161
Na střední Jávě, na diengské náhorní plošině, stojí majestátně několik nádherných sopek hlídajících si území plné nadpřirozena a duchovna. Těmi největšími strážci jsou Sindoro a Sumbing, které jsou taky oblíbeným cílem turistů. V jejich stínu se však schovává jedna “nesopka”, která není nijak zvlášť obtížná na výstup, ale pokud si sem vyšlápnete před svítáním, nabídne vám nádherné výhledy nejen na své dva sousedy, ale při dobrém počasí také na několik vzdálenějších vrcholků – Slamet, Merapi nebo Merbabu.
Tato hora se jmenuje Prau a její vrchol dosahuje výšky necelých dva tisíce šesti set metrů. Říká se, že nabízí nezapomenutelný výhled na zlatavý východ slunce z “Teletubbies kopečků”. Takové označení je tu na místě, protože na rozdíl od sopek není vrchol jen holé větrné místo, ale naopak je kolem něj několik členitých svahů, které jsou v období sucha vyprahlé a zbarvené do zlata.
Pro indonéské turisty je také tento výstup zajímavý díky tomu, že v určité fázi období sucha je možné před svítáním vidět na svazích námrazu, což je pro běžného Indonésana obrovské lákadlo. Nevím, my bychom si možná těch malých krystalků ani nevšimli, ale věřím, že pro místní je to něco úžasného. My jsme se na Prau vydali v dubnu, ale námrazu jsme tedy neviděli. Místo toho tam ale kvetlo mnoho krásných květin.
Když se začne rozednívat, odhalí se okolní sopky a budou vypadat, jako by pluly na moři, jak je postupně pohlcují přibývající mraky. Není tak na focení mnoho času, ale vůbec to nevadí. Když se totiž pokocháte touto stranou, stačí se pootočit jiným směrem a pozorovat, jak slunce prosvítá mezi stromy a hází svoje paprsky na holé nebo (při dobrém načasování) rozkvetlé louky.
No, a když se otočíte ještě kousek, uvidíte desítky fotících Indonésanů. Fotit budou nejen výhledy, ale taky vás, protože se tam pravděpodobně žádný další běloch nacházet nebude. U místních je ale tento výlet populární a vůbec jim nevadí, že se musejí o svůj zážitek dělit s někým dalším.
Tento výstup není ve srovnání s některou z indonéských sopek přesahujících tři tisíce metrů ničím obtížným. Ze základního tábora na vrchol je to totiž jen devět set metrů převýšení, což průměrnému člověku trvá tři hodiny. Vychází se samozřejmě v noci, abyste byli na vrcholu před západem slunce. Většina turistů si připlácí za průvodce a nosiče, který jim nahoře postaví stan a udělá teplý čaj. My jsme nic takového nechtěli, ale nakonec jsme vystoupali rychleji, než jsme odhadovali, a při čekání jsme se museli zahřívat v cizím stanu.
Ano, zahřívat. Dieng je chladná oblast a večer je i v údolí chladno. Nahoře na vrcholku, kde ještě silně fouká, to na tenký svetr určitě není. A teplý čaj se hodí.
V této oblasti však často prší i mimo období dešťů, což není pro výstupy zrovna ideální. Stezka je rozmáčená, klouže, a pokud vás zastihne déšť, budete se asi muset při čekání na první sluneční paprsky zabavit rozcvičkou.
Ještě něčím je tato hora zajímavá. Údajně leží na hranicích pěti javánských okresů, a to Kendal, Banjarnegara, Wonosobo, Batang a Temanggung. Nahoru vede osm oficiálně značených stezek, z čehož dvě jsou ale pro turisty uzavřeny, protože se jedná o prostředí národního parku a není dovoleno pohybovat se mimo značení.
Průvodce seženete v městečku Dieng a cena se pohybuje okolo několika set korun. Ale pozor, pokud se zeptáte v hotelu, jsem si jistá, že se vás pokusí ošidit a nabídnou vám své služby minimálně za dvojnásobné ceny. Pokud chcete jít raději sami, klidně můžete. Místní vám sice budou tvrdit, že je výstup náročný a nebezpečný, ale není tomu tak. Navíc nebudete na cestě sami a v případě potřeby se vždy máte o koho opřít. Můžu doporučit skvělého průvodce. Je to mladý kluk, ochotný a dá se s ním dobře smlouvat. Anglicky umí sice jen trochu, ale pro základní komunikaci to stačí. Jmenuje se Irfan (tel. +62 857 4017 7458).
Nebyli bychom na Jávě, kdyby gunung Prau, stejně jako mnoho dalších míst, neměla svoji vlastní nadpřirozenou historku. Říká se, že jednu skupinu mladíků, kteří lezli nahoru v roce 2010, následovala na vrchol neznámá žena, oděna v tradičních javánských šatech. Někteří ji zahlédli, někteří pouze slyšeli její hlas. Objevila se prý i na některých jejich fotkách, ale tak jako všechny tyto “důkazy”, její obraz je nejasný a spekulativní. V Indonésii však vždy platí jedno pravidlo – ať už nějaké takové historce věříte nebo ne, chovejte se vždy tak, jako by byla pravdivá. Ostatně, to už jste mohli pochytit i z článku o zmizelé vesnici.
Ahoj měla bych na tebe pár dotazů, ale nejde mi najít tvůj…