Bez plánu po Sumatře 2/2

Pokračování povídání o mé “cestě bez plánu” po ostrově Sumatra. Mám spoustu nových zážitků, které nemá jen tak každý – pozorování silvestrovských ohňostrojů z výšky, přespávání na letišti, téměř šestnáctihodinovou jízdu autobusem s nepřetržitou hlasitou hudbou a nečekanou návštěvu krásného kaňonu na Jávě.

Stejně jako v první části odkazuju i na video, kterým jsem svou cestu zdokumentovala. Pustit si ho můžete zde.

31.12.

Konečně se setkávám s Arifem. Je to můj kamarád, kterého jsem poznala na Jávě, když pracoval v jednom blízkém warungu a vařil tam padangskou kuchyni. Protože se rozhodl vrátit zpět domů na Sumatru, rozhodla jsem se ho tu navštívit.

Vyzvedává mě ráno před hotelem, kde si nechávám batoh, a jedeme se podívat na most Siti Nurbaya, který je známý jako místo k setkávání, protože se tu večer prodává jídlo a lidé tu jen tak společně tráví čas. Já jsem se tu byla podívat už večer, ale most mě tolik nenadchl.

A tak jedeme dál, na vyhlídku, kam musíme asi deset minut pěšky po schodech. Je odtud krásný výhled na pobřeží a říkám si, že je ohromná škoda (nebo vlastně spíše štěstí), že o Padangu moc zahraničních turistů nepřemýšlí jako o vhodné destinaci. Moře je tu parádní, podmínky na surfování vyhlášené a je tu klid a levno. Jenže – většina obyvatel vyznává islám, a to poměrně ortodoxně (je to jedno z mála míst v Indonésii, kde se na mě opravdu škaredě dívají, když si zapálím cigaretu).

Když se pokocháme, vydáváme se na jednu z nedalekých oblíbených pláží. Jmenuje se Air Manis (Sladká voda) a je známá především díky jednomu z velkých kamenů, který svým tvarem zřetelně připomíná ležící mužskou postavu. K tomuto útvaru se váže legenda o zloději, který zkameněl. Druhým důvodem, proč se sem spousta (převážně místních) turistů vydává, je možnost volného pohybu na čtyřkolkách po celé délce pláže. Takže kdo by čekal klidné místo, byl by opravdu velice zklamaný.

Trochu se tu s Arifem procházíme, pak chceme přejít na blízký ostrůvek, kam se dá dostat pěšky, jenže je zrovna příliv a já nechci mít celé mokré rifle, když večer musím na letiště. A tak si místo toho dáváme jen kafe a asi o hodinu později vyrážíme zpět do města.

V hotelu si vyzvedávám batoh a jedeme k Arifovi domů, abych se poznala s jeho rodiči. Cestou se zastavujeme u mešity, která byla postavena jako miniatura známé mešity v Mekce. Je to velká bílá stavba v upravené zelené zahradě. Pěkné místo. Jen tu začíná pršet, a tak zbytek cesty mokneme. Naštěstí mé věci v batohu zůstávají suché.

Kolem páté hodiny jsme konečně v cíli. Arifova maminka hned prostírá na stůl a já se převlékám do suchého. Pomalu se začíná smrákat a za chvíli mě můj kamarád poveze na letiště, které už je od jejich domu naštěstí jen kousek. Déšť ustává.

Na letiště dorazíme v čas, ale čeká mě tam nepříjemné zjištění – let bude mít pár hodin zpoždění. Nikdo přesně neví, jak dlouho. Jsem v rozpacích. Letenku jsem koupila proto, abych viděla novoroční oslavy v Palembangu, ale teď to vypadá, že do nového roku vstoupím čekáním na letišti.

Kdybych to věděla, zůstanu tady a oslavím to s Arifem. Jenže – při cestování nesmíme přemýšlet na tím, co by bylo, kdyby… Protože každá změna, každý nezdar pak vyrovná nějaký pozitivní zážitek, který většinou přijde úplně náhodou.

