Příběhy z cest

Malá cesta bez plánu po západním Timoru

Stejně jako před rokem jsem kývla na nabídku turistky Ivety procestovat nějakou část Indonésie, která je ještě cizinci téměř netknutá. Iveta neumí jazyky, a i když ráda cestuje “dobrodružně” (tak, jako já), je si vědoma, že by sama takovou cestu nezvládla. Tak jsem jí dělala společnost a vše bylo v mé režii. No a protože mě už dlouho lákala západní část ostrova Timor, padla volba právě na tuto oblast. Domluva byla jednoduchá – bez plánu, bez zábran a co nejlevněji. O cestě jsem průběžně psala na Facebooku a z těchto příspěvků také vznikl tento článek.

západní timor

Ostrov Timor se nachází ve východní části Indonésie a je politicky rozdělen na západní část, která patří Indonésii, a východní část, která je samostatným státem Východní Timor. Největším městem na západě je Kupang, který je také důležitým přístavem. Turisty tato oblast z nějakého podivného důvodu příliš neláká a většina z nich se do Kupangu dostane jen při přestupu, když míří na ostrov Alor nebo Rote, což jsou většinou potápěči nebo surfaři. 

Den první – z letadla hned stopovat

Letošní výlet měl být opravdovým dobrodružstvím. Moje spolucestující mi po minulém roce, kdy jsme spolu byly na Sumbě, řekla, že by chtěla cestovat ještě víc extrémně. Tak jsem si řekla, že to prostě uděláme tak, jak to obvykle dělám, když jezdím sama – bez plánu, bez zábran a bez nároků. A pokud možno stopem, protože to je něco, co je mi nejbližší.

Hned z letiště jsme se vydaly pěšky stopovat, já s batohem o váze 12kg, Iveta dokonce 29kg. Stopování tu šlo lehce. Hned třetí auto nás vzalo a odvezlo na křižovatku s hlavní cestou. Tam se nám po pár minutách podařilo nastoupit zdarma do pick-upu předělaného na minibus, kde kromě nás sedělo jen pár dětí. Po hodině jsme si chytli auto se třemi mladými kluky a ještě si stihly nakoupit betel – protože betelové oříšky jsou ten nejlepší dar, který tu místním můžete dát.

S klukama byla legrace a ani se s námi nechtěli rozloučit. Poprosila jsem je, abychom zastavili na benzínce, protože odtam se stopuje nejlíp. Ale nakonec nás vzali ještě kus dál – k vojenským kasárnám. Už byla tma a všichni tvrdili, že v noci náklaďáky nejezdí.

Tak jsme si odbyly povinné selfie fotky s vojáky a ani ne za půl hodiny nám jeden z nich zastavil náklaďák, který nás odvezl až do cílové stanice – “městečka” Niki Niki.

Řidiči byli z Východního Timoru, kam se nedostaneme, protože nemáme čas ani víza, takže jsem byla ráda, že jsme si mohli popovídat a dozvědět se spoustu zajímavých věcí o jejich zemi. Mluvili plynule indonésky. Cestou nás vystrašili, ze oblast, do které chceme, je nebezpečná – prý tu před 29 lety každý, kdo šel do malých vesniček u pobřeží, zmizel a nikdy se nevrátil. Ale vypadali, že sami moc neví, co mluví, a tak jsem Ivetě řekla, že bude lepší vystoupit na policejní stanici, abychom se tam nahlásily a zároveň zjistily, co a jak.

Policajti z nás byli nadšení, samozřejmě hned chtěli udělat pár fotek pro dokumentaci (houby dokumentace – určitě to hned skočilo na Instagramu :-D) a nabídli nám, že nám v této oblasti zítra pomůžou. Protože tu není žádný hotel, dostaly jsme bezvadné ubytování přímo na stanici. Omlouvali se nám, že to “není nic moc”, jelikož jim stanice před rokem vyhořela, ale myslím si, že tohle je úplně perfektní!

