té, do které jsme se vydali my, jsem nikoho takového neviděla. Od stařešinů se později dozvídám, že černá má mnohem hlubší význam, než mi vysvětlil náš průvodce. Nejen, že je to praktická barva vzhledem k podmínkám, ve kterých místní žijí, ale udržuje v komunitě také pocit rovnosti, udržuje v paměti vzpomínku na dávné předky a v neposlední řadě v nás udržuje vědění, že jsme na svět při narození přišli z vysokého, tmavého místa opleteného velkým tajemstvím. “Pocházíme z temnoty a do temnoty se pak také vrátíme,” dodává jeden ze starých moudrých pánů.

Pravidla a míra svobody

Do vesnice se dostáváme velkou branou, na které je napsané uvítání v makasarštině i indonéštině. Zde musíme schovat svoje foťáky a sundat boty. Jdeme přibližně patnáct minut po prašné kamenité cestě, na což naše nohy nejsou zvyklé. Kolem nás se postupně mezi stromy začínají objevovat první domy. Kromě toho, že místní nesmějí používat žádná telekomunikační zařízení, chybí tu také elektřina, dopravní prostředky a podobně. Lidé se na nás usmívají, evidentně nejsme zdaleka první bule, kteří sem zavítali. Cestou však potkáváme ony dva turisty, kteří se sem rozhodli vydat bez průvodce. Vypadají naštvaně a spěchají.

“Byli odmítnuti. Nesměli vstoupit dál do vesnice,” odpovídá mi na průvodce na otázku, kterou jsem ještě ani nestihla položit. “Lidé jako právě Kajang dbají na udržování silného adatu, zvykového práva. A pokud jej někdo nerespektuje, pak tu nemá co dělat.” Zvykem, o kterém turisté pravděpodobně nevěděli, je setkání s kepala adat, tradičním vůdcem vesnice (bývá právě tam, kde neexistuje administrativní funkce starosty), kterému se přinesou drobné dary, stráví se s ním pár minut běžnou konverzací a za to pak náčelník návštěvníkům povolí prohlídku vesnice, popřípadě v některých oblastech i přespání a podobně. To tihle dva evidentně neudělali, a proto se museli doslova otočit na patě a zamířit zpět.

O pár minut později už sedíme právě v domě kepala adat. Domy jsou zde stavěny na kůlech a podlaha je umístěna ve výšce jednoho a půl až dvou metrů. Dole je prostor pro dobytek. V domě je jedna velká místnost, která přes den slouží jako obývací pokoj a večer jako ložnice. Malý prostor v rohu je vyhrazen pro přípravu jídla, ale ohniště se nachází mimo dům. Kepala adat nás rozesmátě vítá a hned se s námi chce dát do řeči, indonéštinu však neovládá. Náš řidič je také zmatený, rozumí jen pár vět, když se zrovna používá makasarština. Sedí tu s námi celkem asi šest mužů, kouří cigarety a vykládají si. Musíme se zde také zapsat do knihy návštěv a dát finanční dar pár desítek tisíc rupií.

Jsem zmatená, jaká pravidla se tu vlastně dodržují a jaká už ne. Musí být těžké žít stále tímto stylem života, když navíc vědí o všech možnostech moderního světa. Ptám se na cigarety. Proč ne tabák? “My se můžeme sami rozhodnout, jaké věci chceme dodržovat a jaké ne. Nejdůležitější je, abychom neporušili základní pravidla našeho adatu,” vysvětluje lámavou makasarštinou kepala adat.    Oproti tomu je tu však také mnoho pravidel týkajících se lesa, který má pro Kajangy velký význam. Nesmějí sami pokácet strom či sázet různé rostliny v lese.

Těchto pravidel je osm. Sebekontrola a omezování chtíče, respekt k adatu, upřímnost, asertivita, trpělivost, pokora, žádný vztah k materiálním hodnotám a oddanost k Bohu. Mimo to se po generace udržuje jedna hlavní “Zpráva” (Pasang), což je krátká báseň zmiňující, že je potřeba udržovat přírodu a všechny její části, stejně tak oblohu, lidstvo a lesy.    Na druhou stranu, některá pravidla jsou volnější než například u Baduy dalam na západní Jávě. Zatímco tam není přijatelné vzít si za muže či ženu někoho z vnějších vesnic, tady u Kajangů to možné je. “Je to svobodná volba každého člověka,” říká nám kepala adat. Je však potřeba dodržovat tradice. 

Dnes už zde převládá islám

Stejně jako v jiných odlehlých oblastech souostroví, i Kajang vyznávali po dlouhá staletí animistické náboženství, které neslo název patuntung, což znamená “hledání zdroje pravdy”. Toto náboženství bylo založeno na myšlence, že pokud chceme najít pravdu, musíme uctívat boha a své předky.    “Ale v současnosti už tu všichni vyznáváme islám,” usmívá se hrdě stařešina sedící v rohu místnosti. V Indonésii musí mít každý člověk uvedeno své náboženství v občanském průkazu. Může si vybrat jedno ze šesti povolených, avšak některá subetnika mají výjimku, což platí například u Baduy. “Většina z nás se sice modlí pětkrát denně, jak to káže islám, ale zároveň stále věříme náboženství našich předků.”

Muž dále vysvětluje, že se stále ještě provádějí nejrůznější rituály, a pokud se ho někdo zeptá na náboženskou příslušnost, rozhodně odpoví, že se cítí jako Kajang, ne jako muslim. Důležitá je prý také černá magie, která by neměla být zapomenuta. “Obě náboženství se dají skloubit,” dodává.

Jsem z toho zmatená, ale tento názor se mi ve skutečnosti líbí. Místní se učí číst Korán v arabštině a pravidelně docházejí do mešity, která však stojí mimo území jejich vesnice. Údajně prý proto, aby se nenaboural systém a pravidla, která tito lidé potřebují dodržovat. Vesnice tak zůstává poklidným místem, kde téměř ani neuslyšíte z dálky volající adzan, který připomíná, že je čas k další modlitbě.

Z vesnice odjíždím nadšená a doufám, že budu mít možnost se sem znovu vrátit, jelikož jsem neměla prostor zeptat se na vše, co by mě zajímalo. Představuji si, jak skvěle se tu musí spát – uprostřed lesů, daleko od hlučných motorek a aut, jen za zvuků Matky přírody. Bez elektřiny, bez hudby. Člověk žijící delší dobu v Indonésii téměř zapomene, jak skvělé je strávit večer se svými přáteli bez toho, aniž by někdo z nich koukal do telefonu a v pozadí hrála zapnutá televize. Může se zdát, že lidé žijící tímto způsobem jako by marnili čas, ale ve skutečnosti žijí více naplno než my, svázaní všemi technologiemi, trendy a plni informací, které vlastně k životu ani nepotřebujeme. Kromě rozhovorů s místními jsem informace čerpala či ověřovala v tomto článku:

• Uchy Red Berry. Kajang Ammatoa (Desa Tanatoa, Kecamatan Kajang, Kabupaten Bulukumba Sulawesi Selatan) [online]. In: . Senin, 14 November 2011 [cit. 2018-04-12]. Dostupné z: http://uchy-red.blogspot.co.id/2011/11/kajang-ammatoa-desa-tanatoa-kecamatan.html