A tak nezoufám. V devět hodin večer, kdy jsem měla odlítat, sedím v poloprázdné odletové hale a využívám volného času k hledání informací o Palembangu. Mnoho lidí mi říkalo, ať v té oblasti nestopuju, protože se jedná o část ostrova vyhlášenou právě různými zlodějíčky. Často tu přepadávají náklaďáky a nebojí se člověku ublížit. Nikdo tu nejezdí na dlouhé vzdálenosti sám. Dokonce můj kamarád z Jakarty, který projel na motorce už velkou část Indonésie, mě varuje a říká, že když tudy projížděli (ve dvou) před pár dny, opravdu se bál večer pokračovat v cestě. A tak si říkám, že to možná nebudu riskovat, ale vím jistě, že letadlem už znovu nechci. Je to nuda a stojí to moc peněz.

Kolem jedenácté hodiny se nám otevírá gate a já nastupuju do letadla. Letušky se, jak jinak, za zpoždění skoro ani neumluví. Chtěla bych spát, ale nemůžu. Je mi smutno. Je to vlastně poprvé v životě, kdy jsem na Silvestra sama.

1.1.

Těsně před přistáním, kdy pomalu kroužíme nad tisíci světýlky Palembangu, pozoruju první ohňostroje. Dívám se na hodinky – je pár minut před půlnocí. Ten pohled mi na tváři vykouzlí krátký, ale v tuto chvíli potřebný, úsměv.

Z letadla jsem nic tak pěkného ještě neviděla. Možná je vlastně i lepší sledovat přivítání roku 2018 z výšky. Díky onomu zpoždění přistáváme přesně o půlnoci. Cestou do příletové haly se dívám, jak vybuchuje mnoho ohňostrojů kolem celého letiště. Na informační tabuli s přílety svítí “Padang – Palembang, letadlo přistálo 00:00”. Tohle je krásná náhoda. Pěkně to časově vyšlo.

Už mi ani není smutno. Beru si svůj batoh a vycházím ven z letiště. Vím, že do města sama takhle v noci nesmím. Spousta lidí se o mě zrovna v téhle oblasti bojí. Osobně mi to přijde přehnané – vždyť v Indonésii jsou všichni milí a hodní, obzvlášť na bílou mladou holku. Ale nechci nic riskovat. Jsem unavená, a tak si hledám vhodnou lavičku a pokouším se usnout.

Ráno kolem sedmé hodiny mě budí davy příchozích cestujících. Dívají se na mě divně. Asi tu moc často bělošky jen tak na lavičce nepřespávají. Na záchodcích se dávám trochu do kupy, kupuju něco k snídani a zapínám Facebook s jediným cílem – najít někoho ve skupině “Baťůžkáři v Indonésii”, kdo by se mnou chtěl strávit nějaký čas a nabídnout mi nocleh.

A nečekám dlouho – na můj dotaz hned odpovídá několik lidí a pár z nich mi dokonce nabízí, abych u nich přespala. Nakonec se se dvěma z nich domlouvám, že za mnou přijedou přímo na letiště. Ostatní mezi tím diskutují o dnešních plánech ve společné skupině na Whatsappu. Pojali to jako “úkol”. Zajistit, aby se tu tahle šílená bule cítila dobře.

Asi kolem desáté hodiny se potkávám s Muhammadem a těsně po něm přijíždí i Indah, ke které sedám na motorku a společně jedeme do centra města. Zastavujeme se nejdřív na jídle, abych ochutnala pravý palembangský pempek.

Poté se potkáváme s ostatními, celkem je nás deset, u říčního přístavu, odkud se vyjíždí na ostrov Kemaro, který je ideálním místem pro piknik a čas s přáteli nebo rodinou. Všichni jsou ze mě nadšení, což mi zlepšuje náladu po téměř probdělé noci.

