Hari Nyepi: Šťastný nový rok 1936

Datum konání největšího balijského svátku není stálé a každý rok se mění.
V roce 2020 vychází Nyepi na 25. – 26. března.

Podle gregoriánského kalendáře začíná nový rok prvního ledna a pokaždé jej slavíme posledního prosince alkoholem, ohňostroji, hudbou a tancem. V tento den pak odpočíváme (většinou v důsledku velkých oslav, které se protáhli až do rána) a většina lidí nejde do práce. Na Bali se kromě tohoto nám známého kalendáře používají ještě další dva, Pawukon a Sasih. A tak se nový rok slaví ještě jednou. A i když se vše zdá naprosto odlišné, ve výsledku je proces podobný jako u nás – jeden den bouřlivé oslavy, průvody a oheň, další den naprostý klid.

Letos (2014) připadl nový rok na třicátý první březen. Kolem tohoto data se točí mnoho důležitých obřadů, které se konají během několika dní před samotným Nyepi. Já budu ale psát jen o Ogoh-ogoh a právě zmíněném Nyepi, který je pravděpodobně tím nejdůležitějším dnem z celé události. 

Třicátého března, noc před Nyepi se ulice ve všech městech a vesnicích promění v živoucí peklo. Lidé vyjdou ven se svými ogoh-ogoh – sochami vytvořenými z polystyrénu, papíru, dřeva a laku. Tyto sochy jsou vyráběné až tento den, nazývaný Tawur Kesanga. Jedná se o obrovský exorcistický obřad. Když se setmí, za co největšího hluku tyto sochy vyjdou v průvodu. Základní myšlenkou je udělat tak velký hluk, jak je to jen možné, aby se zastrašili démoni a zlí duchové. A tak je v ulicích slyšet klaksony, gamelan, bubny, píšťalky a taky elektronická hudba, která hraje z obrovských reproduktorů umístěných na nosítkách, kde je většinou také DJ. 

Zlé duchy je potřeba vylekat pořádně, aby se nechali zahnat a dali lidem klid. I když v současné době je mnoho soch provedeno moderně a stylově, podoba většiny z nich je brána ze starých balijských tradic. Všechny mají tesáky, vykulené oči a děsivé neupravené vlasy. Po skončení průvodu se obvykle sochy zapálí, a tím se zlí duchové vymýtí z životů místních lidí.

My jsme navštívili ogoh-ogoh v Denpasaru, protože nám mnoho lidí řeklo, že v tomto největším balijském městě bude tato událost nejzajímavější. A také opravdu byla. Museli jsme se obléci do sarongů (látka omotaná kolem pasu a tvořící sukni) a vyrazili jsme do centra města. Po setmění začal průvod a Indonésané se na nás ze všech stran tlačili připravení fotit nebo jen povzbuzovat a křičet. Žádná ze soch tu nezačala hořet, ale i tak to bylo velice zajímavé. Když začali procházet nosítka s mobilní diskotékou, několik lidí začalo tančit a přidalo se k průvodu. Napadlo mě, že bychom to také mohli zkusit, a tak jsem vzala Grega a po pár vteřinách na nás koukaly desítky nadšených Balijců, kteří nevěřili tomu, že uprostřed cesty tančí bule. Usoudili jsme, že drtivá většina z nich byla pod vlivem araku, protože takhle uvolněnou atmosféru jsem tu ještě nikdy nezažila (Balijci téměř nepijí).

Když se lidé dostatečně pobaví průvodem, odejdou zpět domů a mají celý den na regeneraci, relax a rozjímání. Po ogoh-ogoh totiž následuje takzvaný den ticha, během kterého se Hinduisté modlí a meditují. Od svítání do svítání není možné dělat nic, čím by se rušil klid, a tak je zakázáno vycházet ven z domu, používat oheň či svítit světlem (žádná elektřina), pracovat, cestovat, mít sex, bavit se a užívat si. Když jsem se o těchto pravidlech doslechla poprvé, nevěřila jsem, že je opravdu bude někdo dodržovat. Ale ano. Ulice jsou naprosto prázdné, hlídá je jen speciální nyepi policie Pecalang. Výjimkou jsou záchranné složky, ale ty jsou také částečně omezené. Letiště je zavřené, na ostrov se nedá přiletět, ani z něj odletět. Televize nevysílá, všichni musejí být tiše, aby nerušili své sousedy. To vše platí také pro turisty, a tak je v tento den každý zavřený na hotelu a nesmí vycházet. (Od roku 2018 je také omezen internet.)

My počkali na vhodnou chvilku a vyšli jsme ven z našeho gangu na hlavní ulici. Jen jsme udělali pár fotek a vrátili se zase zpátky domů. Bylo to opravdu zvláštní vidět opuštěné město, kdy sta tisíce obyvatel zmizelo. Žádná motorka, žádné auto, nic.