Takže Timor nás přivítal úžasně, snad to takhle půjde dál a dostaneme se zítra do odlehlých vesnic. Máme za sebou něco přes 100 km, je tu chladno a je to… přesně tak, jak cestuju nejradši!

vyhořelá část policejní stanice a já s betelovými oříšky
Vyhořelá část policejní stanice a já s betelem

Den druhý – odlehlá vesnice

Noc na policejní stanici nebyla zrovna tou nejlepší, co jsem na cestách zažila, ale byly jsme vděčné za nocleh. Byla hrozná zima, 14 stupňů, ale klepala jsem se hlavně proto, že nás to studilo od podlahy, protože jsme ležely na zemi.

V osm ráno jsme vstaly, daly kávu s policajty a pak jsme se na ojeku (mototaxi) nechaly přepravit do jedné z tradičních vesnic, kterou nám na stanici doporučili. Jediné naše podmínky byly, že chceme místo naprosto neturistické (což na Timoru není těžké najít, sem moc turistů opravdu nejezdí) a s tradičními domy bez oken. Ani ne za hodinu jsme byli na místě. I když už tu stojí pár “modernějších” domů, většina obyvatel se setkala s cizincem poprvé v životě.

Ubytování jsme měly zajištěné u sekretáře, se kterým se znali na stanici. Byl neskutečně vstřícný, nabídl nám hned jídlo a pití. Poté, co jsme předaly různé dárky z Čech, jsme se šly projít po vesnici. Lidé tu už dneska bydlí v normálních domech, ale za nimi mají tradiční chýše, které slouží jako kuchyně, vejminek nebo jen prostor pro odpočinek.

Odpoledne jsem se šla sama projít na kopec, kde je jediný osamělý dům. Žije tam paní se třemi dětmi. Byla to celkem procházka na dvě hodiny, ale ten výhled a setkání s rodinou stál za to. V noci tam musí být nádherný pohled na oblohu. Tento dům nemá elektřinu a vodu si musejí nosit ze studny, která je poměrně daleko. Dostala jsem tu najíst – jídlo je v této oblasti dost chudé. Nemají dostatek rýže, takže ji míchají s kukuřicí. K tomu mají většinou jen jeden druh osmažené zeleniny, tady konkrétně papájové listy.

Cestou zpět mě paní vzala ještě do několika osamělých domů v kopci. Byla to hezká procházka lesem, s výhledy na okolí. Občas nějaká kráva či prase a samý plot, který jsme musely přelézat. Od místních jsem dostala kokos, který mi vylezl useknout starší pán – prý se zrovna vrátil z nemocnice, ale sílu ještě má.

Když jsme se rozloučili, vrátila jsem se zpět do vesnice. Procházela jsem téměř vyschlou řekou, kde ženy praly prádlo a zděšeně na mě hleděly. Mám ráda tato místa – průvodce od Lonely Planet u sebe mám spíš jen z nostalgie a taky z důvodu, abych věděla, kterým místům se vyhnout.   K večeru jsme poseděly s naším hostitelem a jeho skvělou manželkou, která se celý den s úsměvem oháněla v kuchyni a dala mi domácí čerstvě udělaný kokosový olej. Večer nám slíbili, že se bude konat zábava, kde předvedou i představení gongů, ale nakonec se nekonala, protože ten, kdo u sebe měl od gongů klíč, odjel pryč z vesnice. Náš hostitel jen mávl rukou, jako by to tu bylo normální. No, takový přístup vlastně v Indonésii normální je. A já osobně to tu mám právě proto tak ráda.

Noc jsme strávily na malé posteli, ale aspoň v trochu teplejším prostředí.

západní Timor

Den třetí – serpentiny do Kolbana

Vstávaly jsme v šest hodin ráno, abychom se stihly připravit na nedělní mši v kostele. Místní obyvatelé jsou protestanti. Paní domu nám na snídani připravila koláčky z mouky a kokosu a kávu. Protože s sebou nemáme žádné lepší oblečení (člověk tak nějak nepočítá, že ho bude cestou potřebovat), místní nás oblékli do tradičního ikatu, který ženy tkají přímo ve vesnici, a halenky – kebayi.

