Nikolas Pokud pojedete na Bali a budete chtít vidět také něco jiného než všechny ty známé i neznámé, leč stejně vypadající, chrámy, určitě si naplánujte výlet do Kusamby. Výrobu soli na takhle autentickém a skromném místě totiž jen tak někde v Indonésii neuvidíte.
Kusamba je malé rybářské městečko na východním pobřeží ostrova, které mi bylo už dlouho známé, ale o “salt farms” jsem se dozvěděla až od jedněch svých turistů, kteří tuto informaci našli na internetu. I místo samo o sobě má své kouzlo – je to totiž muslimská vesnice, která se pyšní pláží s černým pískem, ze které se při dobrém počasí nabízí pěkný výhled na Nusa Penidu.
Zatímco pro mě byla kusambská produkce soli donedávna neznámá, tato tradice se tu dědí po generace už několik set let. Sůl sem nejezdí kupovat jen turisté (na druhou stranu, nejedná se o typické “bule place“, kde by bílá barva kůže převládala), ale hlavně místní. Navíc se jedná o jediné místo na Bali, kde tato výroba stále ještě probíhá tradičním způsobem. Krystalky jsou výrazně větší než jak jsme zvyklí, navíc jsou získávány z moře, takže i chuť je mnohem výraznější.
Pokud sem pojedete poprvé, pravděpodobně budete mít problém místo najít. Několikrát se zeptáte náhodných kolemjdoucích a nakonec se ocitnete na pláži, která vypadá úplně stejně jako každá jiná na východním pobřeží. Liší se jen v několika drobnostech. Avšak kromě malého domku s filtrovacím zařízením, jakýmsi polem (rozumějte uhlazených pár metrů písku) a, pokud se zadíváte pozorněji, několika speciálními káděmi, ve kterých probíhá poslední fáze výroby. Zdá se to jako nic velkého, ale denně se tu vyrobí okolo třiceti kilogramů, což znamená celodenní práci.
Ale teď už k samotné výrobě. Prvním krokem je přenášení mořské vody do připraveného písečného pole. Místní muži tu používají velká vědra připevněná na jednu dřevěnou tyč, kterou opírají o ramena, podobně jako nosiči na indonéských sopkách. Vědra jsou těžká a samotné rozlévání taky není úplně jednoduché, protože je potřeba vylít vodu rovnoměrně po celém povrchu.
Nějakou dobu se pak počká, až sluneční paprsky udělají své a ztěžklý písek se poté shrabe a posbírá. Ten se poté přenese do zmiňovaného malého domku, ve kterém probíhá filtrace. Je to trochu zvláštní proces, protože se vlastně už jednou vysušený písek znova zalije mořskou vodou a přes filtr se tekutina oddělí od písku. Prý je výsledná chuť tak výborná proto, že se tento postup přesně dodržuje. Voda se nakonec přenese do zmiňovaných kádí, dá-li se to tak vůbec nazvat. Jde vlastně o vydlabané půlky palmových kmenů. Díky přímému slunci je pak do večera hotovo a na místě zůstane už jen samotná sůl.
Kilo tu koupíte za 25 – 30 tisíc rupií (cca 50 – 60 Kč). Je to docela hodně, ale jelikož se jedná o vysoce kvalitní produkt, v Evropě za něj dáte mnohonásobně víc.
A praktická rada nakonec, nějaké to kilo převezete do Čech úplně bez problémů. Možná vám tedy budou, stejně jako mě, prohledávat na Ruzyni batoh a kontrolovat, jestli se mezi krystalky náhodou neschovává nějaká ta pašovaná droga, ale je to jen formalita, která vás maximálně na chviličku zdrží.
2 comments
Nikol, čekám další příspěvek o tom, jak se cestuje s kilem bílých krystalků v batohu. Předpokládám zabalení do pytlíku a do banánového listu 😉
A jinak: nakolik je ta sůl čistá? Ve smyslu indonéského odpadového hospodářství "vyhoďme to do moře, to odteče pryč".
Na článek to nebude, ale můžu ti tu situaci hezky vylíčit tady… Takže, jeden speciální příspěvek pro mister Zuzana. 🙂
Už když jsem to kupovala, přišla mi ta bílá koule zabalená do dvou igeliťáků docela problémová, ale moji turisti to převezli do Čech bez sebemenších problémů, tak jsem to neřešila. Až v Jakartě na letišti, když jsem vcházela dovnitř a moje věci projížděly rentgenem, vzala si mě jedna ženská bokem a zeptala se mě, jestli vezu písek. Tvářila se dost vážně a já nechápala, co to po mě vlastně chce, protože jsem mezitím na tu sůl úplně zapomněla. No, až po dlouhým zamyšlení mi došlo, že asi myslí tohle, tak jsem jí to přiznala a ona se usmála, že je to oukej. Ale v tu chvíli už mi bylo jasný, že v Evropě tím vzbudím pozornost. Nejlepší bylo, že kolem soli jsem měla nabalený cigarety a spoustu cetek k prodeji. Plus půl litru araku. Vůbec mě nenapadlo, že bych to třeba mohla nějak chytře přeorganizovat, třeba aby ta sůl byla hned nahoře. Tak jsem si jen zaplatila omotání a bylo. V Praze si mě odchytl takovej milej pán a říká: "Slečno, odkud jedete?"
"Z Frankfurtu."
Podíval se pobaveně a povídá: "No jo, ale odkud jste letěla předtím?"
"No, z Indonésie. Je mi jasný, že vám to budu muset ukazovat. Ale rozstřihnout si tu fólii budete muset sám."
"A vezete něco, co by nás mohlo zajímat?"
"Ani ne, jen možná to kilo soli, který vám v tom rentgenu bude připadat jako kokain nebo tak něco…"
Takže zavazadlo šlo na pás a já ho ještě asi pětkrát ujistila, že jsem s tím počítala. (alá "jsem hodná holka a fakt to nejsou drogy")
Když to na té obrazovce uviděl, usmál se a říká: "Tak tohle je prostě jasný, to musím otevřít."
Ještě jsme zalaškovali o tom, že mi tím stříháním fólie ušetří čas, a pak jsem musela vyskládávat skoro všechny věci, protože sůl byla až dole. On to pak promačkal prstama a já mu nabídla k ochutnání, na to už se ale koukal dost vyděšeně, tak jsem ho nechala být.
Prohodili jsme ještě pár slov na téma co všechno můžu dovést ("A kdybych teoreticky vezla ovoce, což teda fakt nevezu – fakt, no věřte mi -, to bych mohla? :D) a pak mě nechal jít.
Jsem ráda, že mě tohle nepotkalo třeba ve Frankfurtu, tam by asi tak pohodoví nebyli, protože tam se vždycky tváří, jakoby každej, kdo někam letí, byl masovej vrah nebo terorista.
Co se té čistoty týče, prodává se buď surová, nebo čištěná. Já fakt nevím, kterou z nich mám já, ale přijde mi čistá dost. A jestli jde vyloženě o odpady do moře, nad tím asi raději nepřemýšlet. I když si říkám, že to zase taková hrůza být nemůže, když se tato sůl prodává i v Evropě za dost těžký prachy.