Odpoledne se s většinou loučíme a já se vydávám na motorce s Imamem, jeho maminkou a přítelkyní k nim domů, kde budu moci přespat. Imam dodává, že později večer se sem k přístavu zajedeme podívat ještě jednou, abych si užila pohled na rozsvícený most Ampera, který je ikonou města. Tak si konečně doma dopřávám pořádnou sprchu, trochu si odpočinu a společně s dalšími dvěma kamarády se s Imamem vydáváme na nábřeží. Most je opravdu úchvatný.

Takhle po setmění to hodně rušné místo, zatímco přes den tu bylo prázdno. Jsou tu dětské mini kolotoče, spousta pouličního jídla a každý, ale opravdu KAŽDÝ se tu se mnou chce fotit. Je to hrozně divné. Jsem na tohle chování v Indonésii zvyklá, ale takhle moc jsem to snad ještě nezažila. Připadám si, že jsem se snad vzhledově změnila v podobu Lionela Messiho, že mě všichni tak obdivují. V jednu chvíli už se na fotku se mnou začíná tvořit fronta, a tak mě Imam odvádí radši pryč a jedeme na jídlo. Zkouším palembangskou specialitu martabak har, který je kombinací indonéské populární omelety martabak a indické kuchyně. Poté už se vracíme domů.

2.1.

Spím v jednom pokoji s Imamovou přítelkyní, která mě kolem půl deváté budí s tím, že se dnes pojedeme podívat na okolí města. Cestou se k nám přidává i Muhammad ze včerejška.

Nejdřív se zastavujeme u největšího Koránu na světě, což je tedy opravdu zajímavá podívaná. Trávíme tam poměrně dost času, protože všichni moji noví kamarádi vyznávají islám a jsou z tohoto místa nadšení. Já jsem si moc přála zastavit se také u mešity Cheng Ho, která architekturou a barvami připomíná čínské chrámy.

Poté navštěvujeme Kampung Arab, tedy arabskou čtvrť, kde žijí převážně potomci Arabů, kteří se tu oženili s místními ženami a usadili se tu. Tento kampung je sice otevřený pro turisty, ale není to žádný skanzen. Překvapuje mě, jak je to tu krásně upravené.

Nakonec se přesouváme opět k mostu Ampera, abych si mohla udělat pár fotek ještě z druhé strany.

3.1.

Ráno už jsem připravena vyrazit dál na cestu. Původně jsem si myslela, že pojedu vlakem do Lampungu, který už je kousek od Jávy. Ale všechny lístky jsou vyprodané, a tak musím autobusem. Ještě si trochu pohrávám s myšlenkou, že bych opravdu riskla ten stop, ale nakonec si říkám, že jsem stejně dost unavená, a tak bude lepší prospat se v autobuse. Dostávám totiž dobrou cenovou nabídku – za 150.000 IDR (asi 210 Kč) až do Jakarty. To by znamenalo, že bych se za takhle směšnou cenu dostala až domů. Ale to já nechci, a tak si říkám, že vystoupím v přístavu na Jávu a zbytek cesty, kde už to není nebezpečné, zase zvládnu stopem.

Imam mě odváží na autobus a kolem půl třetí odpoledne teprve vyjíždím z Palembangu. Na to, že jsme měli odjíždět ve dvanáct… no, nemá cenu to komentovat. Vždyť je to tu normální.

První část cesty je relativně dobrá, protože sedím sama. Po pár hodině si ke mně přisedává nějaká holka, která se docela dost roztahuje, tak už se jen modlím, abychom byli na místě. Vlastně vůbec nevím, jak dlouho má cesta trvat. Podle navigace bychom měli být kolem půlnoci v přístavu. Ale jedeme hodně pomalu.

Celou cestu hraje šílená hudba na plné pecky. Jde o dangdut, který já tak upřímně nemám ráda. 🙂 Dívám se z okna, abych dokázala posoudit, jak moc “nebezpečně” to tu vypadá. Vesměs projíždíme jen malými vesnicemi, mezi kterými se rozprostírají jen palmové plantáže. Lidé jsou tu evidentně dost chudí. Vlastně se ani nedivím, že se tu krade…

4.1.