V osm hodin jsme vyrazily do kostela. Byl strohý a z některých stran neměl ani omítku. Před oltářem byla položena obětina z zeleném vaku vytvořeném z palmových listů. Dává se sem vždy po jakékoli první sklizni, jako projev vděčnosti za úrodu. Je pravda, že tato oblast je sice úrodná (kukuřice, kokosy, papája, kasava…), ale rýži se tu tolik nedaří. Mše trvala dvě a půl hodiny. Zazpíval tam i malý dětský sbor a na závěr nás pan sekretář představil všem vesničanům.

Nebyla jsem zrovna nadšená, když mi dal do ruky mikrofon, a chtěl, abych o nás něco řekla, ale tak vlídné lidi prostě nejde odmítnout.

Poté se s námi někteří lidé vyfotili a pomalu jsme se vrátily zpět do domu, abychom se připravily na odjezd. Od paní domu jsem si koupila jeden menší ikat, abych měla dobrý pocit, že jsem jí trochu pomohla. Ikat tu má různé barvy, ale paní říkala, že mají rádi ty veselé. A tak jsem si vybrala jeden podobný tomu, který byl rozložený na stolku v kostele – skvěle růžový s barevnými vzory.

Kolem poledne už si pro nás přijeli kluci, kteří nás sem odvezli včera. Rozloučily jsme se a vyrazily zpět do Niki Niki (jak se všichni smáli, když jsem se taky kdekoli představila jako Niki), abychom se ukázaly novým známým z policejní stanice, že jsme v pořádku, a zeptaly se na další tipy na cestu.

Na motorce jsme míjeli pár osamocených chýší, vyschlé jezero, kde prý ještě žijí krokodýli, a krásné výhledy na okolní kopce. U policistů jsme byly asi jen 20 minut a potom jsme se stejnými ojeky vyrazily na cestu na jižní pobřeží, do vesnice Kolbano, kterou nám doporučili.

Cestou jsme se chtěly zastavit ještě v tradiční vesnici Boti, která je sice v Lonely Planet, ale je unikátní tím, že má svého rádžu a její obyvatelé ještě stále vyznávají animismus. Tam měla vést špatná kamenitá cesta, ale druhá polovina směr Kolbano už prý měla být dobrá.

Kluci, co nás vezli, byli milí, hlavně ten můj. Jmenoval se Diki a teprve vyšel ze střední školy. Celou cestu mi vyprávěl o ostrově a nabídl mi, že kdybych někdy přijela znovu a měla víc času, že mě vezme po okolí jen za benzín a jídlo. Ta vstřícnost místních mě prostě ani po letech nepřestane udivovat.

západní Timor

Asi po hodině a půl jsme dorazili do vesnice Boti. Neměli jsme tu moc času, a tak jsme se rovnou s Ivetou nechaly pozvat do náčelníkova domu, což bylo nezbytné pro návštěvu této oblasti. Tam jsme se potkaly s jedním jediným turistou (čekala jsem víc, když je toto místo známé) z Anglie. Byl moc přátelský. Prý žije v Egyptě, kde vyučuje na škole informatiku. Zamiloval si Indonésii a nejvíc se mu líbí oblast Tana Toraja na Sulawesi. Příjemně jsme si tu popovídaly nejen s ním, ale i místními. Samotný náčelník moc nemluvil a zpočátku jsem měla problém pochopit, který z těch několika přítomných starších mužů to vlastně je.

Jeho dům byl obrovský. Byly jsme si ho projít a já jsem byla pořád zmatená, jestli už je to samotná vesnice nebo jenom jeden jediný dům. Potom vyšlo najevo, že do vesnice se počítají domy, které jsou rozeseté okolo – že to tedy není taková ta typická uzavřená vesnice, kam člověk přijede a všechno má na jednom místě pohromadě.