K mému (ne)překvapení se do přístavu dostáváme až okolo sedmé hodiny ráno. Takže těch necelých 470 kilometrů nám trvalo skoro šestnáct hodin – a to jsme zastavovali jen jednou. Hned na trajektu si z autobusu vytahuju batoh a řidič jen kroutí hlavou, že to svět prý neviděl, aby někdo, kdo už má zaplacený lístek až do Jakarty, vystoupil ve dvou třetinách cesty bez jakéhokoli dalšího plánu. Ale já plán tentokrát mám. Imam mi dal číslo na jeho kamarádku, která bydlí kousek od přístavu na Jávě, kde za hodinu vystoupím. Už jsem si s ní psala během jízdy v autobuse a řekla mi, že mě ráda pozná a vezme mě s sebou na vodopád. Bohužel jsem jí ale musela napsat, že to nestíhám, protože jsme dorazili ke trajektu až ráno a ona měla v plánu brzy ráno vyrážet na výlet.

Dewi mi však během chvilky znovu odpovídá a říká, že na mě prý počká. Vyzvedne mě s manželem autem přímo v přístavu, přijedeme k ní domů, kam si jen hodím věci, a pojedeme na vodopád, který je asi hodinu a půl cesty na motorce.

A jak říká, tak se i stane. V přístavu mě přivítá usměvavá mladá paní a o hodinu později už sedíme ve dvou na motorce a míříme na Curug Putri. Dewi je skvělá ženská. Sice nosí šátek, ale nedělá si vůbec problém s kouřením (když si chce zapálit, tak to prostě udělá – což si většina žen v Indonésii nedovolí, pokud mají šátek, vlastně většina ani vůbec nekouří). Zároveň má skvěle procestované okolí a je s ní ohromná sranda. Myslím, že jsem našla svou indonéskou spřízněnou duši.

U vodopádu se potkáváme s několika Dewiinými kamarády, dostáváme vtipné záchranné vesty (které nejsou potřeba, ale většina Indonésanů se bojí vody, i když je jí jen po kotníky) a s místním průvodcem se vydáváme do krásného kaňonu ukončeného malým vodopádem. Je to ohromná zábava a jsem Dewi neskutečně vděčná, že mě sem vzala. Dokonce ani nic neplatím, a tak jí jako poděkování aspoň kupuju durian, který společně sníme.

5.1.

Další den kolem poledne jedeme s Dewi, jejím manželem a malým synem na oběd a pak se s nimi loučím. Dewi mě veze na nejbližší benzínku a mám jediný cíl – co nejdříve se dostat domů, do Bogoru. Ani ne po půl hodině už nasedám do náklaďáku, který jede přímo přes Bogor, takže se můžu vyhnout Jakartě (kde bych musela nakonec volit stejně autobus, protože bych se nemohla dostat stopem až domů).

Počáteční rychlou jízdu ale komplikuje defekt, kvůli kterému musíme po třech hodinách cesty zastavit. Ačkoli řidič řekl, že pojedeme celkem tři až čtyři hodiny, všechno se to zase protahuje. V malém servise trávíme víc než hodinu a půl.

Nakonec se dostávám do Bogoru až kolem desáté večer (takže řidičův odhad se změnil na necelých šest hodin), řidič mi navíc pomáhá sehnat angkot, který mě doveze přímo až do naší ulice. I když vím, že budu spát v kuse dva dny, jsem nadšená. I přes všechny komplikace to byla úžasná cesta plná zajímavých zvratů. Cestovala jsem 10 dní, po zemi najela asi 970 kilometrů a celkem utratila 2 860 Kč (včetně přeletu do Palembangu – ale není v tom započítaná letenka do Pekanbaru, kam jsem letěla z Bali). Co je ale nejdůležitější, celkem jsem získala 14 nových přátel, se kterými se určitě ráda znova uvidím.