Po tom, co jsme tam dopily kávu a prohlédly si celý pozemek, jsme se vydali na cestu. V průvodci se píše, že se tu má nechat nějaký poplatek (tuším kolem 25 000 IDR), ale nikdo nic nechtěl, a dokonce tu ani neměli kasičku na dobrovolné vstupné. I naši kluci nám říkali, ať nic nenecháváme. Tak jsme poděkovaly, rozdaly dětem dárky a po kamenité cestě jsme se vydali směr Kolbano. Ta však zůstala převážně kamenitá až do konce. Občas se objevil kus asfaltu, občas nějaká díra po sesuvu půdy.

Míjeli jsme spoustu malých horských vesniček, kde se na nás všichni usmívali. Děti kolikrát vypadaly dost zmateně. Pořád jsme stoupali výš a výš a už jsem si říkala, že snad k tomu moři ani nedojedeme. Musela jsem svému řidiči půjčit bundu, protože mu byla zima. Po nějakém čase jsme ale začali prudce klesat.

Líbilo se mi, že kluci vypnuli motor a užívaly jsme si tak naprosto tichou jízdu serpentinami s výhledem na přibližující se pláže. Kolem šesté večer jsme už byli na pobřeží. Kluci nás vyhodili přímo před policejní stanicí, protože jsem si vyprosila kontakt od policisty z Niki Niki, který tu dřív sloužil. Skočily jsme si do blízkého warungu na jídlo a pak šly rovnou na stanici.

Pobavilo mě, když byla úplně prázdná a z warungu, kde jsme se právě najedly, k nám přiběhl jeden mladý kluk v normální oblečení a představil se nám jako místní policista. Byl zmatený, co tu vlastně chceme, ale poté, kdy jsme vysvětlily, že jsme nocovaly na stanici v Niki Niki, nám nabídl, že nám buď sežene levné ubytování a nebo, pokud nám to nevadí, můžeme přespat přímo tady.

Samozřejmě jsem hned odpověděla, že chceme spát tady. Vzal si od nás naše doklady, vyfotil si nás a zavolal svému nadřízenému, jestli to nebude problém. Samozřejmě to problém nebyl, a tak jsme se mohly ubytovat v docela hezkém pokoji s gaučem a palandou. Což byl, taky vzhledem k teplotě, oproti Niki Niki velký rozdíl.

Postupně jsem se seznámila s několika policisty a bylo to velice zajímavé, protože ani jeden z nich nebyl původem z Timoru. Jeden byl ze Sulawesi, další dva z Jávy, jeden z Bali a jeden z Floresu.

Iveta si šla večer odpočinout a já si venku poseděla s klukama, protože si chtěli povídat o tom, jak jsme tu cestovaly. Okolo jedenácté večer se šli dívat na fotbal do blízkého warungu. Byla hrozná legrace sledovat je, jak se hádají o tom, jestli vyhraje Francie nebo Chorvatsko. Ačkoli se sázet nemá, peníze tu lítaly jako o život.

Bylo vtipné, když jsem si pak uvědomila, že jsme na policejní stanici zůstaly s Ivetou úplně samy. Ale tady, kde už od devíti večer nebylo vidět na silnici ani nohu, to nemohl být žádný problém. Když jsem se pak snažila usnout, do prázdné stanice doléhaly z warungu jen jejich nadšené výkřiky při každém padnutém gólu.

kvalita cest ve vnitrozemí, západní Timor
Kvalita cest ve vnitrozemí

Pages: 1 2

Leave a Reply

Vaše e-mailová adresa nebude zveřejněna.

Tato stránka používá Akismet k omezení spamu. Podívejte se, jak vaše data z komentářů zpracováváme..

Já vím, další otravné vyskakovací okno... Ale jsem povinna vás upozornit, že tento web používá cookies. Jeho návštěvou souhlasíte s jejich využitím. Chci vědět víc.

Nastavení cookie na tomto webu je nastaveno pro "povoleno cookies", aby vám poskytlo nejlepší možné prohlížení stránek. Pokud budete nadále používat tento web bez změny nastavení cookie nebo klepnete na tlačítko "Souhlasím" souhlasíte s podmínkami použití cookie.

Zavřít